Farářův konec

O inscenaci

„Ale dyť hřeším jenom jednou. Od rána do večera.“ 

Nešikovný a trochu nešťastný kostelník se rozhodne opustit práci ve velkém kostele ve městě. Za novým životem se vypraví do zapadlé horské vsi – a shodou tragikomických náhod je považován za nového duchovního pastýře, neboť opuštěná dědina faráře zoufale shání a potřebuje. Kostelník se zprvu marně brání tomu být považován za součást „zázraku“, nakonec se však s rolí nečekaného spasitele smíří – a protože ji vykonává značně neortodoxně a s pochopením pro všechny lidské hříchy a slabosti, svérázní venkované si ho brzy zamilují. To se však nelíbí místnímu pedagogovi, propagujícímu spíše „neduchovní“ výchovu, dosud byl totiž celebritou i autoritou vesnické komunity on. Oproti víře muže, který na sebe pokorně bere vytoužený úkol, tak stojí sebejistota „zdravého rozumu“. Anebo je to všechno ještě jinak?

Námět původní filmové novely Josefa Škvoreckého vychází z dobového novinového článku o muži, který se kdesi v Orlických horách téměř rok velmi úspěšně vydával za kněze. V hlavních rolích Schormova mistrovského díla, jednoho z nejlepších filmů české nové vlny, excelovali Vlastimil Brodský a Jan Libíček. Příběh vesnice odstřihnuté od původních tradic nesouvisí ovšem jen s padesátými lety, kdy se novela odehrává, nebo s koncem šedesátých let, kdy Evald Schorm svůj film natočil. Metafora, rozbíhající se mnoha směry, je vlastně cynickým podobenstvím odehrávajícím se v neurčité době a na neurčitém místě, nicméně s velmi určitým vyzněním. Dotýká se totiž i témat, která právě dnes tak intenzivně řešíme – nepochopení mezi městem a venkovem, agresivní atomizace sociálních bublin nebo rozdílu mezi „rozumět i chápat“ a „věřit i uvěřit“. 

Fotograf inscenace: Martin Špelda

UPOZORNĚNÍ: V představení je použit kouřostroj a tabákové výrobky a zazní vulgarismy.