Poslední sklenice podmáslí

Když měl Taras Ševčenko, největší ukrajinský básník, roku 1861 umřít, přišel za ním anděl smrti s nabídkou, jaké se neodmítají: „Miluju tvoje básně. Proto ti splním poslední přání,“ řekl anděl a rychle dodal: „Nic za to nechci.“ Básník se ani příliš nepodivil. Byl zvyklý na rány osudu i na to, že mu neu­stále pomáhá někdo z vyšších kruhů. Všichni ho milovali. Se zálibou se zadíval na andělovo lesklé černé peří a na okamžik zalitoval, že už nemá sílu ho namalovat. Byl koneckonců nejen spisovatel, ale také profesionální malíř a celý život se živil jako portrétista. Teď mu ale bylo tak špatně, že na malování neměl pomyšlení.

Nejdřív ze všeho zkusil lest: „Přeju si ještě neumírat,“ řekl svému hostovi. „Mám záměr si koupit na předměstí Kyjeva chaloupku s výhledem na Dněpr, budeme tam se ženou mít jablečný sad, samé staré odrůdy, a v truhlíku převislé jahody…“ „Tarasi Hryhorjevyči,“ přerušil ho anděl netrpělivě, „vždyť víš, že takhle to nefunguje. Jsem jen posel.“ Básník vzdychl: „V tom případě si přeju umřít v rodné zemi, ve zlatohlavém Kyjevě mezi jeho zelenými kopci.“ Anděl zavrtěl hlavou: „A jak to mám asi zařídit, když jsi ve vyhnanství v Petrohradě? Jak tě mám dostat do Kyjeva? Víš, jak je to daleko?“ „A k čemu jsi za mnou chodil, když jsi tak neschopný?“ řekl popuzeně Taras. „Můžu si přát leda nějaký nesmysl, viď? V tom případě zařiď, ať umřu v den svých narozenin. Ať se chudáci děti nemusí učit o datum víc.“ Bylo pár dnů před básníkovými narozeninami a anděl smrti se rozzářil, protože to bylo v jeho moci. Slíbil, že se vrátí, a spokojeně odešel velkým empírovým oknem.

Kdo se dnes zadívá z oken tramvaje cestou od Malostranského náměstí na Anděl, spatří ještě docela mladého bronzového Tarase Ševčenka. Stojí na náměstí Kinských a leckoho rozčiluje, protože si ho lidé chybně spojují se sovětským dědictvím. A co dělá ukrajinský klasik v Praze, kam se nikdy neměl příležitost podívat? Právě tady vyšla jeho kultovní sbírka Kobzar poprvé celá, bez cenzurních zásahů. O její vydání se v roce 1876 se postarala Grégrova tiskárna. Ukrajinci, podobně jako Češi a další slovanské národy, neměli za Ševčenkova života vlastní stát. A v Rusku toho roku vešel v platnost zákon, který zakázal tisknout cokoli ukrajinsky.

Ševčenko si v básních nemusel moc vymýšlet. Psal to, co žil. Badatelé se shodují, že na rozdíl od mnoha romantických básníků nemusel o romantický osud usilovat. Narodil se 9. března 1814 jako nevolník a brzy osiřel. Byl ale nesmírně nadaný a bystrý. Spolu se svým pánem se už jako mladík ocitl v hlavním městě říše, Petrohradu, kde všichni žasli nad jeho malířským talentem. Studovat na Akademii ale jako nevolník nesměl. Několik jeho přátel, významných umělců, se složilo a vykoupilo zázračného mladíka z nevolnictví. Taras byl štěstím bez sebe: pil, účastnil se nekonečných večírků, maloval, četl a užíval si svobody. Místo toho, aby co nejrychleji získal diplom a místo malíře někde u dvora, se ale na kariéru umělce vykašlal a začal psát básně v ukrajinštině. Jeho přátelé si s ním nevěděli rady, ale on je neposlouchal.

Za nějaký čas si ušetřil trochu peněz a vydal se domů na Ukrajinu. Ukázalo se, že tam je za hvězdu: jeho poezii tu znali všichni, počínaje šlechtickými dcerkami, které jinak dávaly přednost francouzštině, a konče obyčejnými venkovany. Ševčenkovi se podařilo svými básněmi vzbudit vzpomínky na svobodnou kozáckou minulost, oslovit současníky a vytvořit vizi svobodné Ukrajiny v budoucnosti. To bylo něco mimořádného. Lidi ho milovali, viděli v něm proroka a otce vlasti. A to mu nebylo ještě ani třicet. Podobné věci samozřejmě děsily carskou vládu. V roce 1847 básníka s několika přáteli zatkli za účast v protistátním spiknutí a odsoudili k deseti letům vyhnanství ve střední Asii bez práva psát a malovat. Všechny jeho knihy stáhli z oběhu. Se zákazem to naštěstí nebylo tak zlé, takže se uvádí, že ve vyhnanství napsal 120 básní, 20 povídek a namaloval několik desítek obrazů. Zachovaly se také jeho dopisy a deník. Špatné podnebí a strava, léta vojenského drilu, účast ve vyčerpávajících expedicích k Aralskému moři, kam byl povolán jako kreslíř, to všechno podlomilo básníkovo zdraví. Po propuštění ještě několik let pobyl v rodné zemi, ale potom byl opět poslán do vyhnanství – tenkrát „jen“ do Petrohradu. Pro Ševčenka nicméně Petrohrad nebyl vytouženou metropolí, ale městem ležícím na bažinách, srdcem nenáviděné říše, která utlačuje ostatní národy.

A právě tady ve věku 46 let umíral. Měl nemocné srdce, revma, odrovnaná játra a už žádnou sílu. V den svých narozenin od rána vyhlížel a nevěděl, koho vyhlíží víc, doktora, nebo anděla s černým peřím? Den uplynul a přišla noc. Zdály se mu neklidné sny, jezero Aral a kolem jabloňové sady. Anděl smrti měl zatím spoustu práce na jihu Evropy, kde vypukla občanská válka a schylovalo se ke vzniku svobodné Itálie. To ho natolik pohltilo, že na básníka úplně zapomněl. Když mu to došlo, zvolal: „Pro samého Garibaldiho jsem zapomněl na Ševčenka!“ A honem spěchal ze slunné Neapole do zamračeného Petrohradu. Vletěl oknem zrovna ve chvíli, kdy si básník dával sklenici podmáslí. Básník se na něj zadíval, zatvářil se vyčítavě a umřel. Psalo se 10. března 1861.