Fenomén opery 20. století 

Monodrama Očekávání Arnolda Schönberga (1874–1951) je psychologická studie, pohled do nitra ženy, která v nočním lese hledá svého milého. Střídají se v ní emoce touhy, naděje, hněvu, strachu. Milence nalezne mrtvého; co se vlastně stalo, zůstává jen v náznacích. Autorkou textu byla lékařka a příležitostná básnířka Marie Pappenheim, která po létech vzpomínala: „Mladí umělci tehdy vedli boj proti všemu tradičnímu. Schönberg probojovával v hudební oblasti totéž, co Adolf Loos v architektuře, Frank Wedekind, Peter Altenberg a Karl Kraus v literatuře a secesionisté v malířství.“ Mystičnu příběhu, který vlastně příběhem není, odpovídá hudba, hlavní stavební složkou se stává zvuková barva. Dílo bylo napsáno roku 1909 a cesta k jeho uvedení byla dlouhá. Hlavním problémem bylo nalézt představitelku jediné role Ženy, která by byla schopna splnit nároky vokálního partu i hereckého provedení. Stala se jí sólistka vídeňské opery Marie Gutheil-Schoder (1874–1935). Světová premiéra se uskutečnila v rámci festivalu Mezinárodní společnosti pro novou hudbu 6. června 1924 v Novém německém divadle v Praze, dílo nastudoval Schönbergův švagr Alexander Zemlinsky. Později sdělil, že obtíže, které dílo přináší, lze snadno překonat, pokud jsou zpěvačka i dirigent o ceně díla přesvědčeni. „Orchestrální složka není o nic těžší než u jiných moderních děl... je krásně posazena a zní skoro sama od sebe.“ Arnold Schönberg, jeden z nejvýznamnějších skladatelů 20. století, emigroval roku 1933 do Spojených států, zemřel v Los Angeles. 

Opera Sedm smrtelných hříchů je posledním společným dílem dvojice Kurt Weill a Bertolt Brecht. Krátce po Hitlerově jmenování říšským kancléřem opustil Kurt Weill (1900–1950) Německo a odjel do Paříže, kde se právě ustavila skupina „Les Ballets 1933“ a hledala autory. Mecenáš souboru Edward James měl podmínku, že v novém díle bude účinkovat jeho žena, tanečnice Tilly Losch, a hudbu zkomponuje Kurt Weill. Podmínku však stanovil také Weill: nenapíše „obyčejný balet“, ale „ballet chanté“, balet se zpěvem.  

Stěžejní postavou díla je žena, jejíž role je rozdělena mezi dvě představitelky, zpěvačku a tanečnici (Anna I. a Anna II.). Jako pozitiv a negativ představují zápas dvou povah, Anna I. je racionální, Anna II. nestálá, náladová, neustále na scestí. Sedm zastavení v životě Anny představuje sedm svodů, „smrtelných hříchů“, orámovaných prologem a epilogem. Premiéra se konala 7. června 1933 v Théâtre de Champs-Elysées spolu s dalšími pěti krátkými balety a po sedmi představeních odjel soubor hostovat do Londýna. Kurt Weill už se do Německa nevrátil, roku 1935 odjel do Spojených států, kde se dočkal několika úspěchů se svými americkými operami. Zemřel náhle v New Yorku krátce po svých padesátinách. 

Operní prvotina Franze Schrekera (1878–1934) Vzdálený zvuk na autorovo vlastní libreto měla premiéru 18. srpna 1912 ve Frankfurtu nad Mohanem v nastudování Ludwiga Rottenberga a je označována jako milník mezi dvěma epochami. Kritika velebila čarovné kouzlo lyrických scén, skladatelovo umění orchestrace, „z každé noty hovoří zápas o co nejbezprostřednější a nejpravdivější vyjádření citu“. Dne 20. května 1920 operu uvedlo Nové německé divadlo v Praze v nastudování Alexandra Zemlinského. Krátce nato shrnul Schreker s nadsázkou charakteristiky, které se o sobě během uplynulého desetiletí dozvídal: „Jsem prý impresionista, expresionista; internacionalista, futurista, hudební verista; Žid, který se povznesl mocí židovství, křesťan, kterého ‚udělala‘ katolická klika... Umělec zvuku, zvukový fantasta, zvukový kouzelník, estetik zvuku. Není ve mně ani stopa po melodii..., jsem nejryzejší melodik, ale jako harmonik anemický; jsem perverzní, a přece plnokrevný hudebník.“ Příběh skladatele, který opustí svou milou a vydá se za vidinou „vzdáleného zvuku“ – aby ho nakonec zaslechl na prahu smrti v náručí ženy, kterou kdysi zavrhl –, je psychologickou studií uměleckého hledání a obrazem rozporů doby, v níž opera vznikla. Nese autobiografické rysy, také Schreker stále hledal „ideální zvuk“. Franze Schrekera, významného učitele celé skladatelské generace, zbavili nacisté roku 1933 místa a zemřel, zlomen, na následky záchvatu mrtvice. 

České divadlo v Brně často projevilo větší odvahu k novinkám, než pražské Národní divadlo; kromě osobních kontaktů sehrála někdy roli i obezřetnost autorů, kteří si kvality nového díla raději ověřili na některé mimopražské scéně. V brněnském Zemském divadle měla 27. ledna 1932 premiéru jediná opera Erwina Schulhoffa (1894–1942) Plameny. Předlohou byla dramatická báseň Don Juan českého spisovatele Karla Josefa Beneše, a protože o operu projevil zájem dirigent Erich Kleiber v Berlíně, vytvořil Max Brod německý překlad libreta. V Německu však narůstala hrozba, vedoucí ke světové katastrofě, svou roli snad sehrál i mylný odhad divadelních kvalit díla ze strany Schulhoffova nakladatele, a bez provozovacího materiálu nebylo nastudování možné. Opera byla proto zpětně přizpůsobena pro provedení v češtině. Hudebně ji nastudoval Zdeněk Chalabala, režii měl chorvatský režisér Branko Gavella, který tehdy v Brně působil. Známý donjuanovský motiv má v opeře překvapivé vyústění. Věčný svůdník nalezne svou poslední milenku v postavě Smrti (La Morte), v závěru však není svržen do pekel, nýbrž odsouzen k věčnému životu; koloběh osudu nemá začátek ani konec. Ke vzniku opery Schulhoff sdělil, že se nechal „ovládat instinktem pro děj a hudbu, pro divadlo a fantazii“, ve formě si dovolil absolutní volnost. Zanedlouho nato byl Schulhoff, žádaný klavírista, připraven o možnost vystupovat v Německu a po okupaci Československa roku 1939 i ve vlasti. Pokusy o emigraci ztroskotaly. Zemřel v srpnu 1942 v internačním táboře v pevnosti Wülzburg v Bavorsku. Pro inscenaci Národního divadla Praha vytvořilo nakladatelství Schott na základě dochovaných pramenů nový provozovací materiál.