Herecký chameleon v nové kůži

V minulé sezoně jste se vrátila k herecké práci po pauze naplněné mateřskými povinnostmi. Jaký je to návrat?

Úžasný, protože je spojený se zkoušením Frankensteina, které pro mě bylo mimořádné a naplňující. Bylo to intenzivní, protože syn začal chodit do školky a procházel adaptačním procesem a já jsem rovnou zkoušela takhle náročnou inscenaci. Ale jsem za to moc vděčná.

Má vaše zkušenost mateřství a téhle tříleté pauzy nějaký vliv na váš vztah k práci? Nebo dokonce vaše uvažování o herectví?

Myslím, že uvažování zůstalo stejné. Určitě teď ale vedu větší vnitřní i vnější boje s tím, jak styl práce, na který jsem byla zvyklá – to znamená intenzivní příprava –, vměstnat do toho okleštěného času, který s dítětem mám. Tohle se hodně proměnilo, což asi znají úplně všechny maminky a všechny ženy-umělkyně, které mají takovou nepravidelnou pracovní dobu, nepravidelný život a potřebují pro práci spíš víc času pohromadě, než že by si ji mohly nějak rozdělit.

Ještě jedna událost se ve vašem životě odehrála – vdala jste se. Co to vlastně udělá, když herečka v průběhu kariéry změní příjmení?

Hodně jsem přemýšlela nad tím, jak to s tím příjmením udělám, a nakonec jsem cítila, že je pro mě priorita, abychom jako rodina byli jednotka včetně jednoho jména, a že to bude jméno muže. Přijmout jméno muže pro mě bylo symbolické a nemám pocit, že bych tím ztratila sama sebe nebo svoje jméno, Vilišová ve mně zůstane pořád. Asi k tomu přispělo i to, že kdybych si nechala obě dvě – Jarčevská Vilišová –, bylo by to strašně dlouhé. Kamarádi si na to pořád nemůžou zvyknout, David Prachař mi říkal, že když vyšlo obsazení Paní Bovaryové, ve které jsem nazkoušela tři malé role dva roky po porodu, musel se podívat, kdo to k nám nastoupil. Chci věřit tomu, že za mnou zůstává hlavně práce, ať už mám jakékoliv jméno.

A ještě jedno jméno je s vámi spojené – váš klaunský pseudonym Kikislava Kyslíková. To vám zůstalo, nebo máte jako členka organizace Zdravotní klaun stále pauzu?

Jako zdravotní klaunka mám pořád pauzu. Je to tím, že nemáme s mužem tak velkou síť hlídacích možností, a také cítíme, že ten společný čas se synem je moc důležitý. Rozhodla jsem se, že jako první se budu snažit kvalitně se vrátit k herecké profesi, která je pro mě přece jenom na prvním místě. Práce zdravotní klaunky ale byla v mém životě obrovská láska a věřím, že se do nemocnic vrátím, jen na to ještě nepřišel čas.

Práce zdravotní klaunky se taky možná může stát náročnější, když má člověk vlastní dítě…

Určitě. Myslím, že práce v nemocnici se mi může proměnit mnohem výrazněji. Jednak v tom pozitivním slova smyslu – například si uvědomuji, že dříve mě nejvíc bavilo klaunovat pro starší děti, pro malé samozřejmě také, ale cítila jsem limity své fantazie a kreativity pro tu nejmenší věkovou skupinu. Teď mě syn kaž­dý den učí, co ho baví, tak věřím, že se to snad pozitivně promítne. Zároveň vnímám, že se jako máma stávám „křehčí a zranitelnější“. To znamená, že se na klauniádách v nemocnicích budu muset hodně soustředit, abych zůstala pevně v postavě zástupkyně primáře Kyslíkové a tím tam pro nemocné děti byla platná nejvíc – empatická, ale pevná.

Tak zpět do divadla. Zmínila jste, že pro vás bylo zkoušení Frankensteina skvělým návratem z mateřské. Co konkrétně jste si na něm užila?

Na jedné z prvních zkoušek režisérka Petra Tejnorová řekla, že „trapno je vítané a radost podmínkou“, a celou dobu to takto vlastně pokračovalo i v těch nejnáročnějších chvílích. Pro herce je osvobozující vědět, že může být trapný a že „nevědět“ je v pořádku. Z toho „nevědění“ se pak rodí ta dobrá zrníčka, ze kterých něco vyroste. Takhle si představuju, že má fungovat spolupráce – komunikace na rovinu a zároveň empatická. Vytvořili jsme si bezpečné prostředí, ve kterém může být práce i tvrdě upřímná. A je to opravdu vzácné zažít si v takovém obrovském souboru, kde je spousta skvělých herců, práci ve třech. Úplně nejvíc ale záleží na tom, jací tři lidé se sejdou; malý počet neznamená okamžitě pohodu. A my jsme se tak vzácně sešli s Petrem Vančurou a s Terezou Hof, že to byla okamžitá symbióza. Vytvořili jsme takový organismus, že se mezi námi přelévala energie i mimo divadlo.

I na jevišti působíte trochu jako jeden organismus, identity jednotlivých rolí se tam dost překrývají. Inscenace je navíc obsazená proti genderu – hrajete polárníka Waltona nebo třeba Frankensteinova kamaráda Henryho Clervala, zatímco Petr Vančura představuje Mary Shelley – v některých recenzích se s lehkým despektem píše, že je to dnes trendy. Jak to vnímáte vy?

Když jsme začali zkoušet, nevěděli jsme, co budeme hrát, nebylo hotové obsazení. V té době jsme testovali různé věci v prostoru, improvizovali jsme na zadání a režisérka Petra Tejnorová tehdy velmi dobře vysledovala naši osobnostní podstatu pro jednotlivé postavy a podle toho nás pak obsadila. Nebyl to žádný kalkul. Nikoho z nás tří to obsazení, myslím, nepřekvapilo. Vzali jsme to jako přirozenou věc, protože pohlaví tam vlastně není vůbec důležité, podstatná je nějaká esence bytosti a je jedno, jestli to hraje muž nebo žena. Rozhodně nebyl záměr nějak šokovat, to by vypadalo úplně jinak.

Román i inscenace obsahují řadu témat, je nějaké, které se vás dotýká nejvíce?

Je to zase dáno tím, co teď žiju – že jsem matka malého syna, protože nejsilnější pro mě bylo právě zrození té bytosti, která je nazývaná monstrum. V románu je nádherná pasáž, kterou skvěle hraje Petr Vančura, o tom, jak vznikl, jak se zrodil, jak vnímal první vjemy, zvuky, světlo a hlavně jak se cítil sám. Jenom o tom mluvím, tak mám husinu, protože když se mi narodil syn, tak jsem silně prožívala, co slyší a vidí, a hlavně jsem si uvědomovala tu křehkost malého, nového človíčka v tom obřím nekonečném světě a potřebu, aby někam patřil, aby měl dobrý základ, ze kterého vyroste. A pro mě je toto téma mateřství a téma bytosti, která se zrodí a je na světě vlastně sama a nikdo ji nepřijme, úplně nejsilnější z celého románu. Strašně mě to dojímá a cítím obrovský soucit s dětmi a potom i s dospělými, kteří toto zažili. Myslím, že to je to základní, co člověk opravdu potřebuje – být přijat a dostat lásku.

A na závěr si dovolím ještě jednu ryze osobní otázku – na konci měsíce vás čekají půlkulaté narozeniny. Jak taková jubilea prožíváte osobně a pracovně? Máte třeba pocit, že začínáte hrát jiné typy?

Až když jste mě poprosila o rozhovor mimo jiné v souvislosti s narozeninami, tak mi to teprve došlo – mně vlastně bude 45...! Vždycky mi dojde až zpětně, kolik mi je. Já totiž ani u ostatních lidí neřeším věk, ale osobnost – mám kolem sebe blízké a přátele, kteří jsou senioři nebo malé děti. Mně to číslo nevadí, já ho přijímám. Cítím se duševně mladší a doufám, že mi v životě vydrží hravost. Matky už jsem začala hrát dávno, vždycky mě právě bavilo, že si můžu zahrát i polárníka nebo zvíře. Doufám, že jsem typ herečky, která dokáže nabídnout kreativitu bez ohledu na věk. Mám kolem sebe v Národním divadle tolik kolegů, kteří jsou starší než já, třeba už i v důchodovém věku, a vím, že dokážou zahrát vlastně úplně cokoliv. Přála bych si to vést stejně jako oni.