Před Tvým trůnem, ó Pane: Pozdně romantický koncert ve Státní opeře propojí osudy Mahlera, Schönberga a Zemlinského

Ve čtvrtek 26. listopadu budete moci ve Státní opeře zažít exkurz do nádherného období pozdního romantismu s jeho velkolepými partiturami, při kterých se občas zvedají střechy koncertních sálů. Tentokrát to nebude opera, ale koncert, který nabídne skvělé pěvecké obsazení Tamara Morozová, Arnheiður Eiríksdóttir, Lukáš Bařák a Sbor a Orchestr Státní opery. Dirigentské taktovky se ujme hudební ředitel Státní opery Hermann Bäumer. Na programu Gustav Mahler, Alexander Zemlinsky a Arnold Schönberg!

Co mají tito tři pánové společného? Tak v každém případě to byli skvělí skladatelé, ale kromě toho je spojují i rodinné vazby na českou kotlinu: Mahler se narodil v Kalištích u Humpolce a do svých jedenácti žil v Jihlavě, matka Arnolda Schönberga pocházela z Prahy a Zemlinsky si našel v Praze druhou ženu. Co je ale možná ještě podstatnější, že všichni tři spojili určitým způsobem svůj umělecký život s pražským německým operním souborem. Gustav Mahler byl v sezoně 1885–1886 druhým kapelníkem Královského zemského německého divadla (dnes Stavovského), Alexander Zemlinsky působil v letech 1911 až 1927 jako ředitel opery Nového německého divadla v Praze (dnes Státní opery) a Arnold Schönberg se dočkal v NND několika významných premiér: v roce 1921 zde Zemlinsky provedl v české premiéře jeho Písně z Gurre, 1924 zazněla v rámci festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu ve světové premiéře jednoaktová opera Očekávání a světovou premiéru v NND měly v roce 1914 i tři písně z cyklu 6 písní s orchestrem op. 8. Jejich životy se ovšem propletly i v osobní rovině. Zemlinsky a Mahler se stali nechtěně soky v lásce, když se oba bezhlavě zamilovali do Almy Schindlerové (později Mahlerové). Pro Zemlinského to bylo jistě ohromně frustrující období, ze kterého se vzpamatovával mnoho let. V roce 1916 se Almě „pomstil“ jednoaktovkou Florentinská tragédie, ve které vykreslil milostný trojúhelník mezi ní, Gustavem Mahlerem a architektem a zakladatelem Bauhausu, Walterem Gropiem – nejprve Alminým milencem a po Mahlerově smrti manželem. Definitivně se pak ze svých nočních můr spojených s Almou vypsal ve dvacátých letech v opeře Trpaslík, kterou mimo jiné uvede v této sezoně Státní opera.

Pouto mezi Schönbergem a Zemlinskym lze bez pochyby nazvat hlubokým osobním přátelstvím, které přečkalo mnoho těžkých životních zkoušek, včetně nucené emigrace do USA ve třicátých letech. Od roku 1901 je navíc pojilo i pouto příbuzenské, když se Schönberg oženil se Zemlinského sestrou Mathildou. Seznámili se pravděpodobně v roce 1895. O tři roky starší Zemlinsky uvedl Schönberga do hudebního života Vídně a na několik let se stal jeho učitelem kompozice. Schönbergova radikalita sice později vedla k hlubokým estetickým rozdílům mezi oběma skladateli, po určitou dobu je však spojoval pozdně-romantický styl, který svým způsobem stmeluje i nabízený listopadový program: díla, která s výjimkou Zemlinského Žalmu 13 vznikala zhruba mezi roky 1890 až 1910, ve vzrušujícím období fin de siècle. Zazní Schönbergovo 6 písní s orchestrem op. 8, dva Zemlinského Žalmy a výběr z Mahlerova písňového cyklu Chlapcův kouzelný roh.

Chlapcův kouzelný roh

Johann Wolfgang von Goethe údajně prohlásil, že v každé německé domácnosti by neměla chybět Bible a sbírka německých lidových písní Des Knaben Wunderhorn (Chlapcův kouzelný roh) Achima von Arnima a Clemense Brentana. Gustav Mahler se těmito texty zabýval několik dlouhých let, zhruba od roku 1887 do roku 1905. Přes dvacet jich zhudebnil pro obsazení zpěv a klavír a čtrnáct písní také později instrumentoval pro orchestr. Podle jednoho z nejuznávanějších mahlerovských pěvců Thomase Hampsona jim tak dodal nový rozměr, když se k nápadité hudbě přidala ještě i symbolika nástrojů: „Harfa je například spojována s posmrtným životem, lesní rohy více či méně ztělesňují osud, anglický roh a hoboj představují lidské hlasy…,“ říká Thomas Hampson. Čtyři písně se dokonce propsaly i do Mahlerových symfonií: Urlicht a Des Antonius von Padua Fischpredigt (Kázání svatého Antonína Paduánského rybám) do Druhé, Es sungen drei Engel einen süßen Gesang (Tři andělé zpívali sladkou píseň) do Třetí a Das himmlische Leben (Nebeský život) do Čtvrté symfonie.

Nebyl to ale jen Mahler, koho inspirovala sbírka Achima von Arnima a Clemense Brentana. Bratři Grimmové začali pod jejím vlivem sbírat lidové pohádky, Heinrich Heine v ní nalezl „tlukot srdce německého národa“, Carl Maria von Weber, Felix Mendelssohn, Robert Schumann, Johannes Brahms – ti všichni zhudebnili některý z jejích textů. A po Chlapcově kouzelném rohu sáhl také Arnold Schönberg, nejprve v 6 písních op. 3 z let 1899–1903, a pak ve svých 6 písní s orchestrem z let 1903–1905.

Tehdy se Schönberg vrátil po roce a půl z Berlína zpět do Vídně a obrátil pozornost k novému žánru – orchestrální písni. Pro svůj osmý opus si vypůjčil dva texty z Chlapcova kouzelného rohu – Das Wappenschild (Erb) a Sehnsucht (Touha) a dále báseň Heinricha Harta Natur (Příroda) a tři sonety Francesca Petrarcy v překladu německého básníka Karla Augusta Förstera: Nie ward ich, Herrin, müd’ (Nikdy jsem vás ani na okamžik nepřestal milovat), Voll jener Süsse (Plný té nevýslovné sladkosti) a Wenn Vöglein klagen (Ať jsou to ptáci, nebo zelené větve). O písni Voll jener Süsse se zmiňuje v dopise předsedovi Vereinigung schaffender Tonkünstler (Sdružení tvůrčích hudebníků) Oskaru Posaemu: „Začal jsem psát novou píseň pro orchestr (čtvrtou). Myslím, že bude velmi dobrá! Tentokrát jsem si dal za úkol spojit umění vedení hlasů také s uměním instrumentace. Doufám, že se to podaří.“ Cyklus byl hotov v roce 1905, publikován byl však až v roce 1913 a světové premiéry se dočkal v roce 1914 v Novém německém divadle v Praze pod taktovkou Alexandra Zemlinského. Sólového partu se v Praze ujal Hans Winkelmann, syn prvního bayreuthského Parsifala Hermanna Winkelmanna. Zemlinsky tehdy uvedl na základě Schönbergova návrhu tři písně: Das Wappenschild, Voll jener Süsse a Wenn Vöglein klagen. Stejně jako u Mahlera zaujme u Schönberga nejen hudba, ale i texty. Ale zatímco Mahler dává v Chlapcově kouzelném rohu zpěvákovi svobodu vybrat a seřadit si písně dle svého uvážení, Schönbergův cyklus má jasnou architekturu a provádí vás od tématu splynutí duše s přírodou přes drama i sladké chvíle lásky až po setkání s „božským“.

Žalmy Alexandra Zemlinského

Alexander von Zemlinsky měl poměrně značné zkušenosti s duchovní hudbou, neboť jeho otec Adolf von Zemlinszky pracoval jako sekretář v sefardské synagoze. Zde získal mladý Alexander své první hudební zkušenosti v synagogálním sboru. Je tedy možná trochu překvapením, že během svého života zkomponoval pouze tři duchovní díla většího rozsahu: Žalm 83 z roku 1900, Žalm 23, jehož vznik se datuje do roku 1910, a Žalm 13 z roku 1935. Přesto mají tyto tři skladby v jeho tvorbě zcela unikátní místo, protože za jejich vznikem stojí mimořádné pohnutky. Žalm 83 psal Zemlinsky v době, kdy se sice začínal prosazovat jako dirigent, jako skladatel však byl přijímán s nepochopením a také v osobním životě prožíval turbulentní období: v červnu 1900 mu zemřel otec, a navíc si procházel náročným vztahem s Almou Schindlerovou. Když ho Alma viděla v únoru 1900 poprvé dirigovat, zapsala si do svého deníku: „Zemlinsky vypadal jako karikatura – bez brady, s vyvalenýma očima a příliš divokými pohyby.“ Při osobním setkání o dva týdny později na ni nezapůsobil o mnoho lépe: „Je strašně ošklivý…, ale přece se mi na něm něco líbilo.“ Zemlinsky se stal nakonec Alminým učitelem a – zamiloval se do ní. Podivný vztah, v němž představoval objekt jejích střídavých nálad, posměchu, ponižování i laskání, trval asi rok. Pak se provdala za Gustava Mahlera. Dodnes zůstává záhadou, proč si Zemlinsky pro svůj první Žalm vybral text, v němž je Hospodin vyzýván, aby ztrestal nepřátele Izraele. Stál za tím vztah s Almou, skladatelské neúspěchy či smrt otce? To asi zůstane navždy záhadou, ale v každém případě se připravte na dramatickou, zvukově velkolepou partituru.

V druhém žalmu s číslem třináct z roku 1935, který uslyšíte na koncertě 26. listopadu ve Státní opeře, už to byl jiný Alexander Zemlinsky – v reálném životě konvertita, pro nacisty Žid, jehož kariéra byla v troskách a život v Německu se stával nesnesitelným. V této situaci přijel do Prahy, aby zde řídil svou Sinfoniettu. Osud tomu chtěl, aby na poslední chvíli zaskočil za nemocného kolegu při provedení orchestrální verze Bachova Umění fugy, které obvykle končí sólovým varhanním preludiem „Wenn wir in höchsten Nöten sein“. Představte si ten okamžik: zlomený Zemlinsky stojí na stupínku a rozjímá nad slovy v partituře: „Před Tvým trůnem, ó Pane, kráčím a pokorně Tě prosím: Buď milosrdný, neodvracej svou tvář ode mě, hříšníka v nouzi.“ Po návratu do Berlína zkomponoval svůj poslední Žalm. „Jak dlouho na mě budeš zapomínat, Pane? Navždy? Jak dlouho přede mnou budeš skrývat svou tvář?“ Provedení se již nedožil. Ve své strhující partituře však zanechal světu jasné poselství.