Tereza Podařilová: Krásu a inspiraci vidím v rozmanitosti 

Jak jste vnímala iniciaci do tohoto divadelního světa jako mladá nastupující baletka po konzervatoři? 

Vždycky jsem si přála tančit v Baletu Národního divadla. Byl to můj velký sen, který se mi splnil. Byla jsem plná nadějí, očekávání, připravená zatančit jakýkoliv úkol. Dostala jsem se do bezprostřední blízkosti velkých baletních osobností, ke kterým jsem vzhlížela od dětství. Najednou jsem vedle nich stála, mohla jsem s nimi cvičit a sledovat je při zkouškách. Začínala jsem jako sborová tanečnice, krůček po krůčku jsem se propracovala z posledních řad do prvních a postupně jsem dostávala malé sólové role, většinou záskoky.  

Štěstí přeje připraveným… Být ve správný čas na správném místě… Když si něco přeješ, celý vesmír se spojí, abys to mohla uskutečnit… To všechno se propojilo a já jsem byla obsazená uměleckým šéfem Vlastimilem Harapesem do první velké role. Soustředila jsem se na každý detail, poslouchala rady pedagogů Borise Bregvadzeho, Zdeny Nemcové a tanečního partnera, tenkrát zkušeného sólisty Janíka Nemce. Vzrušení, nadšení, úcta, touha učit se a poznávat. To byl motor, který mne poháněl. Zároveň jsem si začínala jasně uvědomovat, jak velkou dřinu a nekonečnou práci tahle krásná profese přináší. 

Pamatujete si, jaká byla vaše první role ve sboru? 

Bahno v baletu Macbeth. Dostala jsem hnědý celotrikot a během představení jsem se jen plazila po zemi z jednoho rohu do druhého. Dnes se musím opravdu smát. Očekávala jsem balet na špičkách a místo toho jsem si lehla na podlahu. Asi jsem nejdříve musela ucítit prkna, která znamenají svět. Byla to cenná zkušenost a já jsem s obdivem sledovala sólisty a viděla celý proces zblízka. 

Jak se změnilo vaše vnímání v momentu, kdy jste začala tančit sólové nebo hlavní role? 

První velká sólová role, která odstartovala moji kariéru, byla Kitri v Donu Quijotovi. Nesmírně jsem se z této příležitosti těšila, ale zároveň se mi pokaždé sevřel krk, bála jsem se, abych obstála. Pracovala jsem s plným nasazením až na doraz. Uvědomila jsem si, že čím těžší představení, tím šťastnější ve skutečnosti jsem. Je to jako droga, stále chcete víc… 

Jak šel čas, moje zkušenosti s novými rolemi rostly a přestávalo být důležité „něco dokázat“. Záleželo mi více na tom, abych nezklamala diváky a všechny kolem sebe. Mladá tanečnice jde bezhlavě vpřed a „trhá kulisy“. Ta zkušená nese obrovskou zodpovědnost, musí obstát v každé situaci, opakovaně potvrzovat své kvality, růst do hloubky, ať je unavená, či nikoli.  

Talent, tvrdá práce a umění přinesly Tereze Podařilové nespočet ocenění a uznání (první cena na celostátní baletní soutěži v Praze, Philip Morris Ballet Flower Award, Pushkin Legacy Award, čestné plakety ND a ceny Komerční banky KOBANADI. Jako jediná tanečnice v historii získala čtyřikrát Cenu Thálie: za Carmen ve stejnojmenném baletu (1997), za roli Kateřiny ve Zkrocení zlé ženy (2003), Taťány v Oněginovi (2005) a Markýzy de Merteuil ve Valmontovi (2015). 

Tančila jste všechny stěžejní role baletního repertoáru, získala čtyři Thálie a mnoho dalších cen, navštívila jste zahraniční scény a účinkovala v řadě projektů a filmů. Jaké to je dosáhnout vrcholu? A jaké to je odcházet z něj k jiným horám? 

Dosáhnout vrcholu je krásné, určitě i proto, že je to tak těžké. Protančila jsem mnoho příběhů, užila si na scéně emoce, potlesk, květiny, štěstí, ale i bolest a zklamání. Všechny ceny, které jsem dostala, byly odměnou a zároveň motivací do další práce. Nic však není věčné… Netančila jsem, abych byla nejlepší. Tančila jsem srdcem, rozdávala jsem sama sebe – a věděla, že to jednou skončí. Díky tomu, že jsem mohla ztvárnit nejkrásnější role, jsem odcházela spokojená. Navíc můj odchod byl spíše přechodem k jiné roli. Přestup na pozici baletního mistra byl dalším krokem k něčemu novému a zároveň blízkému. Otevřela jsem další divadelní dveře.  

Svůj život zasvětila baletnímu umění, které v Národním divadle neúnavně předává dál v roli baletní mistryně a pedagožky. 

Kruh se uzavírá. Nyní více vidíte, pozorujete tento svět především z pozice baletního mistra. Jak vnímáte práci s novými začínajícími osobnostmi? 

Když jsem byla první sólistka, uvědomila jsem si, jak byl pro mne kontakt s baletním mistrem důležitý. Najednou se pozice otočily. Jako baletní mistr se snažím nejen dobře poradit, motivovat a pomoci, ale být tanečníkům oporou i důvěrným průvodcem, který je součástí jejich umělecké cesty. Rozvinout a vyzdvihnout jejich přednosti, aby vystoupily ze stínu. Nedostatky transformovat v lepší formu a pracovat na výrazu a originalitě. Jsem velmi vděčná, že u toho mohu být… Krásu a inspiraci vidím v rozmanitosti, kterou se můžeme vzájemně obohatit. Tanečnice Ruth St. Denis jednou řekla: „Vnímám tanec jako komunikaci mezi tělem a duší, jako vyjádření toho, pro co je těžké nalézt slova.“ A to je na baletu nejkrásnější! 

Slavíte krásné jubileum. Přeji vám všechno nejlepší za sebe, ale také za ostatní, kteří vaši práci oceňují. Hodně zdraví, inspirace, moudrosti, lásky a dalších splněných snů!