Vážený uživateli, je nám líto, ale Váš prohlížeč nepodporuje plné zobrazení webu. Doporučujeme Vám přejít na jeho aktuálnější verzi (MS Edge) nebo na některý z nejčastějších prohlížečů (Chrome, Firefox, Safari).

Opera, Téma

Říjen 2022

Pohádková opera jako iniciační obřad krásy  

Děti a dospělí s dětskou duší – zpozorněte! Na 6. a 9. října chystá Opera Národního divadla v rámci cyklu Musica non grata premiéru pohádkové opery Švanda dudák Jaromíra Weinbergera. Titul, který ve třicátých letech minulého století obletěl doslova celý svět, připravuje režisér VLADIMÍR MORÁVEK. Na scénách Národního divadla vytvořil hned několik výjimečných inscenací, mimo jiné Mozartovu Kouzelnou flétnu, jež má za sebou přes sto padesát repríz.  

 Čím vás okouzlil Švanda dudák? 

Především je to naprosto skvostná hudba. A pak kvůli té křivdě. Ve verzi Maxe Broda, kterou hrajeme, dobyl Švanda dudák celý svět, v roce 1933 už ale současně zbývalo jen pár let do začátku druhé světové války, nálady v Praze byly mrazivé a některé věci se už prostě neměly vyslovovati. Přitom ta hudba je tak okouzlující! Mluví se o dvou tisících uvedeních po celém světě. To se poštěstilo málokterému českému dílu. V Praze se už ale brzy měli Češi dozvědět, že nechtějí být samostatným státem a přijmou ochranu velkého Německa. Dobrovolné „odhlášení se“ ze svých ideálů. To si dnes neumíme ani představit. A v téhle situaci najednou bylo ještě těžší býti židovským autorem, čili tento náš skladatel stále víc a víc propadá úzkosti, jež pak končí emigrací ze země a obrovskou samotou, steskem a beznadějí v jeho novém americkém působišti.  

Chcete tedy „jen“ smazat tuto křivdu?  

Když mi kdysi Petr Kofroň řekl, že je to naprosto skvostná hudba a já mu dal za pravdu, přečetl jsem si pak libreto a zjistil, že je trochu legrační: „Nějací troubové neví, co chtějí, a pořád dokola do sebe narážejí.“ Buďto je to projev neobratnosti, nebo to také může být – a já si myslím, že to takhle bylo od začátku od autora zamýšleno – vlastně velmi vědoucí a teskné přemýšlení o české identitě. Lidé jsou tu směšní, pitomí, slabošští. Může být, že Švanda dudák je předobrazem jakéhosi českého muže, Dorotka pak předobrazem jakési české ženy a těmto dvěma se stanou velké věci: několikrát se zradí, několikrát v hrozném zoufalství a samotě odevzdají se beznaději, ta žena však ani za nejvíce ponižujících okolností nezapře jméno milovaného muže, zoufale opuštěna ztrácí veškerou naději, pořád jen den co den chystá snídaně pro dva, to kdyby se ten její milovaný muž přece jen vrátil. Tak stráví padesát let. Padesát let vaření a zase sklízení snídaní. To vše proto, aby – až jí pak autor přinese zase zpátky naději tím, že v obrovské pokoře nechá Švandu po všech těch zkouškách osudu vrátiti se domů –, byla za ten svůj odzbrojující příběh vděčná osudu. Může být, že vyprávíme o tom, kterak my Čechové trochu nešikovně účinkujeme v různých jiných slavných příbězích a jsme u toho trochu zábavní, trochu legrační a místy i trapní, nicméně pak na závěr vždy znovu a znovu tuto svou nedostatečnou výbavu dokážeme obhájit obětí. Tohle nanebevzetí české duše, současně s tím, jak nemilosrdně kompromitujeme jistý druh českosti v nás, je moc hezká kombinace. Je to zábavné, dojemné a směšné. Je to odvážné a je to vědoucí.  

Původní libretista Miroš Kareš připsal do příběhu postavu loupežníka Babinského.  

To správně vnímáte, že Babinský je důležitá figura. A zase: tvrdíme, že hlavními postavami jsou Češi, tedy Švanda a Dorotka, a o tyhle dvě duše se přetahují dvě energie. První je šéf pekla, tedy u nás se píše Čert, a pak je tam postava Babinského – muže, který musí být víc než jen náhodný pocestný. Co víme o Babinském? V různých příbězích se definuje jako slavný loupežník, nepolapitelný podvodník, člověk se schopností kategoricky prosazovati si své. Tedy jakási silná energie. My tvrdíme, že je to energie přátelství, nebo dokonce otcovství. O duši Švandy se přetahuje ďábel s někým, komu my říkáme Babinský. Je to někdo, o kom se dá říct: „Nejlepší přítel“.  Otec, laskavost, dobro. Bůh. Babinský je princip oddané služby. Oběti.   

Max Brod měl rád erotické motivy a tak jistým způsobem propašoval do libreta motiv Babinského lásky k Dorotce. Miluje podle vás Babinský Dorotku?  

Nemiluje. Ale když Dorotka zažije tu hroznou věc, že ji za ponižujících okolností zradí manžel, s nímž je teprve týden, tak jaké má v tu chvíli řešení? Může se zbláznit, může se utopit, anebo může míti v sobě sílu říct si: „To je ale trouba!“ a jíti se starat o své slepice na svůj statek. Vařit každý den dvě snídaně po dobu padesáti let. A Babinský cítí tu její strašlivou samotu a chce jí nabídnout pomoc, když je hrozitánsky zoufalá a strašlivě sama, když se cítí prašivá. Vstoupí do jejího prostoru a řekne: „Ten prostor je nádherný a vy sama jste taková.“ Postava Dorotky je jednou z nejkrásnějších postav českých oper. Když jsme začali tuhle operu před dvěma a půl roky zkoušet, tak ještě žila moje maminka – umřela loňského léta – a já na ni při čtení partu Dorotky celý ten čas myslel. Také to byla žena, která se uměla pro nás, kteří jsme ji milovali, obětovat. Obrovsky si zkomplikovat život v prospěch nás – svých dětí. Tatínek umřel a my tři malé děti – šestileté, sedmileté a osmileté – jsme se hrozně moc bály. A ona nás té úzkosti zbavila svou bezpodmínečnou obětí. A taková je i Dorotka. Ohromující síla. Když sedíte v hledišti a vidíte, jak úplně ze dna beznaděje neváhá sestoupit do všech těch pekel, na všechna ta popraviště, tak vám nezbývá, než ji obdivovat. Takových postav je v české operní tvorbě hrozitánsky málo. A její zpívání je závratně krásné.  

Již jste to řekl, že tato opera obletěla svět. Co přinesla jiného, zvláštního, že si ji lidé tak zamilovali?  

Co my jako Češi můžeme přidat ke všem těm Dostojevským, Goethům, Beethovenům, Bachům, Mozartům? Miloše Formana, Václava Havla, Kunderovy „směšné lásky“, tj. velké ambice v kombinaci s velkou zábavností při jejich legračních realizacích.   

 

A co může tahle opera znamenat pro nás, pro Čechy?  

Ona je to de facto pohádka o tom, jak se jakýsi Český Honza – my říkáme Švanda dudák – s jakýmsi svým obdarováním vydá do světa, svět si o něm myslí své, ale on ten svět uhrane, pak se v něm ztratí, zachrání ho milovaná osoba a tento Čech dojde moudrosti. A ta moudrost, pointa celé opery, je v tom, že se Švanda vrátí do své rodné země a zamiluje si ji. Švanda dudák je napsán pro maminky a tatínky, aby se svými dětmi zhlédli, jak vypadá uhranutí světa Čechem, zmoudření Čecha, láska Čecha a úcta a obdiv Čecha ke svému domovu.   

Dotkl jste se toho, že Švandu režírujete jako pohádku pro celou rodinu. Je ale těžké zaujmout zároveň malého i velkého diváka!  

Od začátku myslíme na to, že půjde o rodinné představení, na které budou chodit maminky a tatínkové s dětmi. Čím dnes uhranete malého, devítiletého Čecha, když nástroje na zábavu jsou dnes tak strašlivě rafinované – všechny ty virtuální světy, ve kterých si děti tak hrozně rády užívají nebezpečí? Domnívám se, že abychom na to dokázali odpovědět, nemáme být roztomile šišlaví, ale vždy znovu a znovu odvážní. Chytří. Vzrušující. Znovu a znovu nám musí jít o vášnivé souboje dobra a zla. Jakési vesmírné síly usilují o osud člověka, přičemž Nicota říká, ať se nestane nic, a jakási síla, která má jméno Bůh, ví, odkud a jak se chystá zachrániti svět. Takže když ten mladý Čech přijde do divadla a uvidí, jak někdo s obrovskou vášní a vírou pracuje v prostoru mezi nihilismem a absolutnem, buďto dá svůj život k dispozici Nicotě, nebo se stane někým, kdo vší svou silou rovněž slouží Kráse. Pak ten hrozitánsky napínavý boj může najednou toho malého Čecha bavit. Vzrušit ho. Odzbrojit ho. Učiniti jej citlivějším. Ale musí se k tomu rozpoutat obrovské boje dobra a zla, aby ty siločáry diváka úplně vtáhly. A pak je jedno, zda je mu devět nebo padesát a zda se bojí o Dorotku, Královnu nebo Čerta. Všechna ta stvoření jsou nakročena mezi zánikem a triumfem. Jde jen o to, jestli divák najde sílu pomoci zde tomu triumfu.   

To znamená, že máte stejnou strategii na děti i dospělé?  

Ta ohromující hudba je k tomu nachystaná. Zpěváci pořád říkají, že jejich hlasy dostávají neuvěřitelně zabrat, ale vlastně jsou za to rádi. Je vidět, že své zpěvní party milují. Že si je hýčkají... Anebo sbory, které zpívají úžasné čtyřhlasy. Úplně koukáte, kde se to najednou bere. Ta síla hnát všechny ty prožitky absolutna ještě výš. Úplně vás to omráčí a zase – bude tam někde v tom publiku jednou sedět i nějaký ten příští Janáček a všechno to uslyší. A něco v něm zmohutní, takže za deset let bude schopen následkem uslyšení této hudby napsat neuvěřitelnou skladbu. A tomu všemu odpovídá definice dětské opery ne jako šišlavé blbosti, ale jako iniciačního obřadu krásy.   

Když jsem sledovala zkoušku, zaujala mě scéna z pekla, kde v kotli něco míchalo dítě!  

To byl čertík!   

Říkala jsem si, jestli v inscenaci odnášíte do pekla i děti?!  

Ne, ne, ne, ne! My si nemyslíme, že peklo je prostorem pouze odporným. Je jen prostorem hříšníků. Takže i čerti mají čertice a ty pak mají čerťátka, bytosti legrační a pěkně poťouchlé. Čerťátka Berťátka.   

I tentokrát tedy zapojujete děti?  

Domnívám se, že to k tomuhle představení patří. Hrají v něm i děti a podávají, myslím, krásné, bravurní a překvapivé výkony na téma, kterak se dá zahrát slepička, kterak čertík, jak princezna a jak dudáček. A je to Švanda.  

Viděla jsem první fotografie scény a máte tam až taková pokemonovská zvířátka?   

On se vlastně celý tento příběh odehrává ve snu. Základní dramatický čas opery je podle jedné verze libreta tento: Dorotka se v nějakých dvaceti, třiceti letech vdala (to Max Brod neupřesňuje), pak se Švandou týden žila, Švanda jí utekl do světa, ona ho v tom světě dostihla, pomohla mu a pak jí Švanda podvedl a propadnul se do pekla. Takže ona ve věku cca dvaceti pěti let zůstane sama, Švanda je v pekle. Jak dlouho a co se s ní pak asi dělo? Nejspíš se vrátila domů, odhadujeme, aby se postarala o všechna ta svoje zvířátka. V libretu se žertuje o tom, že tak strávila nějakých padesát let, tedy cca padesát let samoty. Každé ráno čekala. Každé ráno prostřela stůl, to kdyby se náhodou ten její Švanda vrátil. Udělala to tak tisíckrát, deset tisíckrát, on se ale nevrací. A ona tam s velkou důstojností přemýšlí o tom, zdali to bylo výhodné zamilovat se právě do tohoto muže, a je přitom nádherná, obdivuhodná a divák se na ni dívá a miluje ji a bojí se o ni, aby mu na tom jevišti nezemřela steskem… Takže Dorotka na celý ten příběh vzpomíná, základním prostorem našeho vyprávění je vzpomínka. Čili se tam mohou z čista jasna objevit i bájná zvířata o výšce dvaceti metrů. V reálu by to nejspíš bylo méně velkolepé, ale vzpomínka takové věci umožňuje. A v rámci tohoto zjitřeného vnímání světa mohou být mnohé okolnosti i magicky nepravděpodobné.   

Teď jste mě úplně zmátl! To tedy znamená, že Švanda se z pekla nevrátí? Vždyť ho Babinský vyhraje v kartách!  

Vyhraje, ale to je zase právě ta Brodova úprava, že Švanda má právo zvážit, zdali se vrátí nebo nevrátí domů ke své Dorotce, přičemž je tam důležitá okolnost, že zatímco Babinský hrál s ďáblem karty, běžel na světě čas jaksi rychleji než v pekle. Takže dvacetiletý Švanda se má vrátit k sedmdesátileté ženě. A on se rozhodne, byť to pro něj vlastně není příliš výhodné, že tak učiní, protože cítí obrovskou vinu. S velkou pokorou pocítí obdiv k Dorotčině duši. Podaří se mu rozpoutat síly, které vrátí čas, a Dorotka tak najednou před zraky diváků omládne. A on ji zase znovu může obejmout. 

V jednom z rozhovorů jste řekl, že česká společnost potřebuje provokaci ke kritickému myšlení. Sledujete tento cíl i touto inscenací?  

Tahle opera je nádherná a Čechové ji neznají. Častokrát, když jsem říkal, že chystám Švandu dudáka, tak mnoho lidí řeklo: „Co to, prosím, je?“ A já vždy odvětil: „Je to jedna z nejslavnějších českých oper. Uhranula svět.“ A Čechové odpověděli: „Skutečně?“ Jsme v situaci, kdy se zastáváme čehosi, čemu bylo ublíženo. A to je naše výhoda. Upřímně řečeno nejde o prokázání „svého“ talentu, ale jde o zadostiučinění. Jsme teď kolektivem dvou stovek Čechů, kteří věří v Národní divadlo a v toto dílo – Švandu dudáka od Jaromíra Weinbergera – scházíme se, neboť jsme jím okouzleni, dílem, které bylo zavrženo a stala se mu křivda, a my chceme tu křivdu prolomit. To znamená, že se dáváme k dispozici, aby toto dílo zaznělo co nejdůstojněji, nejvelkolepěji, aby uhranulo Prahu. Ta hudba je ohromující, postavy v té opeře jsou zábavné, místy i legrační, sbory pak absolutně fascinující. A dohromady jde o dílo na téma souboje dobra a zla v duši Čecha. Přičemž to ale netrvá dlouho. Úplně ideální vzít své děti do Národního divadla a tam je nechat prožít obrovský zážitek uhranutí divadlem, velikou českou pohádkou.  

www.musicanongrata.cz  

  
Fotografie ze zkoušek Švandy dudáka
Foto: S. Gherciu  

Iva Nevoralová

Sdílet na sociálních sítích

Mohlo by vás zajímat