Špičky světového divadla v Praze 

Program festivalu je pečlivým kurátorským výběrem dramaturgie Činohry ND. Podle jakého kritéria vybíráte inscenace a tvůrce?  

Festival vznikl v roce 2016 na počest prvního porevolučního prezidenta Václava Havla, který velkou část svého života spojil právě s divadlem. Jak jinak v Národním divadle oslavit tohoto výjimečného muže než právě divadelním festivalem! Snažíme se, aby inscenace byly výběrem toho nejzajímavějšího, co se na současných evropských, ale i světových jevištích děje, a aby reflektovaly společenská, politická a lidskoprávní témata. Jsou to všechno tvůrci, kteří zkoumají jak být spolu, jak žít dohromady jako společnost, jak si vzájemně více porozumět. Pro festival je důležité, aby inscenace byly jedinečné i v tom, jaké používají divadelní prostředky, jakým způsobem tvůrci pracují s novými technologiemi. Zajímají nás tvůrci, kteří hledají, ptají se po smyslu života a nespokojují se s tím, co už o světě víme.  

Letošní ročník zastřešují témata identity a reprezentace. Jednalo se o vnějškové rozhodnutí dramaturgického týmu festivalu, nebo se témata vyloupla až na základě pozvaných inscenací?  

To jsou podle mě spojené nádoby. Téma identity, kdo za koho dnes vlastně může mluvit, čí hlas je nejvíce slyšet a kdo by měl naopak dostat prostoru víc, je dnes všudypřítomné, je cítit, že celý západní svět překalibrovává svůj vztah ke zbytku světa, reflektuje se postkoloniální minulost, ale i jednotlivci čím dál hlasitěji mluví o tom, že je příležitost změnit náš pohled na společenské uspořádání, aby bylo spravedlivější, tolerantnější a rozmanitější. Je to zřejmé i v divadelním světě, kde se na festivalech a v jednotlivých divadlech toto téma skloňuje ve všech podobách. Je tolik příběhů, kolik je na světě lidí, a to je pro divadlo nesmírně vzrušující. Co všechny čtyři inscenace z našeho programu spojuje, je citlivost vůči těmto příběhům, vůči hlasům marginalizovaných a originální způsob zpracování. Victora de Oliveiru jsme viděli ve francouzském Rennes během hostování Činohry s inscenací Rej na tamním festivalu, a aniž bychom tušili, co nás čeká, tak nás Limbo úplně strhlo. Jde o monolog performera Victora de Oliveiry, který je zároveň autorem svého textu a celého konceptu. Vypráví o svém dětství v Mozambiku, kde se narodil jako syn bílého portugalského otce a mosambické matky. Celá jeho rodinná historie je tak komplikovaná a on v sobě nese tolik identit, že jeho hledání vlastní hodnoty je nesmírně silné a autentické. V Mosambiku vypadal příliš evropsky, v Portugalsku zase příliš africky. Victor stojí po celou dobu představení na jednom místě, hýbe maximálně horní polovinou těla a jeho herecké umění je odzbrojující. To jen jako příklad jeden ze střípků příběhů, které na festivalu uvidíte.  

Jaké současné trendy nebo nové standardy v mezinárodním divadelním světě se propisují do fungování festivalu?  

Pražské křižovatky se neustále se snaží adaptovat tomu, co tvůrci ve světě dělají a potřebují, a tomu, co bude zajímavé a přínosné pro naše diváky. Začínaly jako festival světového divadla, které vychází přímo z Václava Havla, až se tematicky přesunuly tam, kde jsou teď. Dva roky covidu nám ale ukázaly i to, že je možné o festivalu uvažovat v delším rozloženém čase. Když se ptáš na trendy, tak si všímáme, že soubory potřebují na přípravu mnohem více času, inscenace jsou technicky složité a je potřeba je adaptovat na lokální jeviště. Festival se soustředí kromě pár výjimek v minulosti na jedno místo, na Novou scénu, a protože jde zároveň o jednu ze scén Národního divadla, kde se hraje repertoár, je těžké tyto věci skloubit. Pro nás je klíčové vybírat opravdu excelentní divadlo a najít kompromis. Proto se festival po covidových zkušenostech, kdy byl rozložen do celého roku, trochu v čase roztáhl a nyní se soustředíme na měsíc říjen s listopadovou ozvěnou v podobě Nature Theater of Oklahoma s jejich country operou Burt Turrido. An Opera. Což je mimochodem takový covidový dluh, který v listopadu splatíme, protože jsme se na Nature Theater of Oklahoma těšili už v roce 2021. Díky vstřícné produkci uvedeme tuto skvělou inscenaci letos.  

Dovedeš sama vybrat nějaký highlight letošních Pražských křižovatek? 

Když člověk sestavuje program a dává si záležet na každé inscenaci, je těžké vybrat jednu, ale musím říct, že velkou radost mám z toho, že přivítáme v Praze poprvé německou režisérku Susanne Kennedy, která patří k největším osobnostem současné evropské režie. Její inscenace jsou vždy velice technicky složité, vyladěné do nejmenších detailů a není snadné je na festivalu uvést. Když jsem ANGELA (a strange loop) viděla ve Vídni, byla jsem nadšená z preciznosti projekcí se skvěle propracovanou hrou mezi živými herci a nahranou hlasovou smyčkou. Kromě toho, že je to ohromující a překvapivé, skvěle se tím tematizuje role divadla ve 21. století i kouzlo živého setkání teď a tady. Zároveň díky spolupráci se Susanne Kennedy a jejím týmem otevíráme novou éru festivalu, protože jsme jedním z koproducentů inscenace, a zařadili jsme se tak mezi instituce a festivaly, které dlouhodobě sledujeme a obdivujeme – například Volksbühne Am Rosa-Luxemburg-Platz, Wiener Festwochen, Festival d‘Avignon, Festival d’Automne à Paris. Díky koprodukci také můžeme inscenaci ANGELA (a strange loop) uvést velice brzy po jejím vzniku u nás v Praze, což je pro pražské publikum jedinečná příležitost. Ale musím zopakovat – všechny inscenace jsou skvělé a moc všem doporučuji navštívit všechny čtyři!