
Činohra, Téma
Únor 2025
Ickeova Oresteia je o válce i odpuštění
Oresteia. Pojem, pod kterým si téměř každý vybaví pradávnou tragédii s řetězením viny, odplaty, trestu a rodinného prokletí. Ti poučenější pak dodají, že byla uvedená poprvé v roce 458 před naším letopočtem, skládá se ze tří částí a sleduje příběh řeckého vojevůdce Agamemnona, jeho ženy Klytaimnéstry a dětí Oresta a Elektry. Aischylos sám však nebyl původním tvůrcem příběhu. Adaptace Roberta Ickea, kterou uvádí Činohra Národního divadla, je možná nejsoučasnější verzí, ale ani ona zřejmě není posledním článkem řetězce.
Aischylova Oresteia představuje jen část legendy o rodu Átreovců, který byl proklet po několik generací a stal se tak jednou z nejznámějších dynastií řecké mytologie. Její členové prosluli svými tragickými osudy, plnými zrady a pomsty a jejich příběhy se dočkaly četných dramatických zpracování.
Praotec tohoto rodu, král Tantalos, byl proklet bohy poté, co jim nabídl jako test jejich vševědoucnosti maso svého syna Pelopa, a za tento hrůzný čin jej odsoudili k věčnému utrpení v podsvětí. Jeho syn Pelops byl bohy vzkříšen a stal se králem v Mykénách. Podváděl však při závodech o ruku Hippodamie, což přispělo dalšímu prokletí tohoto rodu. Synové Pelopa Átreus a Thyestes se poté stali rivaly o trůn v Mykénách. Átreus pozval Thyesta na hostinu a naservíroval mu maso jeho vlastních dětí, čímž prokletí rodu pokračovalo.
K Oresteie samotné se váže až příběh Átreova syna Agamemnona, který vedl řecké vojsko do Trojské války. Aby mohl vyplout, obětoval svou dceru Ifigenii, což vyvolalo nenávist jeho manželky Klytaimnéstry. Po návratu z války Klytaimnéstra Agamemnona zabila a jejich děti Orestes a Elektra pomstily poté smrt svého otce zabitím Klytaimnéstry a jejího milence Aigistha. Tento čin vedl k tomu, že Oresta pronásledovaly Erínye, bohyně pomsty. Orestes byl nakonec souzen v Athénách za matricidu a soudu předsedala bohyně Athéna, která rozhodla ve prospěch Oresta, čímž ukončila cyklus pomsty, zlomila prokletí Átreova rodu a symbolicky založila nový právní řád.
Příběh Oresteie zpracovali po svém již různí antičtí dramatici, přičemž každý z nich kladl důraz na jiné aspekty tragédie. Nejstarší Aischylos se soustředil na přechod od osobní pomsty ke společenské spravedlnosti, přičemž moc bohů zůstala nezpochybnitelná. Jeho následovník Sofoklés akcentoval osobní odpovědnost hrdinů za jejich činy, i když byly řízeny osudem, a poslední ze slavné trojice řeckých dramatiků, Eurípidés, ubral na heroičnosti, zaměřil se na osobní důsledky pomsty a přitom otevřel skeptický pohled na bohy a morálku.
Tragédie Oresta a jeho rodiny byla poté zpracována ještě mnohokrát a do dějin světové dramatiky se již stihly zapsat četné osobité adaptace tohoto příběhu. Mezi nejslavnější dodnes uváděné moderní přepisy patří Mouchy Jeana-Paula Sartra (1943) či trilogie Smutek sluší Elektře Eugena O’Neilla (1931). V českém prostředí tuto antickou tragédii přepracoval už Arnošt Dvořák ve svém díle Nová Oresteia (1923). Proslulá je také práce Ariane Mnouchkine Átreovci (1990). Přepisů tohoto mýtu bychom našli i v současné dramatice mnoho, málokterý však získává tolik celosvětové pozornosti jako Oresteia Roberta Ickea (2015).
Právě Oresteia z roku 2015, coby dramatická adaptace a divadelní inscenace v autorově režii, získala hned po své premiéře v britském divadle Almeida nadšené recenze. Byla poté přenesena na West End a uvedena v mnoha světových zemích a Robertu Ickeovi vynesla značnou pozornost a několik významných divadelních cen.
Není divu, Ickeovi se podařilo originálně, inteligentně, poeticky a ve své podstatě i velmi uctivě přepsat Oresteiu do moderní podoby. Na rozdíl od Aischyla zkomprimoval celý příběh trilogie do jediné velké hry a připsal navíc úvodní část, sledující obětování Ifigenie. Aischylos tento příběh pouze zmiňoval a známe ho spíše z Eurípidova dramatického zpracování. Řecké loďstvo je v antické verzi tragédie uvězněno v Aulidě kvůli bezvětří, které může být ukončeno pouze obětováním Ifigenie, jak nařídila bohyně Artemis. Agamemnon zpočátku váhá, ale nakonec pod tlakem vojáků a okolností souhlasí. Obětování Ifigenie prostupovalo dál světovou dramatickou literaturou a stalo se silným symbolem konfliktu mezi osobními city a povinností vůči státu či bohům.

První čtená zkouška, Marián Amsler, Martin Kukučka, Eva Jiřikovská a Petr Vítek
Robert Icke zasazuje svou Oresteiu do současnosti či blízké budoucnosti, znepokojivého bezčasí uprostřed vleklého válečného napětí a blížící se klimatické katastrofy. Agamemnon je dnešní politický lídr, který na sebe musí vzít zodpovědnost za stav své země a světa. Icke vychází z pevných antických kořenů, přesto dokáže nalomit divákovo ustálené chápání známých postav. S nemilosrdnou etickou ambivalencí nám navíc ukazuje, jak tenká je hranice mezi dobrem a zlem i mezi civilizovaným klidem a barbarskou brutalitou. Dokáže ve svém textu skvěle pracovat s detaily, zlověstnými ve své obyčejnosti, tušenou svíravou morální hrůzou, (ne)spravedlností justičního systému i tíží soudu v hlavě člověka, tedy se silou trestu, kterým se stává vina samotná.
Antické tragédii se Robert Icke vzdaluje především po formální stránce, ruší verš a promluvy chóru, přidává však naopak svůj rámec vlastní, kterým jsou rozhovory Oresta s psychiatričkou. Psychiatrické scény jsou navíc úzce propojeny s celkovým rámcem soudního procesu. Nespolehlivý, traumatizovaný vypravěč Orestes si celou svou rodinnou historii před našima očima rekonstruuje. I díky tomuto přístupu se Ickeův text stává strhujícím příspěvkem na cestě dávného mýtu naší kulturní historií.
Ani samotný autorský přístup Roberta Ickea tak není dekonstrukcí, ale spíše rekonstrukcí dávného příběhu. Zpracovává Aischyla odvážně a přitom přístupně, jeho verze je moderně a chytře odvyprávěná. Prostřednictvím dávné historie autor hovoří o povaze spravedlnosti i o povaze příběhů samotných, o naší potřebě je stále znovu zpracovávat a vyprávět. Je to Aischylos pro moderní dobu, který nám ponechává možnost vyvodit si vlastní závěry o vratkých předpokladech, na jejichž základě stojí dnešní svět…
Zvítězí racionalita, nebo iracio? Co všechno je Příběh, kde je jeho počátek a jak ovlivnit jeho konec? Jak zvítězit v nekonečné válce a jak narušit stejně nekonečné bezvětří, když rada bohů zní tak nepřijatelně? Za jakou cenu zachránit svět, když dítě má být cenou za tuhle válku? Rituály kolem jídelního stolu se rozpadají stejně jako rodina samotná. Jak jednat v tlaku běsů a úzkosti? Jak smýt vinu, očistit se a spočinout? Jak uklidnit duši, která v člověku jako divoký pták tluče křídly? Tento dům se rozpadá. Tento dům jsme my všichni. Tento dům je řád. Tento dům je svět a stává se naším soudem. Smutek smývá vše, co zbývá.
Ickeova Oresteia nabízí vynikající herecké příležitosti v čele s politikem Agamemnonem (David Matásek), jeho tvrdou ženou Klytaimnéstrou (Zuzana Stivínová) a dětmi Ifigenií (Berenika Anna Mikeschová), Elektrou (Jindřiška Dudziaková) a Orestem (Zdeněk Piškula). Přidaný rámec tvoří Doktorka (Gabriela Mikulková), otázky chóru a přítomnost vyšších sfér zpřítomňuje věštec Kalchás (Marek Daniel), tlak pragmaticky politický naopak generálové Meneláos a Thaltybios (Jan Bidlas a Pavel Neškudla) a němým svědkem, který se posléze mění na Fúrii, je Veronika Janků.
Oresteia Roberta Ickea bude mít svou českou premiéru 6. a 7. února 2025 v Národním divadle v režii Mariána Amslera.
Foto: Petr Neubert

Dramatik a režisér
Robert Icke
Robert Icke (1986), dramatik, režisér a jedna z významných osobností současného britského divadla, proslul coby autor především svými dramatickými přepisy. V českém divadelním kontextu je známý díky své hře Doktorka, která vychází ze Schnitzlerova Profesora Bernhardiho, ale také prostřednictvím svých dalších originálních adaptací klasických textů (kromě v Čechách uváděné Marie Stuartovny můžeme zmínit např. 1984, Strýčka Váňu, Divokou kachnu nebo Krále Oidipa).
Sdílet na sociálních sítích