Věčný pohyb Václava Havla

Laterna magika uvede v holešovické La Fabrice inscenaci Perpetuum v režii Petra Boháče, s performerem Romanem Zotovem jako jediným účinkujícím na scéně, v říjnu 2026, tedy téměř za rok. Přesto je v tuto chvíli inscenace v podstatě nazkoušená. Důvod je jednoduchý: tituly, které jsou koncipované jako zájezdové a mimo jiné určené pro zahraniční publikum, musí být promotérům představeny s dostatečným předstihem. Právě proto vyrazila Laterna magika ještě před Vánoci do Paříže, kde představila Perpetuum jako inscenaci takzvaně work-in-progress. Následovat bude červencové uvedení na divadelním festivalu v Avignonu, v rámci Off-programu, kde se inscenace dočká světové premiéry.

Politická perzekuce jako téma minulosti i současnosti

I přes závěry některých uživatelských diskuzí na sociálních sítích a zpravodajských webech, z perspektivy obyvatele České republiky lze politickou perzekuci vnímat především jako téma minulosti. Ona minulost ožívá už pouze v dobových filmech a seriálech či ve vzpomínkách pamětníků, kteří zkušenosti s totalitou vyprávějí svým potomkům. Dnešní šedesátníci hovoří o době, kdy každodenní strach formoval jejich myšlenky, autocenzura byla přirozenou součástí života a každý krok směrem k profesní realizaci závisel na poslušnosti vůči režimu. Byla to ale právě jejich generace, která dokázala odstartovat proud změny – sametovou revoluci. Díky, že můžem, zvolávají dnešní studenti 17. listopadu na Národní třídě, kde každoročně vrcholí příznačně pojmenované Oslavy svobody.

Pokud bychom se ale podívali na aktuální mapu světa a zhodnotili poměr států, kde lze podobné svátky svobody v ulicích slavit, a kde by naopak za organizaci obdobné akce přišel trest, bilance není pozitivní. Jak uvádí V-Dem Institute ve zprávě za rok 2024, kolem 72 procent světové populace žije v autokraciích. Snižující se sílu a odolnost právního státu nemusíme ani my ve střední Evropě hledat daleko. V každém takovém státě, ať už více či méně opresivním, ale existují paprsky světla. Jsou jimi skupiny a jednotlivci takových, kteří se i za cenu vlastního pohodlí, zdraví a posledních zbytků svobody nebojí představitelům moci postavit. A právě o nich je inscenace Perpetuum.

„Poslední dobou obchází Evropou, a nejen jí, strašidlo fašistických tendencí, neurvalé politické zlovůle a výzev k potlačování svobody jedince i části společnosti. V této atmosféře se v roce 2026, 90 let od narození Václava Havla, vracíme k jeho odkazu a dílu,“ říká režisér Petr Boháč. „Každé ohlédnutí směrem k dílu Václava Havla je budoucím příslibem zachování toho nejdůležitějšího, co společnost potřebuje a za co musí bojovat – zachování svobody.“

Václav Havel ve svém libretu vypráví příběh sedmi dnů života vězně, který se snaží najít cestu ven z totalitního systému. Podobně jako skutečné perpetuum mobile, které je fyzikálně nemožné, i Havlovo dílo ukazuje nemožnost úniku; postavy jsou uvězněny a točí se v kruhu absurdní grotesky. Inscenace Perpetuum z tohoto textu vychází, současně však linku rozšiřuje o zkušenosti a osudy mnoha dalších – od někdejších vězňů svědomí po disidenty současnosti. Vedle Havlovy vězeňské zkušenosti čerpají Boháč se Zotovem i z autentických svědectví běloruské vězenkyně svědomí Paliny Šarendy-Panasjuk, vizuálních instalací a vyprávění čínského disidenta Aj Wej-weje či slov ruských politických vězňů, která zaznívají během soudních procesů. Tato mozaika vyprávění odhaluje odvahu a odpor těch, kteří jsou často neviditelní a bezejmenní, a přesto vzbuzují strach v těch nejmocnějších. Jejich příběhy se šíří jako moderní báje, šeptem vyprávěné v kuchyních a obývacích pokojích.

„Moc bezmocných je tou největší mocí, ze které má strach většina tyranů. Vězni svědomí o této moci bezmocných vědí více a lépe než kdokoli jiný. O nich především bude tato inscenace v Národním divadle,“ uzavírá Petr Boháč.

Foto: Zdeněk Sokol, Petr Lebeda