Iva Janžurová: K rolím hledám cesty trochu čichem, trochu rozumem

Náš minulý rozhovor jsem ukončila otázkou – „Kdybychom spolu dělaly rozhovor k tvým dalším narozeninám, čím bys chtěla začít? Respektive, po čem toužíš, aby se ti za tu dobu povedlo?“ A ty jsi řekla: „Víš co, to si nechám pro sebe. Já vím, že by se mi nikdo nesmál, když by nic z toho nevyšlo, ale já bych si myslela, že jsem směšná.“ Takže – co se ti za těch pět let skutečně povedlo?

Tak za prvé, a to je docela zásadní, se mi povedlo přežít! To je dobrý, ne? Trochu ve zmatcích, s obavou, abych nepřežívala jen z pouhé setrvačnosti, zuby nehty! Bylo to pestré nejen fyzicky, ale i ve všech ohledech profese, aby mi nezhasínalo mé nekonečné, až naivní nadšení ze života a z práce, kterou asi mám za dobrý zdroj spokojenosti a smyslu. Dařilo se mi tu a tam i zpomalit a ubrat na ctižádosti, i když slýchám často od svých dcer, že ubírám málo, ale právě radost z úspěchů a pracovitosti mých „holčiček“ je mi velikou podporou.

Pamatuješ ještě, jak jsme v divadle slavili tvé osmdesáté narozeniny? Bylo to uprostřed nelehké covidové doby, Igor Orozovič ti složil píseň, tvoje dcera Theodora na narozeninách dokonce točila záběry pro svůj film…

Vždyť to bylo nedávno! Tedy – zapomínám už mnohé, ale zase vím, že to, co pro mě bylo mimořádné, si pamatuju! Na činoherní zkušebně, s velikou účastí kolegů, Igor bez odmlouvání sedl ke klávesám a hrál mi tu svoji úžasnou skladbu. Dodnes ji s úspěchem hraje na svých koncertech. Chtěla jsem po něm, aby mi k 85. narozeninám složil další, ale on řekl, že stačilo. Totiž – ona se mu ta písnička tak povedla, už by ji nepřekonal a on to ví a já taky. Nebudu loudit. No a Thea mě tenkrát pronásledovala se svým kameramanem a zvukařem všude. Natočila s mými kolegy v zákulisí při Audienci rozhovory, které vymezila jedinou otázkou, spíš úkolem, aby zahráli na kameru Janžurku. Byli u toho úžasní, moc jsem litovala, že se to do dokumentu nevešlo, nevešlo se ani setkání s ochotníky v mé rodné Žirovnici, všem se donekonečna omlouvám!

Mimochodem – jaký byl tvůj první pocit, když jsi časosběrný dokument o sobě viděla sestříhaný?

No právě plný překvapení, co všechno se tam nevešlo! Ovšem opravdu první pocit, ten je spíš na konzultaci s psychiatrem. Poprvé mi dokument Theodora předvedla v kině Evald – jen já, ona a paní produkční. Na mou duši nevím, co jsem jim pak řekla, ale asi za deset dnů jsem Theu požádala, aby mě už na projekci Janžurky konečně pozvala. Myslela si, že vtipkuju. Ne. Asi si pak mnozí pomysleli, když to moje dcera dávala k lepšímu, že je to holt už vyšší stupeň Alzheimera. Často se té diagnóze nebráním, ale tohle bylo „okno“, a to nejméně chrámové.

Ty jsi k sobě extrémně kritická, neměla jsi chuť některou část rozhovorů natočit znovu, říct jinak a lépe?

Víš, Ilo, já jsem si nic nechystala. Ani větičku! Pořád jsem měla v sobě ten veliký údiv, který se ve mně nadlouho rozkládal od okamžiku, kdy za mnou Thea přišla a řekla mi, že chce o mně dokument natočit. Jen jako takový jemný atmosférický hudební podkres k tomu údivu se mi vkrádala obava, aby to dokázala, aby se přede všemi neztrapnila – jako dcerunka, která na úpěnlivé naléhání matky musí ztvárnit životopis Jejího Veličenstva. Ale myslím si, že byla ve svém úsilí dost chytrá a maximálně pracovitá.

Jak jsi prožívala promítání?

Po premiéře jsem poslušně absolvovala velkou řadu projekcí po republice. I v Bratislavě, kde jsem se k velké radosti sešla s Dušanem Hanákem, režisérem filmu Ja milujem, ty miluješ, a s kameramanem Petrolejových lamp Dodou Šimončičem. Nejpěkněji jsem si užila premiéru v Žirovnici, tam dokonce udělali v sokolovně i výstavu obrázků mojí maminky, pan starosta Radek Vopravil byl opravdu skvělým hostitelem a moji rodáci tím nejlepším publikem. Žirovnická projekce byla i po technické stránce dokonalá a dorazila i řada těch, co přispěli na výrobu – moje vinařská guru Helena Baker se svým irským manželem a také jihlavský pan hejtman! Tady už jsem žádná „okna“ z projekce neměla a nepřekvapilo mě ani, jak mě Theodorka režijně vedla, ona to koneckonců dělala už od mala, když mě přísně napomínala při domácím memorování rolí.

Před pěti lety nás všechny mrzelo, že jsme kvůli covidu nemohli tvé jubileum oslavit pořádně, na jevišti a před diváky. Chceš si to u příležitosti osmdesátých pátých narozenin vynahradit?

Můj partner Slávek Remunda ve svém pozdějším věku vždycky huboval, že chceme jeho narozeniny vůbec slavit. Podezřívala jsem ho z koketérie a nedbali jsme na to, ale já už dnes – stejně jak jsem vždy upřímně respektovala jeho óbrdobré rady režijní i rady k rolím, když mě režírovali jiní – tyhle jeho nechutě oslavovat narozeniny upřímně chápu. A tak telefonní čísla, za kterými se podle mé tuchy skrývají novináři, raději neberu, ať mi to odpustí. Tobě jako dramaturgyni Národního divadla se mi utéct nepodařilo, ani moderátorovi Aleši Cibulkovi, který mé velevýznamné výročí natočí pro pořad Českého rozhlasu Tobogan 13. června v poledne. Ale na to se těším, hlavně na své milé hosty, které bych jinak takhle pohromadě nemohla obejmout. A obejmout bych jich chtěla mnohem víc, to je totiž v mém věku teď nové: mám hodně oblíbenců, přátel, kolegů, které konečně objevuji! A také bych ráda obejmula mnohé z těch, kteří mi už odešli – Cyrila Höschla, Vladimíra Suchánka, Libora Peška…

Není tolik hereček, které by po osmdesátce ještě aktivně hrály, zkoušely, jezdily na divadelní zájezdy. Co tě vlastně nutí a pudí se polovinu večerů v měsíci nalíčit, obléct do kostýmu a vstoupit na jeviště – ať už v Národním divadle, nebo třeba v kulturáku na druhé straně republiky?

Jak by mě mohlo nenutit a nepudit vidět před sebou nabité hlediště lidí, kteří přijdou do divadla a chtějí mě vidět hrát! Znovu a znovu vnímat sál plný lidí, kteří na všechno zapomněli, jako by šatna ve foyer byla šatnou na všechny jejich starosti, problémy, strachy… „Kdybyste tak věděli, jak jsem hrdá, že jsem komik, hrdá na to, když se sál přede mnou mění v kliniku, no ano, protože smích je druh terapie…“ – to je úryvek monologu herečky z komedie francouzského autora Jeana-Marie Chevreta Pusťte mě ven! V Kalichu jsem ji nastudovala v režii své dcery Sabiny právě v čase covidu.

Když jsme spolu hovořily poprvé, náš rozhovor se točil kolem divadelní práce, smyslu herectví a pochybností, které v sobě nosíme každý z nás. Řekla jsi mi tehdy něco, co si dodnes pamatuju: „Když nešetříte svou fantazií, objevujete mnoho možných cest. Musíte ale vybírat, čistit a jednotit – jako mazaný zahradník.“ Daří se ti to – nešetřit fantazii? A jak hledáš cestu, po které se nakonec vydáš?

Hledám cestu, jako to děláme všichni, trochu čichem, trochu rozumem. Jako bych v každé roli začínala znovu. Nezapomínám na to, co už jsem pochopila, to si ověřuju pořád, ale pořád mě ještě baví dostávat se dál – ve všech divadelních rolích, které hraju (teď je jich sedm), vidím ještě spousty míst, kde je co prohloubit, přeonačit nebo opustit zbytečné významy.

V současnosti ztvárňuješ na jevišti Národního divadla tři role – královnu Alžbětu v Audienci u královny, Hanu v Kytici a Madame de Rosemonde v Nebezpečných známostech. Nevadí ti, když se u těchto konkrétních postav zastavíme?

Spíš mi „nevadí“, když se u nich zastavují diváci. (smích) Všechny tyhle inscenace jsou vyprodané. A většinou dokonce do pár minut, když se předprodej objeví na internetu. Povídáním o každé z těhle svých rolí bych naplnila jeden celý rozhovor – ale já mám vždycky tendenci se spíš starat o svá tajná uvažování nad nimi, jako hnidopich se nimrat svými, třeba i neviditelnými chybami, a to by se asi nehodilo prozrazovat. Všimni si, že ani neceknu o svých bolavých kolenech, a je to má jediná zrada těla, kterou musím vyvažovat velmi statečnou silou duše.

No právě! Když jsme letos o Velikonocích hráli čtyři dny po sobě oba naše „křesťanské“ tituly, Bílou Vodu a Farářův konec, jeden z kolegů, který účinkuje v obou zmíněných inscenacích, si nenápadně postěžoval. Podotkla jsem: „Ber to tak, že díky tomu má Iva Janžurová poprvé na svátky volno!“ Má to asi i svá úskalí – hrát ve třech titulech, které se kvůli divácké oblibě nasazují na Vánoce, Velikonoce, různé památné dny a výročí, že?

Naopak lituji, že na Audienci není ještě víc termínů a repríz. Svátky a neděle bych oželela, to už opravdu máme mnozí nacvičené, a když mi letošní Velikonoce takhle vyšly, spíše jsem z toho byla zmatená. Tím, že je Nová scéna právě v rekonstrukci, musí se do Stavovského divadla vejít i její repertoár, a proto jsme s termíny na mizině. Asi si Audienci nastuduji na zájezdy! (smích)

Královnu Alžbětu v Audienci u královny ztvárňuješ už neuvěřitelných jedenáct let. Řekla jsi mi, že tahle postava skýtá prostor k dobrodružné fantazii a snaze co nejvíce polapit její duši a myšlení. Jak se za těch jedenáct let tvoje Alžběta proměnila?

Ona si to režíruje sama! Jak sama chce i jak se současné politické dění na ní promítá a rezonuje. Když skutečná královna Alžběta II. zemřela – a před tím ještě její manžel, princ Filip – diváci hned přijali, že jde vlastně už o historickou záležitost, ona by si to jinak nepřála! Teď se například řeší Hormuzský průliv. Vezmi si náš dialog s Františkem Němcem coby Anthonym Edenem, odehrávající se v roce 1956, tedy dialog o ultimátu, které dala anglická vláda Egyptu, když už tajně dohodla, že Izrael zahájí útok, na který se připojí francouzsko-anglická vojska a zajistí tak volný průplav Suezem pro všechna plavidla… V neděli jsme Audienci hráli a já vnímala, jak je to aktuální. Když mi František Němec v roli Anthonyho Edena oznamoval, že k intervenci dojde zítra, a já coby Alžběta, která se toho velmi obává, musím prohlásit: „Předseda vlády má vždy moji podporu!“, bylo mi na jevišti zvláštně trpce a úzko.

Poměrně dlouho hraješ i Hanu v Kytici. Málokdo tehdy asi čekal, že tě režisérské duo SKUTR obsadí do balady Štědrý den a společně s Pavlínou Štorkovou se převtělíte do dvacetiletých naivních dívenek. I díky vám se Štědrý den stále vyvíjí a proměňuje, při každé repríze vnímám mnohem víc konečnost, než tehdy před sedmi lety na premiéře. Ta přirozená rozvernost tam pořád je, přesto na konci cítím mnohem víc tíhu a smutek.

To je milé od tebe slyšet. Atmosféra na zkouškách byla fantastická, vzpomínám si, jak jsme si všichni zúčastněně a bez ostychu zpívali a moje písnička Šel jsem lesem i nelesem, kterou jsem si přinesla ještě ze souboru Úsvit z doby mých studií v Českých Budějovicích, byla Lukášem a Martinem zapojená do děje. A s Pavlínou, zpěvačkou od Boha, si tou prastarou melodií a textem můžeme čarovně básnivý Erbenův text načechrávat. Tak vznikla inscenace, která už sedm roků vyprodává Národní divadlo a přitahuje nám velké ctitele i z řad významných představitelů našeho kulturního světa.

Vždycky tě obdivuju, že i přes bolest v kolenou skotačíš po jevišti a vciťuješ se do té divoké šťastné mladé holky. Ale možná je to taková terapie, viď?

To ti Véna písk, jak se říká! Promiň… Tedy už se rozhlížím po kolegyních, které mě zaskočí, čekám jen, až to bude nutné. Když už jsme u toho, upřímně cítím, že přijde chvíle, kdy to tak – doufám, že elegantně – za sebe odpískám. Teď je mi ale v tom „kyticovském“ uskupení ještě moc dobře, tak to odkládám na neurčito. Až si to samo řekne.

Paní de Rosemonde v Nebezpečných známostech je zatím tvou poslední nazkoušenou rolí v Činohře ND. Tahle dáma tak trochu kontrastuje k amorálnímu světu obou hlavních libertinů, po premié­ře jsi řekla, že ti některé její myšlenky mluví přímo z duše…

No ano, jistě. „Láska je cit, nezávisí na nás. Můžeme se mu opatrně vyhnout? Ale ani opatrnost ho přemoct nedokáže.“ To je to, co můžu podepsat, a tuším, že mnohý divák také! Ale – říkám to SKUTRům opakovaně – chtěla bych mít v téhle roli šedivou paruku, být za starší. Podezřívám je z přemíry laskavosti, že mi chtěli spolu se skvělou výtvarnicí Simonou Rybákovou udělat radost, že jsem ještě kočka na vdávání, ale mně se to pořád nedaří pospojovat s mým viděním té paní Rosemondové! To je jedno z těch mých nekonečných bádání v možnostech postavy.

Vzpomínám si, jak jsi na besedě po generálce Nebezpečných známostí veřejně chválila mladé kolegy a nutila diváky, ať se na něco ptají zejména jich. Netajíš se svým vřelým přátelstvím k Igoru Orozovičovi, ráda zkoušíš s nejmladší hereckou generací. Pořád jsi ještě nepřehodnotila své stanovisko neučit? Učitelství jsi přece vystudovala.

Takové příležitosti a nabídky k vyučování jsem měla, ale zjistila jsem poměrně brzy, že na to nemám čas. Vezmi si, kolik jsem v té době měla natáčení, nepřetržitě jsem zkoušela v divadle! Být panem učitelem, jak tomu tak pěkně říkal Boris Rösner, to je přece velký výdej času, příprav i lásky k takovému poslání. Věděla jsem, že zodpovědně na to mít nebudu. A taky mám děti, ačkoli nám naše paní profesorka Vlasta Fabiánová vštěpovala, že herečka musí dokázat nechtít o toto privilegium usilovat. Nakonec jsem dnes za své mateřství šťastná – a chvály, které dnes za své role sklízí Sabinka, si v noci pouštím na Instagramu a znamená to pro mne víc, než kdyby kdokoliv chválil mě. A stejně tak mě velice těší práce s mladými kolegy! A Igor to možná ve mně nastartoval, opakovaně jsme spolu hráli, složil mi písničku Madame de Janjour, skládal hudbu do mých dalších inscenací. Ale i na spolupráci s ním jsem pochopila, že k „panuučitelství“ možná nemám talent. Ovšem – dokázali jsme se při práci často i přít, a to je nejvíc, to je už záviděníhodná důvěra!

Během zkoušení Kytice jsi nám pustila film své dcery Theodory Moje století , dokument o stoletých lidech. Když jsem se tě ptala, jestli by ses ty sama chtěla dožít stovky, řekla jsi mi – „Ano – ale musí mi někdo slíbit, že o tom ještě budu vědět!“ Předpokládám, že za patnáct let už nebudu dramaturgyní Činohry ND, nicméně ten jubilejní rozhovor si předem rezervuju. Souhlasíš?

Ano! Jenom mi budeš muset říkat, co mám říkat. Tak velký optimista zase nejsem.

Foto: Zdeněk Sokol