Od moderního k současnému tanci

Neexistuje jediné estetické měřítko, podle kterého bychom tanec mohli posuzovat. Krása může spočívat v napětí, v porušení symetrie, v tichu mezi pohyby i… v ošklivosti nebo v pravdě sdělení. Moderní tanec dává prostor kráse, která není definována pravidly, ale tím, co v nás rezonuje – bez ohledu na to, jak podivná, surová nebo neklasická forma ji zprostředkuje.

Balet Národního divadla přivedl v dubnu na jeviště historické budovy novou inscenaci složenou právě ze současných děl, Sarkasmy. Dvě choreografie v rámci tohoto triptychu vznikly ve světové premiéře, a pokud se nacházíte „tady a teď“, neměli byste si je nechat uniknout. Autor jedné z nich, Eyal Dadon, ke svému dílu s názvem Katastrof totiž dodává:

„Zdá se mi, že lidstvo nastoupilo pomalou cestu ke zkáze, jsme svědky začátku konce jedné éry. Vidíme válečné konflikty, nestabilní finanční situaci, ale i čím dál povrchnější mezilidskou komunikaci, která se mnohdy omezuje na sociální sítě. Ubývá hlubokých vztahů a skutečné vzájemnosti – a slova ztrácejí na významu. Slib už neznamená to, co znamenal dřív… Ale třeba je to jen nějaká fáze evoluce, temnější chvilka, kterou musíme projít. Možná začne něco nového, zrodí se něco krásného.“

První průkopníci moderního tance hledali v tanci přirozenost pramenící ze svobodného tělesného prožitku a vnitřní individuality. Kladli důraz na rytmus, smyslové vnímání těla. Postupně začal moderní tanec sloužit ke zviditelnění lidské svobody – jak tělesné, tak duchovní. Teoretik Emanuel Siblík nazval tanec prostorem svobodného bytí. Je to orgastické!

Většina příznivců Baletu Národního divadla si jistě vychutnala precizní formu klasických či romantických inscenací: Coppélie, Labutího jezera, La Sylphide. Návštěva moderních choreografií (Sarkasmy nebo Beyond Vibrations) pak otevírá dveře k pochopení, že tam, kde klasický balet klade důraz na lehkost, symetrii a idealizaci pohybu, moderní tanec objevuje kontrakci, gravitaci, přirozenost. A svobodu. Dnešní choreografové proto zkoumají společenská témata, experimentují s formou a hledají nové způsoby vyjádření. Svoboda se projevuje v otevřenosti vůči různým kulturám, v možné manifestaci různých postojů, stejně jako v odvaze krajních sdělení.

Andrej Kajdanovskij, autor další choreografie Sarkasmů, říká:

„Nejvíc by mě potěšilo, kdyby si diváci odnesli citový prožitek. Jeviště je dnes snad jediné místo, kde jsme svobodní. Můžeme plakat, radovat se, křičet, bát se, vztekat se i nenávidět. Dopřejme si to.“

A dodává:

„Bez humoru není drama – a sarkasmus je někdy jediná cesta, jak se nezbláznit. Celé to dílo je… vlastně taková ,smyčka‘. Končíme tam, kde jsme začali. Otázky se množí, odpovědi nepřicházejí, křeček v kolečku se pachtí, snaží se najít způsob, jak se vyrovnat se stresem, ale do cíle nedobíhá. Znovu se pouštíme do válek, ve světě je konfliktů čím dál víc. Zase je to tady. Je to neuvěřitelné. Žiju v Rakousku, ale narodil jsem se v Rusku a mám tam maminku. Nejspíš se tam hned tak nepodívám, protože jsem vydal prohlášení, že nesouhlasím s invazí na Ukrajinu. Trpí hlavně Ukrajinci, ale ani lidé v Rusku to nemají jednoduché. Když s mámou mluvím po telefonu, musíme si dávat pozor na každé slovo. Dívám se na svou rodnou zemi, dívám se na Ukrajinu, dívám se na Izrael, odkud pochází můj kamarád a kolega Eyal Dadon, a teď i na Ameriku… a napadá mě, je to vůbec možné? V jednadvacátém století? Nepoučili jsme se. To je náš život.“

And How Is Your Life? je i proto název Andrejova díla.

Rovněž triptych s názvem Beyond Vibrations v Národním divadle je ukázkou zmíněné svobody. Komponovaný večer představuje tři choreografie od Krzysztofa Pastora, Hanse van Manena a Marca Goeckeho, které spojuje moderní pohybový slovník a hledání svébytné estetiky. Zejména Goeckeho Fly Paper Bird je příkladem, jak může tanec překračovat konvenční myšlení. Choreografie se vyznačuje neobvyklým pohybovým slovníkem zaměřeným na trup, ruce a prsty, s gestikou připomínající třepotání křídel ptáků. Goecke se vymyká ze zavedených pravidel krásy, pokřivuje, je expresivní, jiný. A umožňuje tedy setkání s krásou, která je svobodná. Divák slyší hudbu Gustava Mahlera, nerozumí tomu, co se děje na jevišti, ale cítí, že je součástí čehosi většího, komplexnějšího, než je jeho omezený svět. Vnímá, že Goecke boří hranice nastavené osobní zkušeností. A letí. Odpoutaně, nevázaně, volně… jako pták. Emanuel Siblík tento únik nazývá prostorem svobodného bytí. A tanec je k němu klíč.