Fejeton: Promlouvám k tobě jazykem řeky

Stála jsem po kotníky ve vodě a poslouchala. Půlkruhový cihlový tunel zesiloval šum podzemní řeky a vytvářel ozvěnu. Místy do tunelu ústily roury či kolektory, kterými vtékaly bezejmenné potoky a dešťovka. Voda se mísila a chvílemi průzračná, chvílemi kalná pokračovala dál. Dno bylo někdy holé a hladké, jindy ho porůstaly nějaké vodní rostliny. Proti všem očekáváním mi tu bylo dobře, vonělo to tu podzimní vodou a cihlami. Ale když jsem udělala první krok do řeky, v místě, kde vtékala pod zem, cítila jsem se nepatřičně. Jako nezvaný host. Ale nic nemohlo být dál pravdě.

Můj průvodce Marek, štíhlý mladík s kočičí chůzí a dlouhými kudrnatými vlasy, šel najisto. Právě rozprávěl o floře a fauně v podzemí, o nejrůznějších pavoucích a koloniích jeskynních koníků. Při jarních deštích se tunel zaplňuje vodou až po strop a všechny živočichy, kteří se včas neschovají do škvír, proud vymetá ven, upozornil. Stejně jako lidi.

Asi po kilometru cesty mi ukázal místo, kde se z tunelu dalo odbočit do rozlehlé místnosti s vysokým stropem. „Nacházíme se pod novostavbou,“ řekl. „Museli kvůli ní posunout ústí do podzemí a částečně změnit tok. Tyto prostory jsou rezervoár, který slouží v čase jarních povodní, takže voda netlačí na strop.“
„Tady bydlím,“ řekla jsem Markovi. „V osmém patře,“ upřesnila jsem, protože to znělo divně. „A každou noc slyším řeku.“
„To bude zvukový klam,“ řekl vážně. „Dělí vás od ní tuny betonu.“
„Já mám zvýšenou citlivost vůči řekám,“ řekla jsem. „Po otcově linii máme v rodině rusalky. A víte, jak to s nimi je,“ dodala jsem.

„To je ovšem něco jiného,“ Marek se zasmál zvonivým smíchem. „Tancují na březích řek a občas při tom utancují nebo ulechtají k smrti nevinného kolemjdoucího?“ Připadal mi velmi mladý. Ale mohl tak jen vypadat. Ostatně i mně lidé často hádají o deset let méně.

Vrátili jsme se zpět do hlavního toku. Brodili jsme se teď hlubší vodou, starý tunel se změnil v hranatý kolektor, který už nebyl tak pěkný, protože staré cihly nahradily moderní betonové pláty. „Teď jdeme pod nákupním centrem,“ poznamenal můj průvodce, „podívejte se na strop.“ Tam trčely neohrabané kusy montážní pěny se zbytky papírového obalu, na kterém se dalo přečíst logo mezinárodní firmy. „Bohužel žádná z městských řek není památkově chráněná. Přitom tahle je zmíněná i v nejstarších letopisech.“ Bylo znát, že to tu má rád a že by se podzemím dokázal pohybovat i potmě. Nejspíš právě tady si vypěstoval svou měkkou, a přesto jistou chůzi.

„A co vám říká řeka?“ zeptal se se strojenou vážností. „To kdybych věděla,“ odpověděla jsem. „Koupila jsem si byt a několik měsíců po tom mě začaly budit sny. Někdo mě naléhavě o něco žádá. Občas se mi rozsvítí a vím, co mám dělat. Ale ráno na všechno zapomenu.“ Na stropě ve svitu baterek svítily stovky kapiček sražené vody. „Podzemní záře,“ řekl Marek. „Speleologové tenhle jev dobře znají.“ Měl překrásné vlasy. Měla jsem strašnou chuť se jich dotknout.

„A pozor,“ zvolal najednou, „tady se blížíme k mému oblíbenému místu, podzemnímu baru. Že je nad námi vinárna, to můžeš vidět zde na stěně. Ale jak jsem už upozorňoval, pod zemí nic nepijeme, nejíme ani neochutnáváme. Nemuselo by to dobře dopadnout.“
„Chceš říct, že sem lejou splašky?“ ukázala jsem na zahnědlou zeď. Uvědomila jsem si, že si už nějakou dobu tykáme.

„To jsou takové nevinné splašky,“ zasmál se. „Asi půl kilometru odsud je myčka, která tu má nezákonný vývod. Denně sem tečou litry chemikálií. To je průser. Brzy to sama ucítíš.“ Pokračovali jsme kolektorem dalších asi dvacet minut. Na místě, kde jsme se zastavili, se z roury řinula masa špinavé vody, pěnila a smrděla. Nejen vzduch, ale i atmosféra tu byla jiná.

„Hlásili jsme to na městském úřadě. Slíbili, že to budou řešit. Ale k ničemu to nevedlo. Místo toho se nám pokusili zakázat vstup do podzemí. Musel bych potkat opravdu dobrého právníka, který bude ochotný se tím zabývat.“
„Už jsi ho potkal,“ řekla jsem suše. Když na mě nechápavě koukal, obrátila jsem baterku proti sobě. Světlo mě na okamžik oslepilo.

Najednou jsem nutně potřebovala na vzduch a na světlo. Nebylo mi dobře. Cítila jsem něco, co jsem neuměla pojmenovat. Neznámou touhu, která začínala v konečcích prstů a šířila se celým tělem. Šli jsme ještě pár minut, až se po straně konečně objevil úzký žebřík. „Raději ty první,“ řekla jsem, když mi chtěl Marek podat ruku.

Začal opatrně stoupat.

Najednou jsem jasně věděla, co je to. Ne, nebyla to touha pomoct podzemní řece. Pomoc řece byla má povinnost. Toužila jsem strhnout z toho chlapce pláštěnku a lechtat ho. Lechtat a poslouchat jeho smích. Lechtat a ulechtat ho skoro k smrti, právě tady, na dně jedné z našich nejstarších řek uvězněných v temném kolektoru.

Na povrch jsme vylezli uprostřed rušné křižovatky. Kolem se řítily proudy aut. Bylo šero, naproti nám neonovými barvami svítilo obchodní centrum.

Autorka: Marie Iljašenko
www.marieiljasenko.com