Bakchantky: Dionýsův kult je fascinující

V polovině února měly ve Stavovském divadle premiéru Eurípidovy Bakchantky. Režisér Jan Frič tragédii pojímá jako vizuálně opulentní scénický koncert, při němž zaznívají extatické dionýské zpěvy za doprovodu hudební skupiny Bert & Friends a operního sboru. Co ho na Bakchantkách fascinuje? A proč se rozhodl je na jeviště přivést jako psychedelický večírek?

Dionýsův kult je fascinující – je nový, zničující, přináší tříštivý chaos, aby se mohla celá společnost anebo vědomí člověka přeskládat v novou strukturu. Zároveň je prastarý, nese s sebou nějakou prapůvodní podstatu. V tom je v jádru paradoxní a nehmatatelný.

Fascinující je výchozí situace velkého tajemství, příběh zasvěcení. To, co obnáší, se nedá popsat slovy ani zobrazit. Uctívání Dionýsa se děje formou divadla. To je pro divadelní inscenaci vcelku výhodná poloha. V současném světě je tahle potřeba vydat se jinému způsobu fungování klíčová a nutná. Zároveň víme o hrozivé síle takových proměn. Tento paradox se ve hře pojmenovává jako mírnost, obyčejnost. Nebezpečí extrémů na jedné nebo druhé straně. Dionýsos svým způsobem v Thébách způsobí občanskou válku i válku náboženskou. Na jedné straně vládce, který musí udržet chod společnosti, na straně druhé ženy posedlé staronovým kultem. Dionýsos otevírá síly potlačené, nevědomé, temné, které nelze zkrotit, ale také není dobré se jim poddat. Je potřeba se s nimi naučit nakládat. Třeba formou divadla.

Překlad vznikl přímo pro naši inscenaci a jeho autory jsou špičkový filolog a jeden z nejlepších současných básníků. Jazyk je to tedy velice živý a hmatatelný. Líbí se mi, jak Petr Borkovec antické sbory převádí do moderního jazyka, do svých metafor. Být u vzniku takového překladu je výhodné, lze jej konzultovat, ladit vzhledem k inscenaci, dotýkat se jej. Přímo v rámci inscenace vzniká nové české literární dílo. Krásná sbírka. Těším se na její otištění v programu.

Zvolili jsme formu scénického koncertu jako odraz Dionýsova kultu. Na jevišti vedle sebe stojí existující kapela Bert & Friends, naše herečky a herci a ještě mnohačetný pěvecký sbor. Mělo by se tam odehrávat něco krásného. Krásného a tajemného. Ani v původním textu hry není definováno ono tajemství, po kterém všichni v Thébách pátrají. To, co se vlastně ve skutečnosti děje za městem, v Kithaironu. Dostáváme o tom jen zprávy a ty jsou fascinující, děsivé a krásné zároveň. Touha vstoupit „za“ by měla pohánět větší část inscenace. Proto máme vprostřed scény také neprůhlednou, ale prostupnou bariéru zářivých barev.