Oněgin – divadlo, při kterém mrazí

Můžeme se stokrát ptát, zda Puškinův příběh vykresluje lásku naplněnou či nenaplněnou, jisté však je, že jde o jedno z největších milostných dramat, jaká literatura i divadlo znají.

Crankova inscenace pochází z roku 1965, první Taťánou byla Márcia Haydée, osobnost, která svým vlivem formuje i soubor Baletu ND: Už jste viděli její Spící krasavici?

Možná leckoho zarazí hudba, na kterou je balet vytvořen. Petr Iljič Čajkovskij sice složil operu Oněgin (dokonce měla premiéru v roce 1879 v Praze – a dirigoval ji sám skladatel), ale nikoliv balet.

Původním záměrem Johna Cranka a bylo opravdu složit balet na operní partituru. Jenže ředitelství opery v Sadler’s Wells o tom nechtělo ani slyšet, protože považovalo podobný přístup k Čajkovského hudbě téměř za svatokrádež. (Pikantní je, že obdobně se dobová kritika stavěla i k samotné opeře po premiéře roku 1879. Tehdy bylo za zločin považováno samotné převedení Puškinova Evžena Oněgina na jevištní prkna.) Když Cranko odešel roku 1961 do Stuttgartu, získal na svou stranu v otázce Oněgina vedení divadla a splnil podmínku: Nevyužít ani notu z již existující operní partitury, ale vytvořit z jiné Čajkovského hudby novou přímo pro vznikající balet. Vzniklo krásné hudební dílo, své hudební motivy má každá z hlavních postav, jde o komplexní hudební divadlo, narativní balet plný emocí a silných okamžiků, kdy jen málokoho napadne, že nejde o původní Čajkovského balet.

Veršovaný román Evžen Oněgin ruského romantika Alexandra Sergejeviče Puškina patří mezi nejznámější a nejoblíbenější tituly světové literatury. Příběh samolibého petrohradského hejska a venkovské dívky Taťány s jejich milostnými peripetiemi si získal nejen čtenáře, ale i tvůrce napříč uměleckými obory včetně baletu.

Oněgin Johna Cranka patří mezi vrcholné taneční opusy 20. století. Crankův pohybový slovník má klasický základ a neoklasickou plynulost, a tanečníci navíc díky přesvědčivému herectví mají možnost oslovit diváky do hloubky, místo aby jen odtančili roli. Choreograf zde naplno ukázal svou výjimečnou schopnost vyprávět příběhy tancem. Osudové setkání znuděného cynika a čisté duše i jejich zraňující míjení dodnes zasahuje diváky po celém světě. Jak dodává choreoložka Jane Bourne, která zde inscenaci s tanečníky Baletu ND nastudovala: „Crankova genialita tkví v jeho schopnosti vyprávět příběh. Srozumitelně a bez pantomimy, rychle a jasně, způsobem, kterému může každý rozumět.“

V závěru baletu Cranko po srdcervoucí emocionální bouři Oněgina nekompromisně vyhání a jeho Taťána po vzoru antických heroin zůstává stát sama se zoufale zatnutými pěstmi uprostřed jeviště. Evžen Oněgin, Taťána a jejich příběh patří bez nejmenších pochyb do sdíleného světa bolestných, ale i těch nejkrásnějších prožitků nás všech.