Fejeton: Citlivý bod

Text: Alena Zemančíková

Citlivý bod se nachází při pohledu z okna mé garsonky na chodníku napravo od schodiště, vedle jen příležitostně pěstovaného záhonku květin. Když na něm někdo stojí a mluví, slyším ve čtvrtém patře každé slovo. Ale stačí, aby osoby jen poněkud poodešly, a zvuk se ztratí. Nevím, čím je to způsobeno a jestli se bod tak projevuje i v jiných bytech. Náš dům má 11 pater a 90 partají, většina bytů je vícepokojových, nad vchodem do domu je ale vertikální pruh, v němž jsou nad sebou seřazeny garsonky, v těch bydlí lidé, kteří zůstali sami a proti samotě si pořídili psy. Jsou to v tomto domě samé ženy. Protože byly zvyklé celý život brzy vstávat do práce, nedělalo jim žádné potíže ranní venčení kolem šesté, kdy venku ještě nejsou děti a sídliště se teprve probouzí.

V těch dobách, na které myslím, ještě fungoval v Modřanech cukrovar a čokoládovna Orion. Ale i kdyby majitelky psů nepracovaly v žádné z modřanských továren, tehdejší Praha byla továrnami lemovaná a všude se začínalo v šest. No, v kancelářích možná v sedm. Když paní venčily své psy před odchodem do práce, jen se tak zběžně zdravily: ahoj, dneska jsem zaspala, tak jdu jen kolem domu. Ale pak se továrny postupně zavřely a dámy šly do důchodu. To je okamžik, po kterém touží snad všechny babičky, které neměly pro samou práci čas na své vnuky, a teď s nimi konečně můžou něco podnikat. Pěstovat zahradu, chodit po staré Praze, vyprávět si příběhy z rodinné historie. Ale ty staré paní z našeho domu vnuky nemají. Mají v bývalém zaměstnání pár přátel, ale hlavně mají své psy, věrné bytosti, které na ně mnoho let čekaly, až se vrátí odpoledne z práce, a ony kvůli nim spěchaly rovnou domů, stejně rychle a trochu nervózně jako mladší kolegyně, které musely vyzvednout děti ze školky a z družiny a později dohlídnout, aby šly do hudebky a na florbal, nebo jak se ty všechny sportovní hry jmenují.

Když člověk celý život časně vstává, zvykne si na brzkou ranní hodinu i jeho pes, a právě penzionované paní z našeho domu vycházely dál ven v době, kdy sídliště ještě dospávalo. Už nikam nespěchaly, čekaly na sebe na tom citlivém bodě. Oslovovaly jménem sebe i navzájem své psy a povídaly si. V prvních letech probíraly poměry v předchozích zaměstnáních, zahrady, tu a tam kulturní zážitky a občas, zejména před volbami, i politiku. Prošly se kolem bloku a vrátily se domů ve chvíli, kdy první rodiče vedli své děti do školky.

Jejich psi nebyli žádní výstavní krasavci, koneckonců stárli spolu se svými paními a jako ony nepatřili k aristokracii s rodokmenem. Byli to víceméně sympatičtí voříšci střední velikosti (o paních by bylo nezdvořilé to takhle říci). Paní, jak stárly, čím dál hůř slyšely, a tak jsem je já naopak slyšela čím dál lépe, jak tak na sebe docela křičely na citlivém bodě pod mým oknem, kde spolehlivě nahrazovaly budík nebo kostelní zvon, který na sídlišti chybí. Jejich hovory už se netýkaly poměrů v práci, ostatně cukrovar už byl zbourán a z Orionky zůstala prosklená budova s nápisem Nestlé. Práce na zahradě už byla nad jejich síly a politice přestaly rozumět. Kamarádky teď vedly řeč zejména o tom, co budou vařit. „Koupila jsem nám kuřecí čtvrtku, udělám ji na paprice. Včera jsme měli karbanátky, ale byly asi moc slané, nechutnaly nám.“ V tom množném čísle to znělo, jako by vařily stejné jídlo pro sebe i pro psy. A asi to tak i bylo, navzdory ohromné nabídce všemožných psích konzerv.

Pak nastalo období psích nemocí a cest k veterináři, zdravotních zákroků u zvířat a obav, kdo by se postaral o psa, kdyby zdravotní zákrok potřebovala jeho paní? „On taky hned tak s někým nevyjde,“ mluvila sousedka o svém psu, jako by to byl manžel.

Psi byli už staří, z toho společného jídla tlustí a pomalí a jejich paní to měly podobně. Když jsem jednou potkala sousedku ve výtahu a zeptala se, jak se má, dozvěděla jsem se nevyhnutelné. „Ještě že veterinář bydlí v naší čtvrti a všechny vás zná, viďte,“ řekla jsem a bylo vidět, že sousedka si není jistá, kdo vlastně jsem. Tak postupně psů ubývalo, zlatý, pak už úplně zešedivělý kokršpaněl s holou hlavou podobně jako jeho majitelka po přestálé chemoterapii, žil nejdéle, ale nakonec zemřel i on.

Na citlivém bodě u schodů se ženy scházely dál, v šest ráno, už bez psů, ale s nákupní taškou, kterou naplnily potravinami v blízkém supermarketu úderem sedmé, kdy se obchod otevřel. Do té doby klábosily o všem možném, i když, po pravdě řečeno, už trochu pořád dokola. Čím dál hůř chodily a zážitků a dojmů měly málo.

Nikdy jsem nezjistila, jak se ty staré dámy z našeho domu jmenují příjmením. Když se na domovní nástěnce objevilo první parte, pochopila jsem, komu patří, podle toho, která paní ráno na citlivém bodě chyběla. Ostatní na ni pár dní vzpomínaly, ale pak se objevilo další parte a další, na všech ženská jména a všude řádka, že na přání zesnulé se pohřeb uskuteční bez obřadu.

Psů je dnes na sídlišti mnohem víc než kdysi. Po trávníku pobíhají mladí, temperamentní a čistokrevní krasavci, překypující energií a sebevědomím. I jejich majitelé a majitelky jsou mladí, energičtí, někdy se svými psy běží svou kondiční dráhu. Obyvatelé garsonek se střídají. Na citlivém bodě nepostává nikdo a vlastně ani nevím, jestli jeho akustické vlastnosti trvají dál. Tolik se toho změnilo…