Mozarta vnímám jako hudebníka plného života, říká režisér Idomenea

(Na přání umělce si v rozhovoru tykáme.)

Nedávno jsi pracoval v Buenos Aires na hře Williama Shakespeara Richard III. Jak se v tvé práci vzájemně ovlivňuje svět činohry a opery?
Nijak. V obou pracuji stejným způsobem. (Odmlčí se.) Richard III. je kolosální úspěch. Vyprodáno na tři měsíce dopředu. Mluví o něm celá Amerika, dokonce i na CNN. Neuvěřitelné! Musel jsem odtamtud utéct! (Směje se.)

No, zníš do telefonu trochu jako štvanec! Tvé pracovní tempo mi přijde dost zběsilé. Co je tvou motivací vrhat se stále znovu a znovu do nových projektů? Proč vlastně děláš divadlo?
Protože mám rád umění. Hereckou školu jsem opustil po šesti měsících, protože se mi tam nelíbilo, a začal jsem studovat umění, jak to klasické, tak soudobé. To mě umělecky obrovsky nasytilo. (Odmlčí se.) Jedna z věcí, které na mě v dětství ohromně zapůsobily, má první velmi silná umělecká zkušenost, byly nástěnné malby bizonů, které jsem viděl v pravěkých jeskyních. Několik nocí jsem pak nemohl usnout, protože jsem pořád myslel na to, že ti bizoni byli opravdoví.

Proto režíruješ? Pro tento typ zážitku?
Nevím, proč to dělám. Začal jsem režírovat jako velmi mladý. Když mi bylo třiadvacet, vyšla fantastická kritika v El País, kde se psalo, jak třiadvacetiletý mladík skvěle zvládl zrežírovat hru od francouzského dramatika Marivauxe, jak to bylo úžasně vyzrálé a dobré. Tenkrát jsem byl tou kritikou nadšený, ale ve finále mi přinesla jen spoustu odpůrců! (Zasměje se.) Ale jinak. Rád zkouším, rád pracuji se zpěváky, je mi s nimi dobře a cítím se s nimi v pohodě. Tedy většinou. To mě na práci v divadle baví.

Máš na svém kontě přes stovku inscenací. Je vůbec možné se neopakovat?
Nevím, jestli se opakuji, ale vím, že neustále hledám. Trpím obsedantně-kompulzivní poruchou, která mi nepomáhá v životě, v práci mě ale pudí zkoušet stále něco nového.

V rozhovorech často říkáš, že režie rovná se interpretace díla. Co ale pro tebe tohle slovo znamená? Totální svobodu?
Člověk se pohybuje jen v takových limitech, které si sám stanoví.

Jak to myslíš?
Já například nemohu pracovat na inscenacích děl, která mě neoslovují, ve kterých bych nevěděl, co vyjádřit. I kdyby to byla sebelákavější nabídka.

Rozumím. Myslela jsem ovšem tu otázku interpretace ještě trochu jinak. Pokládám ji často hudebníkům a jejich odpověď je většinou stejná: jsme prostředníky mezi skladatelem a publikem.
To je lež. To není pravda. Poslechni si, jak diriguje Mozarta Herbert von Karajan a jak René Jacobs.

Ano, je to jiné.
Jasně, že je to jiné. Totálně. Hudebník může být skladateli věrný pouze v případě, že je skladatel naživu. Spolupracoval jsem na několika soudobých operách, kdy jsem mohl se skladateli mluvit a vytvářeli jsme dílo společně. Ostatní je ale pouze a jenom interpretace. Alberto Zedda, který založil Rossiniho festival v Pesaru, podal jako mladý, to byl ještě velký rebel, trestní oznámení na nakladatelství Casa Ricordi, kvůli všem chybám a manipulacím, které do notového materiálu k Verdiho operám vnesli dirigenti nebo dokonce zpěváci. A soud vyhrál, takže Ricordi musel udělat mnoho úprav. Když přinese hudebník noty a řekne: „Tohle je Bible,“ položil bych mu stejnou otázku jako Montserrat Caballé jednomu nejmenovanému dirigentovi, když jí pětkrát za sebou řekl: „Señora Caballé, tady musí být tohle tempo,“ a ona mu odpověděla: „A kdo to řekl? Verdi?“ Například u barokních oper je to tak, že většina existuje v opisech. Vivaldiho opery existují v opisech hudebníků, kteří je někdy někde interpretovali, takže celá tzv. poučená interpretace barokní hudby je úplně lichá, a to se týká hudby až do 19. století. V 19. století byli zpěváci, kteří si, nevím, například v Aidě přidávali vysoké C, které tam Verdi nikdy nenapsal, ale oni ho tam pokaždé zazpívali. A když jim to režisér nebo dirigent zakázal, stěžovali si. Upřímně, tyto věci mě jako režiséra nezajímají, protože jsou to klišé. Hudebníky velmi obdivuji, ostatně můj bratr je hudebník, ale jejich klišé mě nezajímají. V každém případě jistota „správné“ interpretace neexistuje. A je jedno, zda se pokládáš za médium nebo za kouzelníka, který dokáže komunikovat s mrtvými. Máš-li před sebou partituru a skladatel není přítomen, tak zkrátka interpretuješ.

V Praze tě po Janáčkovi a Schulhoffovi čeká Idomeneo Wolfganga Amadea Mozarta. Jaký vztah máš k tomuto skladateli, k jeho osobnosti, k jeho hudbě?
Mozarta jsem poznal jako velmi mladý. Když mi bylo kolem třiceti, režíroval jsem v Anglii Così fan tutte. Později jsem se k té samé produkci vrátil, protože byla ohromně úspěšná, hodně jsem s ní cestoval. Tak jsem ji nastudoval znovu s novými zpěváky. Pak jsem připravil velmi, velmi avantgardní, zredukovanou verzi Così fan tutte pro Teatro Basel a Dona Giovanniho, opravdu velmi slavnou inscenaci, která existuje i na nahrávce. Proslavila se, protože v Anglii a v Německu vyvolala obrovský skandál, který jsem popravdě vůbec nepředpokládal. Ale stalo se a je mi to fuk. Tohle nemohu mít pod kontrolou. Řekl bych, že k Mozartovi mám krásný vztah, protože se mi vždycky ohromně líbila jeho hudba.

A proč tě baví zabývat se jeho operami?
Kvůli hudbě a pro jejich svěžest. Nevím, jestli jsi četla Mozartovy dopisy, po pražské premiéře Dona Giovanniho v nich píše: „Zpívali dobře, ale hráli příšerně.“ (Směje se.) To tam skutečně stojí! Přečti si je, jsou velmi zajímavé a zábavné. Mluví v nich o posledních věcech člověka a vedle toho své sestřenici popisuje, jak unikají prdy. Vnímám ho jako hudebníka plného života.

Idomeneo je jedna z prvních Mozartových oper. Není to svým způsobem stále ještě mladické, naivní dílo?
Naivní ne, to bych neřekl. Ale protože nejsem kritik, neodvážil bych se je označit ani za dílo zralé. Jak bych to jen řekl? Vnímám Idomenea jako operu plnou života, která mě vždycky velmi zajímala. Opravdu velmi. Je dlouhá, přímo nekonečná, nedokonalá, řekněme dokonce velmi nedokonalá. Ale témata, která zpracovává, se mi ohromně líbí.

A to jaká?
To první je velmi spirituální, vztah mezi otcem a vlastním dítětem – synem či dcerou. Konkrétně zde je to tragédie otce, který musí volit mezi Bohem a svým synem. (Zamyslí se.) Ještě nevím, co nahradí Boha, ale bude zkrátka muset volit a jeho vykoupení nastane až v momentě, kdy láska vytlačí volání po krvi. Tento vztah mezi synem a otcem je pro mě něco extrémně zajímavého, proto bych chtěl použít některý z textů Cesara Paveseho a text z novely La Isla (katalánské autorky Lluïsy Cunillé Salgado, pozn. red.), která na mě velice zapůsobila. A dále se mi líbí téma Kréty, kterou velmi dobře znám. Kréta je věčným labyrintem a labyrint mě přivádí k povídkám Jorge Luise Borgese, k duševnímu bludišti, k labyrintu našich myslí. Naše mysl je jako bludiště s různými přihrádkami, což se mi velmi dobře pojí s tématem číslo jedna – se vztahem otec a syn.

Byla tato opera zprávou Mozartovu otci?
To opravdu nevím, přestože jsem si jistý, že ze vztahu mezi Wolfgangem a Leopoldem je v ní toho opravdu hodně. Leopold měl na svého syna velmi silný vliv, jejich vztah byl bolestivý a intenzivní. A Mozart byl velmi „osobní“ autor. Ale kategoricky bych si to tvrdit netroufl, protože jsem s Mozartem nikdy nemluvil a nejsem esejista! Proto bych si nikdy nedovolil dělat velká tvrzení tohoto typu.

Inspiroval ses nějakou osobní zkušeností?
Ano. (Odmlčí se.)

Můžeš o tom říct více?
Dobře, vztah s mým otcem byl velmi… (Odmlčí se.) Strašně rád bych s ním býval strávil více času, ale zemřel velmi mladý a já jsem ho na té cestě doprovázel. Byl jsem s ním poslední noc a pomohl mu zemřít. Byl to pro mě velmi silný okamžik, protože jsem jej poznal v agónii, ve smrtelném zápase, kdy mně odhalil mnoho věcí ze svého života.

Omlouvám se, nechtěla jsem tě dotlačit až do takto intimní zpovědi, ale děkuji, že jsi se o ni podělil. V jednom rozhovoru jsi řekl, že tě zajímají opery, jejichž témata jsou aktuální k dnešku. Je téma, o kterém se bavíme, tím, co pojí Idomenea s dnešní dobou?
Ano, určitě, protože je to téma hluboce lidské: otec, který řeší problémy života, ekonomické potíže, nemoci. Jak to vše dopadá na jeho děti, a naopak jak děti ovlivňují své rodiče. Tohle přesně popisuje román La Isla, o kterém jsem mluvil. Úžasný román. Mám za to, že je to ohromně aktuální téma. Nebo aktuální není možná to správné slovo. Je to téma našich životů.

Přijde mi, že Idomeneo má stále mnoho společného s barokní operou, zejména v postavě Idamanta. Máš také ten pocit?
Ano, mám a rád bych tam měl těchto „baro­kismů“ ještě i více.

Využiješ tento potenciál ve své produkci?
Myslím, že ano. Možná více psychologickým způsobem, chci ale zapojit také barokní estetiku, kterou důvěrně znám.

Před Mozartem zhudebnil stejné téma francouzský skladatel André Campra, jenž však zvolil tragický konec. Nelákala tě tato Camprova verze?
Znám ji, ale věř mi, nepřemýšlím stále jen v intencích tragédie. Ano, mívám někdy pesimistický pohled na život, zejména po ránu, když vstávám! (Směje se.) Campra nám předkládá velmi jasnou tragédii, život ale občas nebývá tak jednoznačný. Žijeme v pochybnostech, nejistota je důležitou součástí naší existence, takže i když Einstein řekl, že „Bůh nehraje v kostky“, já věřím, že náhoda a nejistota mají stále mnoho co dočinění s našimi životy.

Pro mě je Idomeneo opera, která nám ukazuje, že život může být přes všechny komplikace krásný.
Ano. Byť se tohle dílo může zdát zpočátku tragédií, na konci přichází spása, když láska zvítězí nad voláním po krvi.

Zjistila jsem, že existuje verze v úpravě Richarda Strausse z roku 1931. Nelákalo tě zaexperimentovat si s německým libretem?
Tuhle verzi neznám, a pokud jsem se s ní někdy seznámil, tak už jsem na to zapomněl. (Směje se.) Ne, určitě ne. Původní verze Idomenea je skvělá a dostačující.

Všechny mužské role v této opeře jsou napsány pro tenor, tedy kromě Idamanta, kterého zpívá mezzosoprán. Jak se s takovým „arzenálem“ pracuje?
No, to ještě nevím! Později ti to řeknu! (Směje se.)

Jaká bude scénografie?
Velký labyrint v neustálém pohybu.

Bude to scénografie ukotvená v nějaké konkrétní době?
Ne, bude velmi nadčasová.

Proč se bude inscenace hrát ve Státní opeře a nikoliv ve Stavovském divadle?
To je otázka na vedení Opery Národního divadla, já jsem o tom ale nepřemýšlel. Nejsem v tomto velký stratég.

Budeš režírovat Mozarta v Praze, kterou Mozart miloval a která milovala jeho. Je to jiný pocit než třeba v Paříži nebo v Barceloně?
V Praze se mi opravdu moc líbí, ale nemyslím na to, že režírovat zde Mozarta bude něco speciálního. Chci si užít město a Mozartovu krásnou hudbu.

(V dálce se rozezní tóny písně Édith Piaf)

To není Mozart!
Ne, to ani náhodou!

Idomeneo je jedna z prvních Mozartových oper. Není to svým způsobem stále ještě mladické, naivní dílo?
Naivní ne, to bych neřekl. Ale protože nejsem kritik, neodvážil bych se je označit ani za dílo zralé. Jak bych to jen řekl? Vnímám Idomenea jako operu plnou života, která mě vždycky velmi zajímala. Opravdu velmi. Je dlouhá, přímo nekonečná, nedokonalá, řekněme dokonce velmi nedokonalá. Ale témata, která zpracovává, se mi ohromně líbí.

A to jaká?
To první je velmi spirituální, vztah mezi otcem a vlastním dítětem – synem či dcerou. Konkrétně zde je to tragédie otce, který musí volit mezi Bohem a svým synem. (Zamyslí se.) Ještě nevím, co nahradí Boha, ale bude zkrátka muset volit a jeho vykoupení nastane až v momentě, kdy láska vytlačí volání po krvi. Tento vztah mezi synem a otcem je pro mě něco extrémně zajímavého, proto bych chtěl použít některý z textů Cesara Paveseho a text z novely La Isla (katalánské autorky Lluïsy Cunillé Salgado, pozn. red.), která na mě velice zapůsobila. A dále se mi líbí téma Kréty, kterou velmi dobře znám. Kréta je věčným labyrintem a labyrint mě přivádí k povídkám Jorge Luise Borgese, k duševnímu bludišti, k labyrintu našich myslí. Naše mysl je jako bludiště s různými přihrádkami, což se mi velmi dobře pojí s tématem číslo jedna – se vztahem otec a syn.

Byla tato opera zprávou Mozartovu otci?
To opravdu nevím, přestože jsem si jistý, že ze vztahu mezi Wolfgangem a Leopoldem je v ní toho opravdu hodně. Leopold měl na svého syna velmi silný vliv, jejich vztah byl bolestivý a intenzivní. A Mozart byl velmi „osobní“ autor. Ale kategoricky bych si to tvrdit netroufl, protože jsem s Mozartem nikdy nemluvil a nejsem esejista! Proto bych si nikdy nedovolil dělat velká tvrzení tohoto typu.

Inspiroval ses nějakou osobní zkušeností?
Ano. (Odmlčí se.)

Můžeš o tom říct více?
Dobře, vztah s mým otcem byl velmi… (Odmlčí se.) Strašně rád bych s ním býval strávil více času, ale zemřel velmi mladý a já jsem ho na té cestě doprovázel. Byl jsem s ním poslední noc a pomohl mu zemřít. Byl to pro mě velmi silný okamžik, protože jsem jej poznal v agónii, ve smrtelném zápase, kdy mně odhalil mnoho věcí ze svého života.

Omlouvám se, nechtěla jsem tě dotlačit až do takto intimní zpovědi, ale děkuji, že jsi se o ni podělil. V jednom rozhovoru jsi řekl, že tě zajímají opery, jejichž témata jsou aktuální k dnešku. Je téma, o kterém se bavíme, tím, co pojí Idomenea s dnešní dobou?
Ano, určitě, protože je to téma hluboce lidské: otec, který řeší problémy života, ekonomické potíže, nemoci. Jak to vše dopadá na jeho děti, a naopak jak děti ovlivňují své rodiče. Tohle přesně popisuje román La Isla, o kterém jsem mluvil. Úžasný román. Mám za to, že je to ohromně aktuální téma. Nebo aktuální není možná to správné slovo. Je to téma našich životů.

Přijde mi, že Idomeneo má stále mnoho společného s barokní operou, zejména v postavě Idamanta. Máš také ten pocit?
Ano, mám a rád bych tam měl těchto „baro­kismů“ ještě i více.

Využiješ tento potenciál ve své produkci?
Myslím, že ano. Možná více psychologickým způsobem, chci ale zapojit také barokní estetiku, kterou důvěrně znám.

Před Mozartem zhudebnil stejné téma francouzský skladatel André Campra, jenž však zvolil tragický konec. Nelákala tě tato Camprova verze?
Znám ji, ale věř mi, nepřemýšlím stále jen v intencích tragédie. Ano, mívám někdy pesimistický pohled na život, zejména po ránu, když vstávám! (Směje se.) Campra nám předkládá velmi jasnou tragédii, život ale občas nebývá tak jednoznačný. Žijeme v pochybnostech, nejistota je důležitou součástí naší existence, takže i když Einstein řekl, že „Bůh nehraje v kostky“, já věřím, že náhoda a nejistota mají stále mnoho co dočinění s našimi životy.

Pro mě je Idomeneo opera, která nám ukazuje, že život může být přes všechny komplikace krásný.
Ano. Byť se tohle dílo může zdát zpočátku tragédií, na konci přichází spása, když láska zvítězí nad voláním po krvi.

Zjistila jsem, že existuje verze v úpravě Richarda Strausse z roku 1931. Nelákalo tě zaexperimentovat si s německým libretem?
Tuhle verzi neznám, a pokud jsem se s ní někdy seznámil, tak už jsem na to zapomněl. (Směje se.) Ne, určitě ne. Původní verze Idomenea je skvělá a dostačující.

Všechny mužské role v této opeře jsou napsány pro tenor, tedy kromě Idamanta, kterého zpívá mezzosoprán. Jak se s takovým „arzenálem“ pracuje?
No, to ještě nevím! Později ti to řeknu! (Směje se.)

Jaká bude scénografie?
Velký labyrint v neustálém pohybu.

Bude to scénografie ukotvená v nějaké konkrétní době?
Ne, bude velmi nadčasová.

Proč se bude inscenace hrát ve Státní opeře a nikoliv ve Stavovském divadle?
To je otázka na vedení Opery Národního divadla, já jsem o tom ale nepřemýšlel. Nejsem v tomto velký stratég.

Budeš režírovat Mozarta v Praze, kterou Mozart miloval a která milovala jeho. Je to jiný pocit než třeba v Paříži nebo v Barceloně?
V Praze se mi opravdu moc líbí, ale nemyslím na to, že režírovat zde Mozarta bude něco speciálního. Chci si užít město a Mozartovu krásnou hudbu.

(V dálce se rozezní tóny písně Édith Piaf)

To není Mozart!
Ne, to ani náhodou!

Foto Zdeněk Sokol