Z Moskvy do New Yorku: Dlouhodobá služební cesta Dmitrije Krymova

Co vás přivedlo k nápadu vytvořit rodinnou inscenaci? Je to váš první projekt pro děti?

Už dlouho jsem chtěl s dětmi promluvit divadelním jazykem, a dokonce jsem před několika lety dvě takové inscenace udělal. Nejednalo se o „dětské inscenace“ v tradičním slova smyslu, spíš o inscenace pro děti, kterých se účastní společně s rodiči. Obojí bylo velmi důležité. Anebo to můžeme říct i jinak – dělali jsme inscenace pro rodiče, kteří se jich účastnili společně se svými dětmi. To byl, samozřejmě, trik: vlastně to byla představení pro dospělé s otázkami, které lze adresovat dospělému, a my jsme potřebovali přítomnost dětí, abychom mohli o složitých věcech mluvit co nejjednodušeji i nejzajímavěji, aby dítě, člověk ve věku 7 až 10 let, sledovalo představení tak, jak sleduje svoje animované filmy. Takový úkol jsem si vytyčil a jako základ jsem si vzal docela dospělá témata – Puškinova Evžena Oněgina a komplikovanou historii toho, jak Puškin daroval Gogolovi zápletku Mrtvých duší. Takže ani naši Tři mušketýři nejsou tak docela pro děti – tedy nejen pro ně.

Výchozím bodem inscenace Tři mušketýři a já je ovšem vaše vzpomínka na dětství…

S přibývajícími léty se pro člověka dětství stává stále významnějším. Vidím to u mnoha umělců. Zdá se, že se jeho význam zvětšuje, a dokonce i postavy, které se v té době zdály bezvýznamné, nabývají na velikosti. Tenhle efekt „obrácené perspektivy“ lze pravděpodobně vysvětlit tak, že čím je člověk starší, tím více chce pochopit, kdo je, odkud přišel a kam směřuje, pochopit, proč je takový, jaký je, a „proč je všechno tak, a ne jinak“, jak napsal náš vynikající spisovatel a básník Lev Rubinštejn, nedávno podivně zahynuvší pod koly auta v Moskvě. A abych na tuhle otázku odpověděl, jsem samozřejmě v pokušení se ohlédnout a vidět sám sebe jako dítě. „A tohle jsem já v trenkách a tričku, s hlavou pod dekou, běžím po prosluněné louce, a můj svišť je se mnou,“ jak napsal tentýž Rubinštejn. Tady, s přesností staré fotografie, vidím sám sebe, skrčeného na židli vmáčknuté mezi skříň a psací stůl, u kterého sedí moje babička a čte mi Tři mušketýry. A z nějakého důvodu mi to připadá jako nesmírně důležitá vzpomínka, v níž se skrývají odpovědi na mnoho dospělých otázek. Nevím proč.

Základní situace vaší inscenace v Národním divadle je tedy dána, babička čte svému vnukovi dobrodružné příběhy. Jaký vztah jste měl se svou skutečnou babičkou?

Byla to láska. Teď si uvědomuji, že to bylo přesně takhle. Alexandra Dumase, Julesa Verna, Marka Twaina jsem poznal skrze její čtení. V létě jsme si postavili chýši, leželi v ní a zpívali písničky jejího mládí. Spolu jsme šetřili peníze a pak si v obchodě kupovali různé „poklady“ – odznáčky, pastelky, nějaké lesklé kamínky… Vodila mě do školy, a když jsem trochu povyrostl a začal chodit sám, mávala mi každé ráno z okna. Pamatuju si její vůni. Myslím, že tuhle lásku můžu kdykoli obejmout, dotknout se jí a přivonět si k ní.

Zrovna nedávno, kdy už jsem vlivem okolností žil v zahraničí, se mi naskytla příležitost: jeden známý mi mohl přivézt něco z našeho opuštěného domu. Požádal jsem ho, aby náhodně vybral hromádku mých dětských dopisů a babiččiny deníky, které si o mně vedla od chvíle, kdy jsem se narodil, až do mých deseti let. Věděl jsem, kde tyhle věci asi leží. A když jsem pak v Americe, daleko od domova otevřel babiččiny sešitky „na zapisování slov“, do kterých si pravidelně poznamenávala, jak se učím číst, první, co jsem uviděl, byla věta napsaná její rukou: „Dimočka, moje velká a poslední láska.“ Nemůžu se mýlit, šlo o lásku. Navíc oboustrannou.

A vztah s vašimi rodiči?

Samozřejmě, že se moje láska vztahovala i na rodiče, ačkoli v něco velkého a skutečného přerostla až později. Moje dětství – to byla především babička. Rodiče byli velmi zaměstnáni, táta byl neustále v divadle, pracoval, a když se nás naše učitelka zeptala – Kdo vidí svého tatínka nejméně často? –, byl jsem si jistý, že vyhraju, ale k mému zklamání zvítězil chlapec, jehož táta seděl ve vězení.

Vybavíte si svůj nejšťastnější okamžik z dětství?

Obávám se, že ne: pro mě je teď celé dětství jako fotografie pořízená velmi jasným bleskem, a proto mi místy připadá přeexponovaná.

A je ve vašem dětství nebo dospívání něco, co kdyby se nestalo, byl byste dnes jiným člověkem? Máte pocit, že něco takového existuje?

To si nemyslím, zdá se mi, že by se všechno tak či onak zvrtlo v něco podobného, jak žiju teď. I když rozhodnutí mé matky, abych šel studovat divadelní institut a stal se scénografem, dalo impulz všem mým divadelním dobrodružstvím a nevím, jak by to dopadlo bez přátel, učitelů a idolů, které jsem díky vysoké škole získal.

Co dělají vaše děti?

Mému synovi Míšovi je 42 let, je vystudovaný architekt, žije v Americe. Je skvělý inovátor, založil už dva start-upy a teď vymýšlí třetí.

Myslíte si, že vás osobně rodičovství změnilo?

No, uvědomíte si, že jste článkem řetězu. Je to dobrý pocit, dává životu nějakou jistotu.

Váš otec byl slavný ruský režisér Anatolij Efros a vaše matka byla divadelní kritička Natalja Krymovová. To oni vás přivedli k divadlu?

Nikdo mě s divadlem nijak zvlášť neseznamoval, divadlo bylo ve vzduchu, který jsem dýchal – lidé, rozhovory, nervy, radost, všechno – tohle byl svět kolem mne. Ten jiný svět mě moc nezajímal, zpočátku, ještě před přijetím na divadelní školu, jsem chtěl být malířem, prostě umělcem, někým, kdo maluje barvami na plátno. Ale i ve výtvarném světě jsem si přes všechnu příbuznost připadal jako host, zatímco po nástupu na divadelní školu jsem rychle pochopil, že tam jsem doma.

Proč vlastně máte příjmení po matce, a ne po otci?

Byla to rada mého dědečka, otce mého táty, který sám jako Efros řekl mé mamince: „Natašenko, ať je Krymovem…“ Jsem ročník 1954, krátce předtím zemřel Stalin a historie zrůdného státního antisemitismu, vražda herce Solomona Michoelse a případ „židovských lékařů-vrahů“ byly ještě v živé paměti a děsily, že se to může opakovat. Všichni v naší rodině samozřejmě pochopili závažnost této rady. Tak jsem získal matčino ruské příjmení.

Jak jste se od scénografie dostal k režii? Byl to plán, nebo náhoda?

Tento příběh jsem vyprávěl tak často, že mi už nepřipadá vůbec věrohodný. Nicméně, přesto se to všechno odehrálo přesně takhle – úplnou náhodou. Pracoval jsem v ateliéru a můj přítel, skvělý herec Valerij Garkalin za mnou kvůli něčemu přišel. Tou dobou jsem už mnoho let nepůsobil v divadle a nevěnoval se scénografii, ale maloval jsem obrazy: konečně se vyplnil můj mladický sen. Takže jsem měl celé ruce od barev a myšlenkami jsem byl zcela ponořen v tom kusu plátna, od kterého mě Valerij odtrhl. Vzpomínám si, jak jsem netrpělivě čekal, až odejde, abych mohl pokračovat v malování: barva už schla. Ale on stále neodcházel. Rozhovor přecházel od jednoho tématu k druhému a já mu řekl, že náš společný kamarád, který v té době překládal Hamleta, mi ráno poslal další kus svého nového překladu, kde se Hamlet setkává s duchem svého otce. A mimoděk jsem zmínil, jak by se to dalo inscenovat. No, prostě jsem vyslovil myšlenku, která mi bleskla hlavou.

Najednou můj přítel říká: „Co kdybys to režíroval a já hrál?“ Vysmál jsem se tomu, chtěl jsem rozhovor rychle ukončit, abych se mohl vrátit k práci, a on odešel. K mému překvapení mi druhý den volal a náš rozhovor mi připomněl. A další den taky. Takhle to pokračovalo ještě párkrát. Vzhledem k jeho extrémnímu pracovnímu vytížení ve filmu a na divadle mi to přišlo dokonce dost zvláštní. A moje námitky začaly nabývat monotónního charakteru. Pak mi najednou zavolal ředitel moskevského divadla a řekl, že ví, že zkoušíme (!) Hamleta, a že ho to velmi zajímá. Znovu jsem se tomu zasmál, ale o měsíc později jsem mu zavolal a řekl: „No, jestli to mám zkusit… Dejte mi herce a za dva týdny vám řeknu, jestli jsem připravený, nebo ne.“ Navzdory mé naprosto drzé nabídce mi herce skutečně dal a já o týden později podepsal smlouvu. Od té doby jsem se k malování nevrátil.

 Takže vaše první profesionální režie…

 … byl Hamlet, který se zrodil v mém malířském ateliéru.

Dokázal byste popsat, v čem je vaše režijní metoda specifická?

Víte, snažím se na to nemyslet. Dokud mi tahle práce přináší potěšení, nechci ji analyzovat, bojím se, abych neformuloval „zákony“, kterými se budu muset sám řídit.

Tak jinak – společným rysem vaší inscenační praxe je radikální přepis a přepracování klasických dramatických (či prozaických) textů. V mnoha případech zůstávají jen základní situace a slouží jako inspirace pro nadcházející práci – kromě toho bývá téměř všechno jinak. Jak přistupujete k uchopení těchto textů?

V těchto textech, ať už v próze, poezii, nebo starých divadelních hrách, musím cítit nějaký osten. Bodnutí nálady, tématu, které mě znepokojuje a dokáže mě vzrušovat. Vzrušovat mě v osobním i v divadelním smyslu, musím cítit touhu na základě téhle injekce začít fantazírovat. V tom prvotním impulzu musím cítit možnost nového, nečekaného pohledu na autora, na život, vnímat možnost hraní. Hraní, které převrátí naše obvyklé představy o tom či onom, donutí nás promnout si oči a zkrátka žasnout. Něco podobného jako vymýšlení nové dětské hry.

Jedním z hlavních témat naší inscenace je čtení. Jaký máte vztah k literatuře? A jak si vybíráte, co chcete číst?

Jsem zavalen knihami. Zběsile hledám – co ještě přečíst? Chci se v knihách utopit. Chci k nim běžet, snažit se je otevřít a hltavě číst, zjišťovat, co bude dál, chci je celé spolknout… Často je ani nedočtu, a tak zůstanou ležet se záložkou na stránce, kde se ukázalo, že už je vše jasné… A někdy knihy odkládám, protože je můj mozek nestačí rychle přečíst. Už několik let mi vedle postele leží Aristotelova kniha O duši. Je to směšné: koupil jsem si brožované vydání jako samolibý blázen v domnění, že to přečtu rychle, ale ukázalo se, že „jsou tu lidé chytřejší než ty“, jak říkala postava v jakémsi literárním díle. Nepamatuji si, ve kterém. Tak to čtu po půlstranách. Mimochodem, bylo by zajímavé to udělat na divadle.

A kdybyste měl jmenovat jednu svoji oblíbenou knihu?

Jednou z nich je Život a osud od Vasilije Grossmana. Je to jako Vojna a mír, jen o nás. Vojna a mír je samozřejmě také o nás, zároveň i „jako o nás“, přesto musíte vyvinout určité úsilí, abyste se k ní přiblížili. A tady je to jenom o nás. O mně, o mém životě, o mých obavách a o mých myšlenkách. I přesto, že se děj románu odehrává během druhé světové války. A ještě Bulgakovův Mistr a Markétka. A jeho strašná, nejspíš pohádková, ale útěšná myšlenka je, že za veškerou pozemskou nespravedlnost následuje, když už ne božské, tak ďábelské vyrovnání.

Působíte v divadlech po celém světě, režírujete v USA, Francii, Velké Británii, Pobaltí. Co vás umělecky baví a vzrušuje na opakovaném hostování v cizích zemích a neustálém létání z místa na místo? A co vás na tom naopak odpuzuje?

No, vzrušuje mě jedna velmi jednoduchá, ale přitom zásadní věc – hledání nových podobně smýšlejících lidí. Jak mezi těmi, kteří se mnou inscenaci tvoří, tak mezi těmi, kteří se na ni přijdou podívat. Když se to povede, je to velká radost.

Ale létání je těžké, nemám to rád, nelíbí se mi ten proces opouštění mně známého místa, prostě se mi pár dní před odletem udělá špatně. Taková hloupá zvláštnost. Jak tyhle protiklady sjednotit a sladit, to zatím nevím.

V současnosti žijete v exilu v New Yorku. Jak se to celé událo?

Rok před začátkem války jsem začal připravovat Višňový sad pro Wilma Theater ve Filadelfii, které nám dlouho dopředu zajistilo letenky na, světe div se, 25. února 2022. No a tak jsme se ženou odletěli, i když jsme ještě úplně nechápali, co se děje – a hlavně jsme vůbec nevěděli, co bude s námi. Na zdi zůstal viset rozpis mých moskevských zkoušek ve třech nebo čtyřech divadlech na příští rok. Události ale nabraly rychlý spád a brzy se ukázalo, že o nějaké práci v Moskvě nemůže být ani řeč. Velmi záhy bylo sedm z mých devíti moskevských inscenací staženo a můj právě sestříhaný film pozastaven. Ve zbývajících inscenacích bylo moje jméno odstraněno. A tak začala moje „dlouhodobá služební cesta“, jak bych svou situaci rád nazval. Slovo „vyhnanství“ mi připadá příliš patetické, i když podstatu věci vystihuje celkem přesně.

Jaký je váš vztah k politickému divadlu? V souvislosti se situací v Rusku jste vytvořil společensky velmi angažovanou a kritickou inscenaci Kostik v moskevském Puškinově divadle. Byla to v daném kontextu výjimka, nebo je pro vás angažované umění přirozené?

Tahle inscenace byla nejspíš výjimkou. Hladina špíny vystoupala příliš vysoko. Obecně jsem se vždy vyhýbal politickým prohlášením, není to, jak se říká, můj styl. Doufám, že v inscenaci Kostik se politika nestala překážkou vyprávění o lásce a bolesti v mezilidských vztazích.

Co tedy znamená současná politická situace v Rusku pro tamní kulturu a její budoucnost?

Kultura dostala těžkou ránu pod pás, dlouho se bude vzpamatovávat z bolesti a studu. Na to je bohužel potřeba čas, vždyť i Woland může rychle zachránit pouze Mistra a Markétku, ne celou zemi.

A co byste na základě svých zkušeností ze života v Rusku poradil evropským demokraciím v boji proti vzestupu totality? Na co by si podle vás v tomto ohledu měly dát pozor?

No, není mojí věcí dávat rady „evropským demokraciím“. Bylo by to asi takové, jako když je někdo připraven rozdávat rady umělcům, protože si myslí, že ví, jak správně režírovat, psát poezii nebo točit filmy. Jen si myslím, že je potřeba se na věci dívat střízlivě, vnímat rizika a nepředpokládat, že se sama od sebe rozplynou, jak jsme si v Moskvě v roce 2021 mnozí mysleli. Po něm už rok 2022 prostě musel přijít.

Stýská se vám? A jak se steskem po rodné zemi bojujete?

Chybí mi všechno to dobré, to skutečně dobré a milované, z čeho se náš život navzdory všemu skládal. A nebojuji s tím, snažím se tuhle nashromážděnou lásku a zkušenosti využít k tomu, abych mohl jít dál. Věřím, nebo spíše chci věřit, že zrnka této lásky (proboha, promiňte mi, že používám tohle slovo tak často, ale to je to, co bychom se měli snažit uchránit před pásy tanků a dopadajícími střepinami), zrnka, která byla zachráněna a přesazena, mohou i v jiné půdě znovu vyklíčit a třeba nás překvapit. To se týká i ruské kultury. V tomhle vidím účel téhle mé vynucené „dlouhotrvající služební cesty“.

V Česku se vám líbí?

Ano. Na téhle zemi je co obdivovat a respektovat. A české divadlo! Otomar Krejča byl jedním z tatínkových idolů a Josefa Svobodu celá moje divadelní generace považovala za kouzelníka. A Pražské Quadriennale je po celý můj život mekkou scénografů a Zlatá triga, kterou jsem se svými studenty obdržel, je pro mě jedno z nejvýznamnějších ocenění.

Na co se teď aktuálně těšíte? V co doufáte?

V co doufám a co čekám, to jsou nyní bohužel dvě různé věci. Pokaždé, když otevřu zprávy, očekávám jen to špatné, a zároveň doufám, že toho nebude tolik.

A také doufám, že si naše inscenace najde cestu k srdcím diváků a Národní divadlo, které nám tak pohostinně otevřelo své brány, nebude zklamáno, že pozvalo režiséra s ruským příjmením, který se v této válečné době z nějakého důvodu rozhodl promluvit o svém dětství a o své babičce.

Text: Róbert Štefančík|
Překlad: Ilona Smejkalová
Foto: Zdeněk Sokol