Vášeň zvaná nonverbální divadlo

Čím vás pantomima okouzlila?

Josef Kotěšovský: V deváté třídě nám odpadlo vyučování s tím, že prý přijede náborový soubor z Havířova. A ke konci toho náboru najednou vystoupila figurka s bílým obličejem a začala imaginárně předvádět ovoce, vzpěrače a různé další věci. Hned jak jsem přišel domů, oznámil jsem rodičům, že musím do Havířova, že ze mě bude havíř s maturitou, a zároveň jsem věděl, že chci nastoupit do toho souboru, protože mě úplně nadchlo a pohltilo to, co jsem viděl. Pantomima mě okouzlila jednoznačně tím kumštem, kdy imaginárně vytváříte děj.

Radim Vizváry: Já jsem jako dítě maloval, pak jsem se dostal k loutkovému divadlu a přes něj jsem se dostal k pantomimě. Velmi brzy jsem poznal, že je to disciplína, ve které se kloubí to, co mám rád. Divadlo i výtvarné umění. Skrze pantomimu mohu křičet do světa. A to mě na tom fascinuje, neviditelné dělat viditelným. Je to naprosto komplexní disciplína, která spojuje herectví, tanec, výtvarné umění i hudbu.

Matěj Petrák: Svým potenciálem napříč obory. Složitostí své techniky v kombinaci s lehkostí její vizuální stránky a svým romantickým tajemnem. Odjakživa mám rád záhady a tohle je skrytý poklad divadla, který má tak trochu neprávem společenskou nálepku nějakého plochého či podřadného umění. 

Je to disciplína, která se může neustále vyvíjet a posouvat?

R. V.: Může, ale vyžaduje to větší motivaci a spolupráci představitelů tohoto oboru a kromě toho i zázemí a podmínky. V Evropě celkově chybí divadla určená pouze pro pantomimu. Chybí i u nás, a tím pádem není prostor pro vytvoření souboru, který by si tato disciplína zasloužila. Pro její vývoj a posun je potřeba výměna a vzájemné obohacování, posouvání hranic, inovace a překročení průměrnosti v mezinárodním kontextu.

Která role v Laterně magice se vám otiskla do paměti nejvíc? 

J. K.: Jednoznačně Veselý klaun z Kouzelného cirkusu. Byla to krásná role, která se mi vryla do paměti. Za svoji kariéru jsem měl ovšem mnoho krásných a různorodých rolí, zabrousil jsem do činohry, čistě do pantomimy a u Pavla Šmoka to byl i moderní balet, okusil jsem všechno.

Kterou roli si v inscenacích Laterny magiky užíváte nejvíc a proč?

M. P.: Nejvíce si rozhodně užívám roli toho mladého drzého ucha, které nedávno zavítalo do Laterny magiky, snaží se při zkoušení házet nápady, i kdyby měly letět přímou čarou do koše, a dělá si z kolegů neustále legraci. To je ta moje celoživotní role. Co se týká divadelní role, tak to je opravdu těžké říct, každá je jiná a každou mám rád. Kluk v Zázraku (s)tvoření je moje první velká role na Nové scéně. Postava Poplety v BatoLaterně je zase navzdory svému specifickému druhu divadla [pozn. red. – divadlo pro děti od 6 měsíců do 3 let] dost improvizační. V Krajině těla mohu používat techniku mime corporeal na velkém jevišti s prvky nového cirkusu. No a poslední role Fantóma v inscenaci Valérie a týden divů je kombinace činohry a tance. Přičemž k činohře mám blízko, zatímco od tance si držím obecně trošku odstup.

Může mít mim vysněnou roli, kterou chce ztvárnit? V baletu jsou to třeba sólové role ve slavných choreografiích, ale je něco takového i u téhle disciplíny? 

R. V.: Ano, může, ale u mimů převažuje ambice najít vlastní celoživotní roli, jako měl například Milan Sládek postavu Kefky nebo Marcel Marceau a jeho Bip. Je to proces tvorby a hledání. Není to o tom, že by mim převzal něčí postavu a hrál ji dál, naopak hledá svůj habitus, osobitý slovník a signifikantní podpis.

M. P.: Určitě může. A výhodou je, že se do ní může obsadit sám a není na tom nic divného (smích). Naopak bych řekl, že to je časté. V grotesce stejně tak. Pak je cílem vytvořit takovou roli a postavu, která se stane legendární jako například Tulák Charlieho Chaplina nebo Bip Marcela Marceaua. Já mám třeba i vysněná díla, které bych chtěl zpracovat. 

Co byste tomuto oboru popřáli do budoucna?

J. K.: Ať se rozšíří základna mladé generace. Té dosavadní generaci, které je poskromnu, ať nedojde elán a odhodlání. A hlavně, diváky!

R. V.: Obecně, více mimů, pokračovatelů a svébytné divadlo pantomimy. České pantomimě bych přál, aby její dlouholetá tradice, o kterou se zasloužili Ladislav Fialka, Boris Hybner, Bolek Polívka, Ctibor Turba a mnozí další, nevymizela.

M. P.: Ať se podaří lidem, kteří se jí budou věnovat, najít její aktuální podobu a ona se tak bude moct ukázat v celé své kráse vedle ostatních divadelních oborů, kterým je rovna.

Foto: Vojtěch Brtnický, Patrik Borecký, David Konečný a archiv LM/ND