Dokonalost není zajímavá. Balet musí být vášeň, říká sólista Baletu ND Danilo Lo Monaco

Vyrůstal jsi nedaleko Palerma na Sicílii. Co tě přivedlo k baletu?
Ve školce jsem chodil na taneční kroužek, jenže jakmile jsem nastoupil do školy, všichni spolužáci se smáli, že balet je pro holky. A já chtěl být jako ostatní, tak jsem poprosil rodiče, aby mě dali na fotbal. Každý v Itálii přece miluje fotbal! No, vydržel jsem tam rok, než jsem se rozbrečel, že chci ale dělat ten balet. Maminka mě v tom podpořila. Jedna z učitelek mě poté postrčila, abych zkusil přijímačky na Accademii Teatro alla Scala. To divadlo jsme samozřejmě znali, ale netušili jsme, že je tam i baletní škola.

Tuto milánskou akademii vystudovala řada slavných tanečníků, pochází z ní i řada tanečníků v našem souboru. Bylo těžké se tam dostat?
Jako dítě jsem necítil žádný tlak, ten proces mě bavil. Přijímačky trvaly několik dní, rodiče to pojali jako dovolenou. Zatímco já byl na sále, rodina chodila po památkách. Po každém kole se vyřazovalo, ale já tam stále zůstával. Když pro mě na konci dne přišli rodiče a viděli mé jméno mezi třemi přijatými chlapci z asi dvou set, nemohli tomu uvěřit a teprve tehdy jim došlo, co se to vlastně děje.

Miláno je od Palerma vzdálené 1500 kilometrů, jaké to bylo pro rodiče, pustit tě tak daleko?
Když nad tím dnes přemýšlím, byla to od nich veliká odvaha. Bylo mi 11 nebo 12 let a zejména tatínek si nebyl jistý, jestli je balet ta správná cesta. Teprve díky přímluvě oné učitelky z Palerma se nechal přesvědčit. A tak jsem se přestěhoval na internát, který byl pro studenty do 13 let situovaný přímo v areálu školy.

Jaké bylo studium?
Celkově to bylo náročné. Člověk se najednou musí postarat sám o sebe, nikdo nekontroluje, jestli má domácí úkoly, jestli má uklizený pokoj… Maminka je oporou na telefonu, ale odpovědnost za sebe musíš přijmout sám. Je znepokojivé, jak rychle musíš dospět, ale zároveň se tam hodně posuneš a na konci máš nejen taneční zkušenosti, ale i ty životní.

V souboru máme mnoho italských tanečníků, mnoho Italů dnes vystupuje v nejslavnějších souborech po celém světě. V čem tkví kouzlo italské školy?
Myslím, že nejde o techniku, spíš osobnost. Do všeho, co děláme, vkládáme velkou vášeň. Když tančíme, když hrajeme, když mluvíme, jíme… Ale samozřejmě, kvalitní technika a dobří učitelé jsou základ. Z akademie odchází mnoho skvělých tanečníků, ale příležitostí v souborech je v Itálii málo. Pokud nemáš obrovské štěstí, dostáváš zpočátku smlouvu jen na jednotlivé projekty.

Proč jsi se rozhodl pro Národní divadlo? Slyšel jsi o něm předtím?
V posledním ročníku školy můžeš objíždět tolik konkurzů, kolik jen zvládneš. Chtěl jsem mít možnost si toho zkusit co nejvíc a na Národním divadle se mi líbila šíře repertoáru, není to jen klasika nebo jen contemporary. Ze školy jsem znal Federica Ievoliho a Domenica Di Cristo (nyní sólista Teatro Alla Scala, pozn. red.), tak jsem se jich zeptal na jejich zkušenosti. Ty byly dobré, tak jsem zkusil konkurz a vyšlo to. Oba mi navíc říkali, že je Praha nádherné město, že se mi tu bude líbit. A měli pravdu, hned jsem si ji zamiloval. Skvělé mi připadá i to, že využíváme tolik budov. V zahraničí často vystupujete jen v jednom divadle, kde jsou i zkušebny a veškeré zázemí. My tančíme ve všech budovách, přecházíme mezi nimi po historickém centru… je to nádhera.

V Národním divadle tančíš od roku 2016. Vzpomeneš si ještě na své začátky? Co byla tvá první role?
Byl to princ v Labutím jezeru od Kennetha Grevea. Ale ne ten „velký“ princ ve smyslu hlavní role, byla to kratičká sekvence v prologu, když se princi zdá sen. Nebylo to ani nikde uvedeno. I tak jsem ale byl trochu nervózní, protože jsem poprvé vstupoval před pražské publikum.

Po třech sezonách jsi dostal svou první hlavní roli: Oněgina ve stejnojmenném baletu Johna Cranka, a rovnou se stal „chlapcem z plakátu“.
Když jsem byl vybrán pro tuto roli, nevěděl jsem, kdy se dostanu na jeviště. Obvykle ji tančí zralí sólisté – mně bylo tehdy 22 let a byl jsem teprve sboristou. Na focení jsme přišli všichni, kdo jsme tančili Oněgina, s tím, že se pak vybere. Když mi Filip Barankiewicz oznámil, že vybrali mou fotku, nemohl jsem tomu uvěřit. Když jsem to pak viděl všude po Praze, posílal jsem domů fotografie s tím, že jezdím na tramvajích. (Smích.)

Tvou taneční partnerkou byla Nikola Márová, pravděpodobně největší hvězda Baletu Národního divadla posledních dekád.
Když tehdy přišli Filip Barankiewicz a Jane Bourne s Reidem Andersonem, kteří s námi balet nastudovávali, a rozhodli, že budu tančit s Nikolou, rozklepal jsem se, nikomu o tom neřekl a doma jsem nastudovával snad všechna videa, která jsem dohledal. Ve zkušebně jsem byl šíleně nervózní, skoro jsem se bál se k Nikole přiblížit, natož se jí dotknout. Nikdy předtím jsem s ní pořádně ani nemluvil, byla pro mě nedosažitelnou hvězdou. Ona sama musela být nervózní a asi neměla úplně radost, Taťána byla její vysněnou rolí a najednou ji měla tančit se sboristou, učit takového mladého kluka. Ale hodně jsem dřel a Nikola to oceňovala, neskutečně mi pomohla, dávala mi spoustu rad nejen co se týkalo tohoto baletu, ale i jak pracovat s energií, s diváky… Našli jsme mezi sebou velké propojení. Baletní mistři a celý umělecký tým nám byli velkou oporou, což jsem ocenil, protože když dostane sborista tak velkou roli, není to v souboru vždy přijímáno pozitivně.

S Nikolou jsi tančil další svou významnou roli: Stanleyho Kowalského v Tramvaji do stanice Touha, která je herecky i psychicky nesmírně náročná. Jsi velice milý a vřelý člověk, zde jsi tančil násilníka, nevyhnula se ti ani dlouhá scéna znásilnění. Jak jste se na to připravovali?
Původně jsem si myslel, že to bude velice náročné, ale nakonec to bylo mnohem snazší než Oněgin. Když jsem se dozvěděl, že Blanche bude tančit Nikola a Stellu Romina Contreras, se kterou jsem taky často tančil, ulevilo se mi. U Tramvaje bylo snad ještě více než jinde důležité mít dobré propojení se svým partnerem. Navíc jsme byli až několikáté obsazení, takže na nás nebyl takový tlak, zkoušeli jsme vzadu, během nejnáročnějších scén jsme byli uvolnění, dělali si legraci, aby z nás ta psychická náročnost spadla.

Nakonec jste ale tančili první premiéru!
Neskutečná věc. Týden před premiérou přijel choreograf John Neumeier a řekl, že chce vidět všechna obsazení. Začali jsme panikařit, protože jsme to nikdy nezkoušeli se zbytkem souboru, nebyli jsme si v některých pasážích jistí. Než jsme šli na jeviště, podívali jsme se na video a řekli si, že do toho prostě půjdeme na sto procent a uvidíme. A opřeli jsme se do rolí skutečně autenticky, řekl bych až živelně, nebyl jsem to já a Nikola, byli jsme Stanley a Blanche. Při scéně znásilnění jsme spolu skutečně bojovali, Nikola mě kopla a já byl celý od krve. Skutečně jsme to v tu chvíli prožívali. A dva dny před premiérou John Neu­meier oznámil, že ji budeme tančit my dva. Bylo mi líto kolegů, kteří se na to celou dobu připravovali, ale i kvůli Nikole jsem z toho měl neskutečnou radost.

Letos na jaře přišla další ikonická role – dostal jsi příležitost tančit velice náročný part Des Grieuxe v baletu L’Histoire de Manon, nejspíš nejslavnější choreografii sira Kennetha MacMillana.
Manon je jedním z mých vysněných baletů, v La Scale jsem ji viděl nesčetněkrát. Vlastně mi bylo jedno, jakou roli bych tančil, hlavně jsem chtěl tančit v Manon. Des Grieux není žádný hrdina či šlechtic, je to obyčejný mladý kluk, student, který potká dívku, zažije s ní kouzelnou noc, a pak se to celé zvrtne. Ten balet je neskutečně náročný a intenzivní, zejména poslední dějství. Robert Tewsley, který s námi balet studoval, s námi trávil celé dlouhé dny na sále. Sám tu roli mnohokrát tančil, věděl, jak předat emoce publiku, jak tančit tuto nesmírně těžkou choreografii plnou náročné partneřiny, aniž by bylo vidět, jaká je to dřina. Příprava byla velice dlouhá, intenzivní a náročná, uvědomovali jsme si, že to je vrchol sezony.

Přijeli se podívat rodiče?
Ano, i proto to pro mě bylo tak výjimečné. Je to z jihu Itálie dlouhá cesta, ale když mohou, tak přijedou. Hodně to prožívali, bylo vidět, že vnímají, že oběti, které jsme mému snu všichni přinesli, za to stály.

Objevuješ se také ve velkém množství inscenací moderního repertoáru, naposledy to byl triptych Sarkasmy. V čem se cítíš lépe, v klasice, nebo v současném repertoáru?
To záleží. Miluju příběhové balety, drama na jevišti, emoce, které mohu předat divákům. V moderním repertoáru je menší tlak na techniku, člověk si může víc užít pohyb a prostor. Současný balet ti umožňuje objevovat možnosti těla, o kterých jsi do té doby netušil. A například nyní v Katastrof Eyala Dadona, který se uvádí v rámci večera Sarkasmy, tančíme ve velké skupině, přenáší se tak mezi námi obrovské množství energie.

Profese tanečníka je velice náročná, nevyhýbají se vám zranění. Pečuješ mimo tréninky nějak o svou kondici a regeneraci?
Starat se o své tělo je základ, protože každý den trénujeme třeba dvě tři představení, jdeme z techniky do techniky, ve středu tančíš prince v Labutím jezeru a o víkendu pak dvoják Beyond Vibrations… To všechno je pro tělo velký zápřah. Po tréninku chodím ještě do posilovny, já cvičím zejména střed těla, do toho pilates, fyzioterapie, masáže. A samozřejmě je třeba dopřát si jeden den volna v týdnu na regeneraci, aby měl člověk dostatek energie.
Je velké štěstí, že máme nyní v divadle tak dobré fyziocentrum. Dříve to byla jedna místnost s lehátkem, pořád bylo obsazeno. Nyní si svoje místo zarezervujeme v aplikaci a je to. To je velký luxus, který tanečníci nemají skoro v žádných souborech.

Co děláš ve volných chvílích – relaxuješ? Máš nějaké koníčky?
Jak nemáme příliš mnoho volného času, tak děláme takové normální věci jako nakupování, uklízení, vaření… S Federicem (Ievolim, prvním sólistou Baletu ND, pozn. red.) také rádi zkoušíme dobré restaurace, máme rádi asijskou kuchyni. A procházíme se po městě, nedávno jsme se přestěhovali na Floru, takže objevujeme zase novou čtvrť.

Máš vůbec chuť si někdy zajít do divadla jako divák?
Určitě, i když nechodím tak často, jak bych rád. Kromě baletu, kde sledujeme své kolegy, chodíme na opery. Hlavně tedy ty italské! (Smích.) Baví mě pozorovat jednotlivé interpretace. Jistě, hlavní je u pěvců hlas, ale je zajímavé sledovat, jak používají své tělo, jak se jim zpěv i pohyb propisují do výrazu tváře.

Stále jsi ještě mladým tanečníkem, přesto se tato otázka vznáší nad každým. Uvažoval jsi, čemu by ses chtěl věnovat po skončení kariéry?
V tuto chvíli se zcela soustředím na tanec. Nicméně, a to říkám nyní, třeba se to změní, bych asi rád zůstal ve světě baletu a třeba předával své zkušenosti. Minulé léto jsem byl učit v Japonsku, měl jsem na starosti 27 studentů. Mají úplně jinou mentalitu než evropští tanečníci, intenzivně vnímají každé tvoje slovo a všechny informace se snaží ihned přenést do těla. Mám pocit, že nastupující generace tanečníků se soustředí zejména na techniku, k tomu přispívají i sociální sítě. Ale podle mě dokonalá technika nestačí, dokonalost není zajímavá. Diváky vtáhne jedinečná interpretace, proto tyhle složky musí být podle mě vyvážené.

Jaký máš vlastně postoj k sociálním sítím?
Je třeba si uvědomovat, že to, co člověk vidí, většinou není opravdové. Každé video může člověk natočit x-krát, než je to perfektní a ke zveřejnění. Ale na jevišti jsme tady a teď. Nicméně je mám rád jako takový most k divákům. Po každém představení, kdy tančím hlavní roli, mi přibydou nějací sledující, protože si najdou mé jméno na vývěsce. A někteří napíší, poděkují za zážitek. Je to pro mě neskutečná podpora, protože občas je to všechno náročné. Teď už je to lepší, jsem sebejistější, navíc když jdu na úřad, na poštu, skoro vždy je tam někdo, kdo mluví anglicky. Ale přesto, lidé tě pořád berou jako cizince. A zejména na facebooku se občas objevují velice zlé komentáře, jenom proto, že pocházíš odjinud. Proto jsem opravdu vděčný, když si někdo dá tu práci a napíše, že jsme mu zlepšili den.

Foto Martin Divíšek