
Opera, Rozhovory, Téma
Listopad 2026
Letos oslavil sedmdesátiny, vyprodal O2 arenu, dostal Thálii a byl uveden do Síně slávy Národního divadla. Štefan Margita nezahálí, přesto se rozhodl uzavřít jednu kapitolu své bohaté operní kariéry. Nabídky na nové inscenace odmítá, na návrat Zlata Rýna v příští sezoně se ale těší. O cenách, nostalgii i recenzích kritiků, které ho změnily, jsme si povídali skoro hodinu – málokdo je totiž tak vděčným vypravěčem jako právě Štefan Margita.
Dnes děláme rozhovor na dálku, protože jsi onemocněl. Zítra tě čeká koncert, tak jak to v takových případech máš – radši takové představení odzpíváš, i když to není stoprocentní, nebo to zrušíš?
Zruším. Je to sice nepříjemné, lidi se naštvou, ale je to lepší, než kdyby odcházeli z představení a říkali si, jak ten chudák nemohl vůbec zpívat. To se s tebou pak veze. Naučil jsem se to v Americe. Tam totiž neexistuje vývěska, která by upozorňovala na indispozici nebo na záskok, je to prostě tvoje riziko. Jdeš do toho, dobře, ale připrav se, že tě můžou vybučet.
Teď se ale vraťme k událostem posledních dní. Počítal jsi s tím, že dostaneš Thálii?
Nepočítal. Když jsem viděl, že kolega Jiří Brückler je nominovaný už poněkolikáté, tak jsem si říkal, že přece není možné, aby mu to zase nedali! Ale napadlo mě, že Zlato Rýna je má poslední inscenace, takže už bych neměl nikdy potom šanci. V něčem to tedy asi bylo i štěstí.
A co pro tebe to ocenění znamená?
V podstatě ukončení kariéry – s krásnou cenou k tomu.
Nedávno tě také navíc uvedli do síně slávy Národního divadla… Tak čeho si vážíš víc, cen nebo potlesku publika?
Určitě potlesku publika! Já jsem za svůj život moc velkých cen nedostal, na Thálii jsem ani nikdy nebyl nominovaný… Té ceny si tedy samozřejmě moc vážím, ale potlesk publika je to, po čem toužím. Vždycky říkám, že je to ta nejhezčí melodie, jaká kdy byla napsaná.
Byl jsi nervózní, než se při vyhlášení ozvalo tvé jméno?
Ne, nebyl. V tu chvíli mi hlavně bylo líto, že Thálii nedostala Katka Kněžíková za svůj úžasný výkon v Kátě Kabanové. Lepší Káťu teď totiž člověk nenajde.
Zajímavé bylo, že v mužské operní kategorii byli všichni nominovaní z Opery Národního divadla a Státní opery…
A to je pocta, protože jsem zažil několik ročníků, kdy tam z Národního nebyl nominovaný nikdo! A teď jsme byli dokonce dva z jednoho představení, ze Zlata Rýna, protože byl ještě nominovaný Joachim Golz za roli Albericha. Asi jsme je teda něčím museli nadchnout. Každopádně bylo pozoruhodné, že mužská kategorie byla pražská a ženská kategorie zase brněnská.

Štefan Margita, Síň slávy ND, foto Zdeněk Sokol
Říkáš, že jsi za svůj život nedostal moc cen. Utkvěla ti nějaká v paměti? Třeba nějaká, kterou jsi dostal na začátku kariéry.
V Trenčianských Teplicích jsem dostal cenu za nejlepší pěvecký výkon, a to byla tehdy důležitá cena, navíc takhle pro začátečníka, jakým jsem byl. A v roce 1986 jsem uspěl v soutěži Pražského jara. To byl taky rok, kdy jsem nastoupil do Národního divadla, takže jsem rád, že jsem teď také na tom stejném jevišti dostal cenu. A hlavně jsem rád, že po čtyřiceti letech můžu na tom jevišti nejen stát, ale taky na něm zpívat.
Kromě toho, že jsi byl nedávno uveden do Síně slávy Národního divadla, o tobě natočili dokument, máš za sebou poslední premiéru… Necítíš z toho všeho ale taky smutek nebo nostalgii?
Nemám pocit nostalgie nebo něco takového. Slíbil jsem, že už nebudu dělat novou premiéru, a to dodržím. Reprízy ale udělám moc rád. Zpívat budu pořád dál, chci dělat koncerty, ale už nechci zkoušet osm týdnů v kuse, to už mě prostě vyčerpává.
Zrovna role Logeho ve Zlatu Rýna v Národním divadle ale byla i herecky a fyzicky náročná, takže se pořád cítíš fit?
Zatím ano a teď možná ještě víc, protože nám od května v domě nejezdí výtah, takže několikrát denně chodím pěšky až do 5. patra. Je škoda, že Zlato Rýna nezkoušíme teď! V New Yorku jsem visel 2,5 hodiny na laně, to bylo strašné na záda. V Chicagu jsem zase vjel na jeviště na kole, pak jsem z něj sesedl a lítal jsem celý večer po jevišti, to bylo taky náročné, i když to byla krásná inscenace. Takže vlastně to, co po mně chtěla Sláva (režisérka inscenace Zlato Rýna Sláva Daubnerová, pozn. red.), bylo v pohodě a moc se mi to líbilo. I když mi pak doktor – po všech těch tureckých sedech, klekání a podobně – nevěřil, že mě ta záda bolí. Tak snad budu v takové formě i příští sezónu! (směje se)
Tebe se hodně ptají na pěveckou hygienu, ale jak se připravuješ fyzicky? Cvičíš?
Cvičím! A opravdu denně! Ráno vstanu a patnáct až dvacet minut cvičím, a když se mi chce, tak cvičím i večer. Bez toho bych to už nedal. Doba se změnila, už to není tak, že se jenom stojí na jevišti a zpívá se duet. Dnes režiséři chtějí, ať zpěváci hrají, a myslím si, že je to tak správně. Divák, když vidí, že se na jevišti neustále něco děje, tak o to víc se mu to líbí. A Zlato Rýna se líbilo moc, známí po mně chtěli vstupenky a já jim je nedokázal sehnat. Takže co když se to vrátí nejen příští sezonu, ale i tu následující? Budu muset být fit!
Je pravda, že tu už dlouho nebyla inscenace, která by byla vyprodaná od první premiéry až do úplného konce…
A to je zázrak! Ještě k tomu Wagner!

Zlato Rýna | Foto: Petr Neubert
A myslíš, že to bylo vyprodané i díky tobě?
Buďme skromní – bylo to mou osobou, ale také osobou Adama Plachetky. Sešla se dvě jména, která lidi znají, navíc nejen z opery. My jsme se na tom s Adamem vyblbli. V tomto případě mi ty týdny zkoušení nevadily, protože jsem měl výborného partnera a inscenaci to pomohlo. Byly i úžasné recenze, až na jednu, ale ta je od člověka, který nemá rád Národní divadlo a jeho zpěváky. Ale i taková recenze nám pomohla, takže se to sešlo a bylo vyprodáno!
A čteš recenze? V rozhovoru do minulého čísla jsem se na to ptal dirigentky Anny Pozidis a ta mi řekla, že už je nečte.
To se ti přiznám, že tomu nevěřím! Každý zpěvák a každý dirigent si přečte recenzi, protože není nikdo, koho by dobrá recenze nepotěšila. Člověk se nad nimi vždy musí zamyslet – když je z deseti recenzí devět báječných, pak je to v naprostém pořádku, ale když je to naopak, tak je to samozřejmě k zamyšlení a dotyčný zpěvák by se měl poradit se svým pedagogem, čím to je.
A vzpomeneš si na nějakou recenzi, klidně zahraniční, která ti utkvěla v hlavě a donutila tě třeba i něco změnit?
No ano! Po mojí první velké premiéře v Košicích, což byl Don Pasquale, recenzentka napsala: „Margita upoutal víc zjevem než hlasem.“ (směje se) To si dodnes pamatuju, ale zároveň mi to opravdu pomohlo! Neodzpíval jsem tu premiéru dobře, takže jak jsem pak odjel do Prahy, změnil pedagožku, a to mi strašně pomohlo. Já jsem ve znamení Lva a ti mají tendenci být namyšlení, ale to u mě časem naštěstí ustoupilo, takže jsem pak hodně čerpal od kolegů ve světě, protože třeba zpívali stokrát lépe než já a musel jsem s tím něco dělat. Pořád jsem přemýšlel, proč to zpívá tak báječně, když já v tom tak syčím… Tohle pozorování je důležité. A pak jsou v divadle samozřejmě důležité facky a těch jsem dostal opravdu hodně.
A cítíš na sobě tlak, když víš, že se jdou lidi podívat na Margitu?
Jo, a hlavně tady doma od tebe lidi očekávají víc. Zpíváš to sice stejně v Chicagu, Mnichově a San Franciscu, ale lidi si přečtou recenze a řeknou si: „Tak to jsme na něj zvědaví, jak to zazpívá doma!“ Ve Zlatu Rýna nám hodně pomohl dirigent Robert Jindra, který mi i po těch padesáti představeních, která mám v této opeře za sebou, dokázal poradit něco nového. Ale dopadlo to skvěle – pro mě rozlučková role, pro Adama wagnerovský debut.
A dával jsi mu nějaké rady?
Já tohle nedělám, nechci lidi poučovat. Když se někdo zeptá, tak mu poradím, ale určitě sám od sebe nikoho nekoriguju a neříkám mu, jak něco zpívat. Ale chodili jsme si po zkouškách s Adamem sednout a řešili jsme, jak danou scénu udělat a tak. Adam je skvělý kolega a žádný problém nevznikal.
Ty v divadle patříš mezi nejvstřícnější lidi, jaké znám, a není to jen můj názor. Chováš se ke všem stejně, nepovýšeně, měl jsi to tak vždycky?
Určitě, protože mám rád klid a dobrou atmosféru. Když je úžasný kolektiv, tak pak vznikne dobrá inscenace. Prostě já třeba řeknu po zkoušce, ať si jdeme chvíli někam sednout a neřešit hlouposti, nerozčilovat se. To mě naučila Hanka (Hana Zagorová, pozn. red.), která říkala, že všechno se dá vyřešit v klidu. Není potřeba urážet režiséra nebo dirigenta, ale pokud se mi to nelíbí, tak za ním zajdu a řeknu, že potřebuju pomoc, protože nerozumím tomu, co po mně chce. A vždycky to zafungovalo.
A nastala v tvé kariéře někdy situace, kdy jsi řekl režisérovi, že tohle dělat nebudeš?
Stalo se mi to v Houstonu v Její pastorkyni. Režisér si vymyslel, že vstoupím na jeviště se zapnutou motorovou pilou, a to jsem mu řekl, že neudělám. Nedal se ale přesvědčit, tak jsme jednu zkoušku s motorovou pilou zkusili a neslyšel jsem ani sebe, co zpívám, ani Jenůfu, která stála vedle. Musel teda přistoupit na to, že tam pila nebude. Ale s přemlouváním mi musel pomoct i dirigent.
O Logem se říká, že je to tvoje životní role, vnímáš to stejně? Nebo máš nějakou oblíbenější?
Životní je pro mě vždycky to, co zrovna zpívám. Zpíval jsem ale velmi rád Lácu v Jenůfě, toho jsem dělal asi v šestnácti produkcích. Další takovou rolí je pro mě Lenskij v Evženu Oněginovi, tím jsem i vstoupil do Národního divadla a de facto mi tak otevřel kariéru. Když mi poprvé nabídli Logeho, tak jsem si říkal – proboha! Wagner, hodně textu, hodně zpívání… Učil jsem se to tři čtvrtě roku, ale vyplatilo se! Zazpíval jsem to poprvé v San Francisku, mělo to obrovský úspěch, a pak už se ty nabídky jen hrnuly.
Ty jsi zpíval opravdu skoro ve všech významných operních domech, je nějaký – kromě Národního divadla – na který opravdu rád vzpomínáš?
Na Metropolitní operu v New Yorku. Tam je opravdu úžasná atmosféra. Máš třeba dva, tři dny volna a už ti někdo volá, jestli se nechceš stavit na kávu nebo šampaňské. O zpěváka se tam prostě starají, a to je hezký pocit.
Do Metropolitní opery asi chodí i dost celebrit, setkal ses tam s někým slavným, když nepočítám lidi z operní branže?
Zrovna při premiéře Zlata Rýna! Už jsem byl v šatně, čekal jsem na Hanku a ve dveřích se najednou objevil Sting, který mi přišel gratulovat! Pak přišla Hanka, ta ho zezadu nepoznala, takže ho s omluvou odsunula, aby mohla projít ke mně. A já jí říkám, ať se otočí. Začala se smát a řekla mu: „I’m so sorry, you are my favourite singer!“
A jak na to Sting reagoval?
Strašně se tomu smál, a pak si ještě s Hankou docela dlouho povídali.
Vy jste byli s Hanou Zagorovou opravdu neodmyslitelně spjati jako pár, čím to bylo, že jste měli takové propojení?
My už jsme se totiž potkali v době, kdy jsme oba měli něco za sebou. Hanka byla o deset let starší. Když jsme se poznali, tak ona kvůli mně přerušila na tři roky kariéru a rozhodla se, že bude všude jezdit a létat se mnou. A v tu chvíli taky pocítila svobodu – byla v cizí zemi neznámou ženou. I když… Můžu jednu historku?
Jasně, povídej!
Jedna Hančina fanynka, která žila v New Yorku, tušila, že Hanka bude na mé premiéře v Metropolitní, a tak si koupila vstupenku, vzala si dalekohled, deset Hančiných elpíček a šla. Nakonec Hanku objevila v přízemí v šesté řadě uprostřed, a tak se za ní vydala, jestli by jí ty desky nepodepsala. Všichni samozřejmě koukali, protože vůbec nevěděli, kdo je Hana Zagorová. Securiťáci z Metropolitní se najednou probudili a rozhodli se Hanku bránit, jestli ji ta dáma náhodou neobtěžuje. Jedna manželka mého kolegy pak za námi přišla do šatny a říkala, že to všichni můžeme zabalit, protože skutečnou hvězdou je tady někdo jiný. Hanka měla ráda publikum a své fanoušky, ale jak se mi později přiznala, v tomto případě se trochu styděla.

Štefan Margita, foto Zdeněk Sokol
A co je podle tebe tedy klíč ke šťastnému partnerství?
Tolerance a nesnažit se toho druhého předělat. A taky k sobě být upřímný, umět si říct chyby. Kdo jiný ti to totiž má říct, když ne ten nejbližší člověk?
A co by ti řekla Hanka na to, žes dostal Thálii?
Ona si hlavně myslela, že dostanu Thálii už za Billyho Budda. To se nestalo, nebyl jsem ani nominovaný, a tak mi pak říkala, že doufá, že tu cenu někdy získám. Jenže pak už nepřišly žádné velké role, až teď ten Loge. Určitě by mi to tedy přála.
Teď jsi také hrál ve spotu Národního divadla, kde společně s Kateřinou Kněžíkovou a Adamem Plachetkou hledáte ideálního diváka. Kdo je pro tebe ideálním divákem?
To je těžká otázka. Mám rád, když přijde mladý divák. Ať přijde klidně v džínách, ale jsem rád, když ho dokážeme strhnout, nadchne se a řekne si, že přijde příště. To je mnohem lepší než nějaký divák ve smokingu, který si to odsedí a distingovaně vám zatleská – a ne zas úplně moc, protože to se nesluší…
Myslíš, že přispíváš k šíření povědomí o opeře? Jsi jeden z mála operních zpěváků, který má přesah i do jiných žánrů a daří se ti vyprodat třeba O2 arénu…
Asi jo. Myslím, že právě s Adamem Plachetkou to máme podobně. Lidé tě uvidí v O2 aréně, jak zpíváš popík nebo šanson, a tak si řeknou, že by se na tebe teda mohli jít podívat i do opery, kde třeba nikdy nebyli. A pak jsou najednou překvapení! Mnoho lidí ani neví, že nejsme v divadle nazvučení. Když přilákáme lidi, kteří díky nám objeví operu, tak to je ta výhra.
A co ty si doma pouštíš za hudbu?
Jazz! Někdy si to pustím na plné pecky, někdy ne. Třeba hlas Franka Sinatry mě vyloženě uklidňuje. Nevím, čím to je, ale je to tak.
Hodně jsme se v rozhovoru dívali do minulosti, ale co tě čeká v budoucnosti?
Čeká mě spousta koncertů, například s Katkou Kněžíkovou jedeme příští měsíc do Bratislavy. Taky dělám novoroční koncert v Košicích, pak samozřejmě reprízy Zlata Rýna. Chodí hodně nabídek, dokonce už na rok 2029, ale všechno odmítám. Nemám rád, když někdo řekne, že končí, a pak se hned nechá přesvědčit k návratu. Už neudělám ani žádnou O2 arenu, není důvod. První byla perfektní, druhá už by taková být nemusela…
Sdílet na sociálních sítích