Teď je teď: tanec, který se nikdy neopakuje

Jiří Kylián svůj balet 27'52" vnímá jako otevřené dílo, v němž si každý divák může najít, co chce. Sám v něm vidí mimo jiné meditaci nad časem, stárnutím a nad tím, že jsme na Zemi dostali jen vymezenou dobu, v níž můžeme žít.

Toto uvědomění Jiřího fascinuje. Ve vztahu k našemu rozhovoru pro Foyer by možná poznamenal, že vy a já jsme během něj o hodinu zestárli... Narodíme se a zemřeme, to nemůžeme ovlivnit. Ale mezi tím se odehrává celý náš život. Co s ním uděláme? Narodit se je snadné, zemřít je těžké, ale nejdůležitější otázka možná zní: jak prožijeme ten úsek, který nám byl dán? Název 27'52" označuje délku choreografie – hodiny měří přesně a nelze je zastavit. Dvacet sedm minut a padesát dva vteřin. Jde jen o balet? Nebo o naše bytí?

Tu choreografii znáte čtvrt století, od chvíle jejího vzniku, máte ji v krvi. S tvorbou Jiřího Kyliána jste celkově ve styku už třicet čtyři let. Napřed jste v jeho baletech tančil a pak jste je začal inscenovat po celém světě. Dokáže vás 27'52" ještě něčím překvapit?

Tanec je umění přítomného okamžiku. Nikdy není stejný! Je to pozoruhodné. Tanečníci se mění, jsou pokaždé jiní. Choreografie samozřejmě zůstává beze změny, musím dbát na to, abych předával poselství Jiřího Kyliána důsledně. Jeho balety ale nikdy nepůsobí vyumělkovaně ani rigidně, nedominuje důraz na techniku, ačkoli jsou fyzicky náročné. Tanečníci jsou lidské bytosti, mají svou povahu, emoce, umělecké cítění i momentální náladu. Dávají do díla kus sebe – neopakovatelný pohybový i niterný otisk. Držím je v určitém rámci, ale zároveň mají prostor se vyjádřit. Stejná scéna tak má pokaždé jinou „barvu“ podle toho, jaký pocit do ní tanečník vnese, s jakým záměrem ji interpretuje, jaký výraz ve tváři má. Jsou to subtilní, ale důležité nuance. Včera bylo včera, ale dnes je dnes – pozornost k „tady a teď“ je klíčová.

Takže odpověď na vaši otázku zní ano! Po těch letech třeba něco podvědomě očekávám, ale opakovaně se mi děje, že prožiju něco jiného, nového. Třeba při tom nádherném duetu v závěru... Nebo mě překvapivě silně zasáhne chvíle, která mě dřív tolik nezaujala.

V nedávném rozhovoru pro Foyer mluvil Jiří Kylián i o tom, že v 27'52" se projevuje určitá „vertikalita“. Často se soustředíme jen na to, co je za námi nebo před námi, ale nikoli na to, co je „nahoře“ a „dole“, tedy v hloubi, pod povrchem. Když však horizontálu běžného fungování rozruší vertikála přesahu, může se objevit nový pohled.

V choreografii jsou tři horizontální panely, které se v prostoru pohybují nahoru a dolů a vytvářejí různá prostředí. Vznikají odlišné roviny, nejen vizuálně, ale i mentálně. V průběhu času se jeviště proměňuje – a možná tak odráží různé etapy našeho života. Úchvatná je také hra stínů. Tanečník a stín – člověk a duch. Jsme tady, nebo nejsme? Jaká je povaha naší existence? Jako bychom se některých věcí nedokázali dotknout, unikají nám... Vizuální stránka těchto scén je podmanivá. Na baletním sále to tanečníci nezakusí, teprve později na jevišti při speciálním osvětlení uvidí své stíny, siluety. Potenciálně se jim otevře další dimenze, nový významový odstín.

Co je pro vás při přípravě této choreografie nejnáročnější?

Sladění hudby a pohybu, načasování. Skladatel Dirk Haubrich se inspiroval Mahlerovou 10. symfonií zcela neotřele. Ta hudba je úžasná, ale je v ní spousta zvuků, které je třeba sledovat. Melodie se také objeví, hlavně na konci, ale Mahler je rozpoznatelný jen málo. Možná kdyby si o něm divák dopředu nepřečetl v programu, „nenašel“ by ho. Všechno je velmi citlivě sestavené, nicméně tanečníci s tím mají práci. Když slyší Haubricha poprvé, zírají na mě s očima navrch hlavy, jako by říkali: „Urtzi, to nemyslíš vážně!“ A tak to posloucháme znovu a znovu, já je uklidňuju a vždycky to dobře dopadne.

To, jak s tanečníky pracujete, mi připadá pozoruhodné. Podle prvního sólisty Baletu ND Giovanniho Rotola vytváříte na baletním sále „úžasnou atmosféru“ nejen proto, že precizně předáváte Kyliánovu vizi, ale svým celkovým přístupem. „Když je potřeba, je Urtzi vážný, ale má i velký smysl pro humor…“

Víte, sám jsem v Nederlands Dans Theater tančil šestnáct let, teprve pak jsem se přesunul do role baletního mistra a nakonec do pozice asistenta Jiřího Kyliána. Dodnes si vzpomínám, co mi jednou ráno na konci taneční kariéry blesklo hlavou. Probudil jsem se a napadlo mě: „Urtzi, pamatuj si, že jsi také tančil, a chovej se k tanečníkům s respektem.“ Mnohdy musím být náročný, vyžadovat vysokou kvalitu, očekávat maximum. Opakovat určité pasáže, dokud nejsou takové, jaké mají být. Ale vždycky se můžu chovat slušně. Když tanečníci něčemu nerozumějí, zvážním, a když se přestanou soustředit, řeknu jim: „Až se opona zvedne, diváci budou chtít vidět dobré představení, nebude je zajímat, jak jsme si ,spolu sedli‘.“ Jsem přesvědčený o tom, že ačkoli pracujeme tvrdě, můžeme se při tom smát a cítit se příjemně. Proč by ne? A pokud mám špatný den a jsem protivný, po zkoušce se omluvím: „Nezlobte se, jestli jsem byl moc přísný. Děkuju vám, jsem rád, že jsme to zvládli.“

To je obdivuhodný přístup – ale ne zcela běžný.

Je to moje povaha, zároveň jsem to „odkoukal“ od Jiřího. Strávil jsem s ním při práci hodně času, je to skutečný profesionál. NDT byl vždycky jedním z nejlepších souborů na světě, takže dřina byla na pořadu dne. Ale s Jiřím to probíhalo v klidu – žádné napětí ani šíření strachu. Jiří ví, co chce, má jasnou představu, ale zároveň je přívětivý, laskavý, váží si lidí a dokáže je ocenit. Nikdy se nevzteká ani nezvyšuje hlas. Na pozici autority se člověk může chovat různě – i já jsem teď pro tanečníky „autorita“. Kdybych chtěl, můžu je komandovat, rozkazovat jim, zneužívat svého postavení. Někteří choreografové a asistenti to dělají a myslí si, že je to v pořádku. Já si to nemyslím – a s Jiřím Kyliánem, který dosáhl světového jména, se nic takového nikdy nedělo. Bývá vážný i radostný, ale nikdy nikoho neponíží. V tomto přístupu k práci máme mnoho společného.

Většinu dospělého života jste strávil v Nizozemsku, vaše profesní dráha byla spojená se souborem NDT. Ale pocházíte z baskického San Sebastianu na severu Španělska. O „baskické identitě“ panuje řada mýtů a stereotypních představ, třeba že Baskové jsou hrdí, někdy i politicky „radikální“. Každopádně je Baskicko region jedinečný, výjimečný. Vaše jméno znamená „nebe“?

Je to Bůh baskického nebe! Ne ledajakého, ale baskického! Teď se usmívám, protože já opravdu žádný radikál nejsem. Jasně že jsme měli se Španělskem různé konflikty, ale toho se neúčastním. Na druhou stranu mi připadá hezké, že jsem z nepatrné zemičky, která si dokázala udržet tradice, kulturu a jazyk, který se nedá přirovnat k žádnému jinému na Zemi. To oceňuju. Náš způsob života se celkově dost liší. Zároveň jsem žil čtyři roky ve Španělsku, v Madridu, všechny přátele mám tam, španělsky jsem se neučil, „sál jsem ten jazyk s mateřským mlékem“. Místo, kde jsem se narodil, je unikátní, ale to neznamená, že jsem výjimečná bytost. Člověk je jen stín – nejsme nic. Jsem jeden z lidí.

Kromě baskičtiny a španělštiny umíte dobře anglicky, domluvíte se holandsky a francouzsky, rozumíte portugalsky. Jezdíte po celém světě. Kde si připadáte doma?

To je dobrá otázka. Nevím! Když jsem v Holandsku, kde dlouhodobě žiju, jako doma si tam moc nepřipadám. Když přijedu do San Sebastianu, je to sice můj původní domov, ale opustil jsem ho v patnácti letech. Je mi ale dobře tam i tam! V San Sebastianu mám rodinu, jezdím tam několikrát ročně. V Holandsku mám partnera, dům a hypotéku, mám to tam rád! Jsem zkrátka cestovatel. Teď jsem byl v Praze, brzo budu v Hongkongu, pak v Drážďanech, v Bostonu…

Pořád putujete.

Někdy je to samotářský život. Spím po hotelech, chodím s kufrem v ruce, jím sám v restauraci. Pracuju na baletním sále, pak čtu knihu, dívám se na Netflix, jdu na procházku. Ale jsou dny, kdy nepromluvím s živou duší, třeba když mám volno. Ale nestěžuju si! Jsem s tím srovnaný. Tuhle práci jsem si vybral, naplňuje mě – a časté chvíle samoty k ní prostě patří. Celkově se považuju za člověka, který má v životě štěstí.

Co vás posiluje? Zvlášť v dnešním světě...

Rodina, přátelé, partner, základní věci. A modré nebe – nejen to baskické! Když se vzbudím a uvědomím si, že dýchám a těším se do práce, jsem vděčný. Zprávy čtu jen proto, abych měl základní informace, nevstřebávám negativní energii zbytečně. Samozřejmě – odehrávají se tragédie a někdy je mi z toho zle. S řadou věcí nesouhlasím, nelíbí se mi a mělo by se pracovat na změně. Přesto zůstávám pozitivní. Vím totiž, že se děje i mnoho dobrého, jen si toho míň všímáme. Mám se trápit víc, než je nutné? Mám být naštvaný a otravovat ostatní? K čemu by to bylo? Teď jsem tady. Je mi třiapadesát. Narodil jsem se a umřu – tak co dneska udělám se životem?