Osm Hamletů, dánských princů, na scénách ND

O další tři roky později prince dánského ztvárnil Jakub Seifert, který zvládl i další nastudování (opět po třech letech, tedy 1892, a po dalších pěti letech, 1897). Jejich snímky z této role se nezachovaly

Zaběhnuté pojetí se pozměnilo v roce 1905, kdy Hamleta v překladu J. V. Sládka a v režii J. Kvapila převzal Eduard Vojan. Titulní roli coby osamělého a do své tragédie zahleděného filozofujícího jedince zopakoval i v nastudování v roce 1915 a 1920 (režie K. Mušek). 

Nelehký úkol vytvořit po Vojanovi nového Hamleta připadl v r. 1926 Eduardu Kohoutovi. V Hilarově režii jej ztělesnil jako obraz poválečného mládí, bolavého z rozpoznání dobra a zla.

Po delší pauze se objevuje v roce 1959 v režii J. Pleskota Radovan Lukavský a ukazuje Hamleta jako dospělého muže a rozhněvaného hrdinu odhodlaného k činu.

V roce 1982 na scénu Smetanova divadla (dnešní Státní opera) vstupuje František Němec, který v Macháčkově režii postihl mnohotvárnost, dramatičnost a citovost mladého člověka, s chlapeckou spontánností a tíhou poznávání dospělého muže.

V roce 1999 v režii I. Krobota a poprvé v překladu M. Hilského přebírá štafetu Vladimír Javorský. Ani on není postavě nic dlužen. 

Po téměř pětadvaceti letech přichází Pavel Neškudla, který díky pohybové akci a hlasovému projevu představuje Hamleta jako dynamického hrdinu.