Frankenstein dnes: o odpovědnosti, empatii a hranicích poznání

V poslední době je kolem románu Frankenstein zvýšená pozornost, vznikla řada jeho nových adaptací. Nacházíte pro to nějaké vysvětlení? Proč právě teď tolik tvůrců inspiruje?
Myslím, že Frankenstein se znovu otevírá v momentech, kdy se zpochybňuje jistota pojmu člověk. Dnes, kdy se hranice mezi živým a neživým, přírodním a umělým, lidským a uměle inteligentním bytím rozplývá, ten text rezonuje naplno. Shelley předběhla naši dobu – intuitivně vnímala, že stvoření nové formy života není jen otázkou vědy, ale i etiky – péče, odpovědnosti a osamělosti. Myslím, že nás k ní přitahuje právě to, že už tehdy artikulovala úzkost, kterou dnes cítíme velmi naléhavě.

A co k románu přivedlo vás?
Na začátku to vlastně byla úplná náhoda. Přišla poptávka po titulu a já tehdy nabídla něco, co jsem upřímně považovala za brak. Ale když jsem se do toho ponořila, úplně se mi otevřel nový vesmír. K Frankensteinovi mě přivedla otázka: kde končí láska k poznání a začíná destrukce? Fascinuje mě ten moment, kdy touha tvořit přestává být tvůrčí a stává se násilím. Pro mě je Frankenstein víc než gotický příběh – je to zrcadlo modernity, pokus o pochopení, co se stane, když člověk přestane být schopen cítit empatii.

Měla jste v sobě také zakotvené klišé chrčícího monstra se šrouby v hlavě? A pokud ano, jaké to bylo, když se před vámi začal román rozvíjet úplně jiným, v popkultuře opomíjeným způsobem?
Ano, samozřejmě. To klišé je tak hluboko zapsané, že ho člověk nedokáže jen tak setřást. Ale čím víc jsem četla původní text, tím víc se mi to „monstrum“ proměňovalo – z ikony v subjekt. Shelley vytvořila bytost, která cítí, učí se, touží, přemýšlí o světě i o sobě a hlavně mluví! Bylo osvobozující číst román bez nánosu popkultury.

Román pro divadlo adaptujete ve třech, ještě s Ninou Jacques a Adamem Dragunem. Jaká má taková kolektivní práce specifika? Není to někdy třeba i trochu nevýhoda?
Pro mě je kolektivní psaní způsob, jak se vyhnout autoritářství jedné imaginace. Učím se vnímat, že dílo může vznikat v dialogu, že dramaturgie může být prostorem pro sdílení odpovědnosti. Samozřejmě, že to přináší tření – ale právě v tom tření se rodí tvar. Text vzniká ze společenského vztahu, ne z inspirace. To mi dává smysl: Frankenstein jako téma vyžaduje kolektivní tělo, aby mohl být vyprávěn. A samotná Mary Shelley píše ve své předmluvě k druhému vydání Frankensteina: invence nespočívá ve stvoření z ničeho, ale z chaosu. 

Na první čtené zkoušce jste zmiňovala, že Frankenstein je román, který člověku zasáhne do života – co vám osobně přinesl? Měli nějakou transformační zkušenost s četbou třeba ostatní členové inscenačního týmu?
Pro mě osobně byla nejhlubší právě reflexe samotného aktu tvorby. Ve Frankensteinovi stvoření není triumfem, ale traumatem – text se dotýká rodičovství, viny a opuštěnosti. Smrt jednoho z rodičů je důležitým bodem v životě Viktora Frankensteina a rezonuje i mimo literární rámec. Kniha se pro mě stala portálem do jiné reality, výchozím bodem pro zkoumání setkání s mimořádnými, „nadpozemskými“ jevy a s otázkami a energiemi, které z nich vyplývají – které jsou v každodenním životě nepřístupné. Snadněji se k nim vracíme a spojujeme se s nimi v okamžicích nejistoty a krize – jako je například smrt blízkých – které upozorňují na záležitosti přesahující každodenní logiku, přesahující to, co je objektivní a racionální. Setkání se smrtí byl zásadní zážitek jak pro Viktora Frankensteina, tak pro autorku, ale i pro každého z nás. Všichni z insce­načního týmu jsme tím textem prošli různě – někdo skrze tělo a fyzickou přítomnost, někdo skrze politiku vědění, někdo přes ekologické a sociální souvislosti. Ale pro všechny to byla transformační zkušenost.

V románu se výrazně odráží dobové intelektuální milieu i osobní život Mary Shelley. Čím pro nás tehdejší myšlení dnes může být inspirativní?
Shelley byla obklopená světem, kde poezie a věda ještě nebyly od sebe oddělené. To je pro mě fascinující – že experiment mohl být zároveň metaforou, že tělo a idea se navzájem promývaly. Možná to, co dnes potřebujeme, není tolik návrat do minulosti, ale znovu­objevení vzájemné prostupnosti mezi světy, disciplínami, myšlením, tělem a ideou, mezi vědou, uměním, životem a příběhem.

Mně přijde zajímavá tehdejší klimatická krize po výbuchu sopky. Máte pro to ve vztahu k Frankensteinovi nějaký výklad?
Ano – vnímám to jako obraz „světa bez slunce“, v němž Frankenstein vznikl. To není jen meteorologický fakt, ale metafyzická situace: píše se v době, kdy světlo zmizelo a lidé zůstali sami s vlastními výtvory. To je pro mě nesmírně aktuální – my také žijeme ve světě, který se stal stínem vlastních systémů. Shelley psala z temnoty – ale ne jako z apokalypsy, spíš z prostoru, kde se může zrodit nová imaginace.

Jedna ze zásadních tematických linií románu je odpovědnost za to, co přivádíme na svět. Pociťujete tuto odpovědnost i jako umělkyně?
Ano. Každé dílo má své následky. Každý obraz, který pošlu do světa, může někoho zasáhnout, může vytvořit nový rámec pohledu. Ta odpovědnost někdy svazuje, ale zároveň chrání. Je to etika tvorby, která není o cenzuře, ale o péči – o tom, že nenechám své „stvoření“ napospas.

Velmi často pracujete s metodou live cinema. Co vás na této metodě fascinuje?
Live cinema mi umožňuje ukazovat současně realitu i její konstrukci. Fascinuje mě ten moment, kdy divák vidí, jak se obraz rodí – jak vzniká film, fikce, iluze. Není to o efektu, ale o sdíleném pohledu: kamera jako mikroskop, který se dívá na svět zblízka, a zároveň jako zrcadlo, které odhaluje, že všechno, co sledujeme, je performativní. 

V inscenaci má mít významnou funkci také storytelling, se kterým jste pracovala mimo jiné v Proslovu k národu, jedné z vašich předchozích režií v Činohře ND. Je vám tato technika blízká?
Vyprávění je pro mě způsob, jak se vztahovat ke světu. Storytelling chápu ne jako lineární převyprávění, ale jako akt sdílení zkušenosti – jako performativní dialog. V Proslovu k národu i teď ve Frankensteinovi jde o to, že vyprávění může být kolektivní – že příběh nepatří jedné postavě, ale celému společenství, které se snaží pochopit, co se stalo.

Pokud jsem to správně pochytila, rádi byste s inscenačním týmem přespali ve Stavovském divadle? Proč?
Ano. Stavovské divadlo má osobitou energii. Mám k němu specifický vztah, protože jsem v minulosti dělala projekt Stavovské národu!. Byla to zkušenost, kdy se ten prostor stal doslova živou entitou – ne kulisou, ale tělem, které má paměť. Tehdy jsem pochopila, že Stavovské divadlo není jen historická budova, ale organismus, v němž se vrstvy minulosti neustále přepisují současností. Možná proto se k němu teď s týmem znovu vracím – ne z nostalgie, ale z potřeby pokračovat v rozhovoru, který tehdy začal. Noc v divadle je rituál – moment, kdy se zkoušení promění v existenciální zkušenost. Chceme být „v těle“ divadla.

Petr Neubert a Michal Hančovský