Obrazy mezi jevištěm a zákulisím

Jakým způsobem jste přistoupil k zadání, které přišlo z Činohry Národního divadla? Jak jste o vizuální kampani uvažoval?
Pozvání ke spolupráci přišlo v době, kdy jsem dokončoval rozsáhlejší výstavu v USA a cítil jsem, že je čas na určitý posun v mé práci. Rozhodl jsem se ale zůstat u toho, co dělám dlouhodobě, jen k tomu přistoupit z jiného úhlu. Běžně při přípravě obrazů pracuji s modely scén, které mi pomáhají vystavět celkovou kompozici. Tentokrát jsem si řekl, že bych tyto modely mohl postavit do hlavní role. Rozpracoval jsem je do podoby prostorových papírových koláží a tyto objekty jsem pak fotografoval pro potřeby plakátů.

Jak se vám pracuje se zadáním zvenčí, které se nemusí krýt s vaší běžnou motivikou a tématy? Není pro vás nutnost propojit vlastní výtvarný jazyk s konkrétními tituly příliš svazující?
Zatím se rozhodně svázaně necítím i proto, že mi byla poskytnuta velká míra volnosti. Myslím, že dobrý plakát by měl sice nějak vystihnout ducha konkrétní inscenace, ale zároveň musí fungovat samostatně jako obraz. Neměl by být pouhou ilustrací děje. A upřímně, dostat po třiceti letech autorské práce nějaké konkrétní zadání je vlastně osvěžující.

Vaše obrazy se díky konkrétním plakátům přesunou do veřejného prostoru a přispějí k jeho kultivaci. Co pro vás tento přesah znamená?
Ano, i tohle mě zaujalo. Plakát se může stát součástí města, vnímanou i nevnímanou složkou veřejného prostoru. Divák u něj většinou nezastaví cíleně, autor ho musí zaujmout v záplavě obrazů, které město každý den produkuje. Nechci se přetahovat s vizuálním smogem, chci zůstat věrný tomu, co dělám. Myslím, že právě tím, že se tyto obrazy z běžné reklamní produkce vymykají, mohou snad diváka i za­­ujmout. Ostatně to je už součást konceptu, který nastolili Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský tím, že oslovují výtvarné umělce, kteří se většinou zaměřují ve své praxi na jiné médium.

Často se hovoří o vaší inspiraci filmem a architekturou. Ale co divadlo – jaký k němu máte vztah?
Myslím, že mě vlastně inspirovalo divadlo dřív než film. Miloval jsem svět kulis a scén, prostor, ve kterém se před divákem vytváří iluze. Fascinovalo mě zákulisí, všechny ty konstrukce, které se skrývají za scénou – a vlastně mě to drží dodnes. Vnímám to jako metaforu světa. Toho, co se skrývá za obrazy, za jevy, za událostmi. Neustále se pohybuji – obrazně řečeno – mezi jevištěm a zákulisím. A právě v dnešní době, kdy jsme zahlceni obrazy a informacemi všeho druhu, je důležité si klást otázku, kdo tento „obraz reality“ vytváří a proč. Informace i vizuální svět se dají velmi snadno manipulovat. Ale abych nekončil tak politicky – scény, které maluji a které často připomínají opuštěné divadelní kulisy, pro mě mají i jiný význam. Jsou jakýmsi prostorem mezi vnějším světem a pamětí nebo snem.

Foto Michal Jahn