Život i divadlo jsou plné proměn

Už Ovidiovy Metamorfózy (tedy Proměny) vyprávějí v patnácti knihách řecké a římské mytické příběhy, jimž byl společný motiv proměny. Copak jsme během celých let, co existuje divadlo, neslyšeli o Olympu, Pyrrhovi, Apollonovi a Dafné, Bakchovi a bakchantkách, Andromedě, múzách, Médeie, Orfeovi, Eurydice, Pygmalionu, Hippolytovi, Pyramovi a Thisbé? Ti všichni vstupují do dalších děl a mění se.

Herec či herečka mění své role.
Nebo se mění ve své roli.
Mění se svým vývojem nebo zasáhne kouzelná moc a z popelky je princezna Popelka. 
Technická proměna nastane, když se změní scéna.
Mění se obsazení v rolích.
Postava mění svůj kostým.
Mění se pojetí inscenace. 
Mění se žánr příběhu a z dramatu je opera či balet. 
Mění se styl nastudování. 
Mění se diváci.
Mění se doba, v níž se děj odehrává.
Mění se naše doba.

Proměny až nepřeslechnutelné

Turandot není jen poctou zlatému věku opery, nýbrž také dílem v mnohém velmi moderním – počínaje tématem „brutálního ženství“, kterému vládne strach z vášně a odevzdání. Její námět pochází z perského či mongolského Orientu. Ať už rozumíme příběhu jen jako princovu milostnému dobývání zpočátku nepřístupného princeznina srdce, nebo v širší rovině jako symbolickému vyprávění o dozrávání dívky v ženu, anebo ještě jinak – moment proměny je v téhle opeře nepřehlédnutelný, nepřeslechnutelný a klíčový. Větší už ani žádná proměna snad být nemůže – od zavilé nenávisti a kultu smrti a neplodnosti až k přívalu vášně a důvěrnému odevzdání se druhému. Turandot je plná obrazů chladu a ohně, tmy a světla – jedno se tu mění v druhé.

Inscenace Acherova Sternenhocha se stala divadelním hitem současnosti. Opera napsaná na objednávku pro Národní divadlo přitahuje jak konzervativní operní publikum toužící po krásných hlasech vznášejících se v klenutých melodiích, tak ctitele těch hudebních směrů, pro něž je slovo „krása“ v tradičním smyslu zcela cizí… Unikátní kombinace nízkého a vysokého, groteskní i hororové atmosféry, filozofie nejvyšších sfér a všednodenní přisprostlosti je dostatečně živnou půdou pro autora hudby, který žánrově rád morfuje, temnotu střídá s groteskností. Dílo přímo vybízí k využití školených hlasů v nových souvislostech zvukových možností elektronické kompozice, která přes experimentální přístup svým charakterem neopouští úplně pole historické hudby, ale využívá ho v nových zvukových možnostech, které přinášejí kombinace samplingu, čisté elektroniky a reálných nástrojů.

Proměny se nemusí odehrávat jen v ději opery, baletu či hry. Proměňují se i představitelé postav a každý přináší své pojetí proměny role. Titulní role Boitovy opery Mefistofeles je zcela jedinečnou příležitostí pro basisty. Ti si od začátku 20. století předávají pomyslnou štafetu, na jejímž počátku stál legendární basista Fjodor Šaljapin nebo u nás, v Národním divadle v 30. a 40. letech minulého století, neméně legendární basista Vilém Zítek. Charismatický basista Adam Palka si ďábelské role už na jevištích několikrát vyzkoušel: zejména Gounodova Mefistofela, toho dokonce na několika jevištích, v Hamburku, Stuttgartu, Grand Théâtre de Genève, Vídeňské státní opeře a v Torontu, ale také Boitova Mefistofela – ve Státní opeře Stuttgart, jejímž je sólistou. Nenechte si naši inscenaci s tímto skvělým pěvcem ujít!

Pohádky, realita a dotek smrti

Kolik proměn se stane v pohádce Kráska a zvíře? Nespočetně. Už jen tím, že se mění samotný zdroj příběhu. František Hrubín ho napsal pro otáčivé jeviště v Českém Krumlově, pohádka se pak dostala nejen na jeviště Národního divadla, ale přetavila se i do jiných žánrů. Hrubín byl inspirován Jeanem  Cocteauem, ale prapůvod mýtu bychom našli ve staré indoevropské báji. Příběh, v němž se mění netvor v člověka a dívka v ženu, je posilován i hodnotami převrácenými u chamtivých sester, jejich povrchních nápadníků a slabošského otce. Je zajímavé, že proměna nenastává ihned, ale postupně, a to jak u Krásky, tak u Zvířete. Krásčin cit se mění v lásku, pak zahlédne Zvíře v jeho zrůdnosti a musí se rozhodnout, co s láskou dál. Milovat dál, bez lítosti, o to hlouběji. Také Zvíře se mění v milující bytost během celého děje. Není fascinováno ani tak krásou, ale principem oběti, zvířatům neznámým. 

Další pohádkou v Činohře je Modrý pták. Zrodila se z pera autora Maurice Maeterlincka v době, kdy se ohlašoval expresionismus, kubismus i secese. V umění se uvažovalo o převratných způsobech vyjádření. Modrý pták přináší poselství o hlubokém vnitřním životě člověka, dětství, mateřství a byl vykládán až s mystickým zaujetím. Co vše v sobě skrývá modrá barva, co prožívají dva malí sourozenci, tolik připomínající Jeníčka a Mařenku. Jaké proměny a tajemna může nabídnout obětavá cesta za modrým ptákem, který může uzdravit jejich kamarádku? Snovou noc s iniciačními náznaky je lepší nechat jen plynout. Jako každý sen. Sám se promění. A jak říká Jan Tošovský ve svém textu v programu: Ráno bývá moudřejší večera.

Proměny se nedějí jen v pohádkách. Mnohem víc se jich děje v reálném životě. Stačí, když se každý podívá na ten svůj. Kdyby se posunul o sto let dříve nebo později, byl by stejný? Odpovídat je skoro hloupé. Maryša je vnímána přes sto let téměř stejně. Děvče krev a mléko, dcera, o níž je náhle rozhodnuto, trpí, ale poslechne. A pomstí se. Proč? Tak to přece vždy bylo! Ale je to tak? Je to pořád ta samá Maryša? Divokého koně uvážeš, ale nezkrotíš.

Přítomnost smrti lidi mění

O Oněginovi jsme si povídali již v prosinci. O jeho svědomí, bloudění, uvědomí si své chyby. Došlo u něho k nějaké proměně? Jistě, o něco zestárnul, zvážněl, ale to ještě nemusí nic znamenat. Ale jak je na tom Taťána? Ta se proti Olze i Oněginovi změnila viditelně nejvíc. Dospěla do dámy, která při setkání po několika letech, už jako vdaná kněžna, Oněgina okouzlí. Je to samozřejmě úplně jiná žena než dívka, o kterou se nezajímal ani po zabití svého přítele. Taťána je hrdá a jeho lásku nyní odmítá. Ale jak je to doopravdy? Vždyť odmítnutý Oněgin zhrzen odchází, Taťána stojí pevně a dívá se za ním. Jenže pak se v ní vše zlomí a rozpláče se. Moc dobře ví, že přišla o to jediné, co vlastně chtěla. Příliš se ve své lásce nezměnila. Jen se naučila hrát důstojně jinou roli. Ne všechny proměny jsou skutečnými proměnami.

Věčný příběh o Romeovi a Julii není věčný jen tím, že víme, jak vše skončí, a je nám líto mladé nenaplněné lásky. Ta se nepovedla ani Taťáně a Oněginovi. V minulém čísle jsme se ostatně tímto baletem zabývali, když jsme se snažili odkrýt, co vše se v divadle může skrývat pod pojmem SVĚDOMÍ. Dnes se na hrdiny podíváme jinak. Na začátku pobíhá po veronském paláci svých rodičů rozverná a dychtivá dívka Julie, která ví jediné. Že se jí do sňatku se starším Parisem vůbec nechce. A co je to vůbec za nesmysl, vdávat se. Vždyť ještě ani neví, co je to zamilovanost, natož láska. Romeo je na tom jinak, chvíli je zamilovaný do té, pak do jiné, naposledy do Rosaliny. A pak vstupuje Julie a my můžeme pozorovat postupnou proměnu ještě téměř dětí k milencům a nakonec obětem. Pokud by se jich smrt nedotkla a jejich láska byla v souladu s přáním rodičů, je možné, že by ještě dlouho nedozráli a byli dětskými rodiči svých dětí. To dotek smrti vykonal tu proměnu. Už ve chvíli, kdy o ní začne páter Lorenzo mluvit, byť jen jako o neškodném předstírání a fikci, se oni navždy změní.

Ano, přítomnost smrti lidi mění. Nemusí to být jen na divadle, život je takových příkladů plný. Nemusíme chodit nijak daleko… 

Poetika a (s)tvoření

V divadelním světě se často setkáváme s unikátními proměnami, ať už ve formě příběhů, postav, nebo samotných herců. V inscenaci Poe dochází k jedné z nejzajímavějších transformací skrze Vladimíra Javorského a Terezu Marečkovou. Oba herci procházejí během představení různými proměnami. Z role průvodců se dokážou transformovat do alter ega slavného autora či postav z jeho tajemných příběhů. Jejich výkony jsou jako kaleidoskop emocí a talentu, kterými oživují poetiku Poeova díla. Zajímavým kontrastem je lyrický zjev a hlas Vladimíra Javorského, který tančí s temnotou Poeových slov, oproti Tereze Marečkové, která do inscenace přináší živelnost a svěží dynamiku. Vše je doplněné pestrostí choreografických nápadů i skvělých tanečních výkonů. Zážitek z inscenace se podobá ponoření se do podivného světa Poeových myšlenek a příběhů. Pro fanoušky je rozklíčování scén a odhalování odkazů radostnou výzvou. Naopak divák, který není ponořen do světa zakladatele detektivního žánru, se nemusí cítit ztracený. Stačí nechat na sebe působit obrazy, texty a pochopení díla se dostaví samo. 
Poe není pouze divadelní inscenací, je to cesta do tajemného světa, kde se proměny stávají klíčem k porozumění odkazu Edgara Allana Poea.

Představte si, že byste si mohli vytvořit nový svět z čisté nicoty. Takový, o jakém třeba sníte. Bezpečný, ale plný překvapení a dobrodružství. 

Náš hrdina v Zázraku (s)tvoření tu možnost má. Stojí na úplném začátku pouze se svou fantazií a bělostným papírem, který se může proměnit v cokoli. Z představivosti, tvořivosti a hravosti se rodí nový svět. V tom papírovém se dějí opravdu podivné věci. Vyrůstají v něm nejen květiny, stromy, hvězdičky, ale také divná monstra a nečekaná překvapení v podobě hravých obyvatel. Ten kluk, který nás do tohoto světa zavedl, se rád honí za novými objevy a někdy je trochu zbrklý. Musí se tedy teprve naučit, jak se ve světě z křehkého papíru chovat, aby mu neublížil. Během svého putování objeví ale mnohem víc. Třeba jak velkou sílu má laskavost, ochota, co znamená síla přátelství a láska. 

Text: Dana Flídrová, Ondřej Hučín, Jan Tošovský, Dita Táborová
Foto: Patrik Borecký, Pavel Nesvadba, Petr Neubert, Martin Špelda, Vojtěch Brtnický, Serghei Gherciu