Ondřej Havelka: Chci vyprávět známý příběh, ale trochu v jiných souvislostech

Dvě nejpopulárnější opery italského verismu, jímž na jeviště vstoupily postavy ze současného života, lidé z vesnice a nižších sociálních vrstev, byly spolu poprvé uvedeny v roce 1893 ve vídeňské Dvorní opeře, newyorské Metropolitní opeře i v Novém německém divadle v Praze a od té doby si toto spojení vybírá většina operních scén. Přesto i po roce 1893 byly oba tituly kombinovány s jinými operními (La traviata, Lucia di Lammermoor, Orfeus a Eurydika, Don Pasquale, Přítel Fritz či Dcera pluku, ale třeba i Smetanova Hubička [13. 4. 1894 ve Vídeňské státní opeře]) a baletními (Sylvia, Satanella, Coppélia) tituly.

V roce 2008 Ondřej Havelka zkombinoval pro inscenaci Národního divadla Brno Komedianty s Pucciniho aktovkou Gianni Schicchi. „Vždycky mě lákala představa propojit dva tituly, které spolu nijak nesouvisí, a předstírat, že se vlastně jedná o jednu operu, byť ji napsali různí autoři,“ vzpomíná Ondřej Havelka, který tehdy do tragického příběhu kočovných herců (Komedianti) vložil skvělou komedii o velkém dědictví a chamtivých příbuzných (Gianni Schicchi). V Praze uvede tradiční kombinaci obou veristických hitů, nicméně v méně obvyklém pořadí (připomeňme ale, že právě takto zazněly v Metropolitní opeře v prosinci 1893): Komedianti a po přestávce Sedlák kavalír.

„Nějaký čas mi trvalo, než jsem našel klíč, jak obě opery propojit. Pak jsem se rozhodl, že se oba příběhy se odehrají v jedné a téže vesnici a tím spojovacím prvkem bude postava, která má pro děj i vyústění obou příběhů zásadní roli: Tonio. Když Canio před zraky vesnického publika zabije svou ženu Neddu a jejího milence Silvia, Tonio si s hrůzou uvědomí, že to byl on, kdo celou tragédii vyprovokoval, a uprchne. Útočiště najde právě ve vesnici, před níž se příběh kočovné herecké společnosti odehrál. Tam se takřka z žebráka vypracuje díky své chytrosti a ne vždy korektnímu chování na jednu z nejvýznamnějších osobností vesnice. V naší inscenaci se tak z Mascagniho Alfia stane Leoncavallův Tonio… víc ale už prozrazovat nebudu!“

Komedianti mají propracovanější, složitější i dramatičtější příběh než Sedlák kavalír. Nejsou Komedianti pro režiséra trochu snazším úkolem?

Přesně tak. Pro mě jsou opravdovou veristickou operou právě Komedianti. Verismus chápu jako operní směr, kdy skladatelé začali komponovat dialogy velice přirozeně, tak, jak plynou v životě, bez repetic. A pokud nějaká slova, nějaké věty skladatelé opakovali, tak jen proto, že toto repetování mělo nějaký hlubší důvod, dramatickou akcentaci, ať již situační nebo významovou. Přirozená plynulost textu sólového výstupu nebo dialogu je velmi působivá a pro mě jako režiséra příjemná. A to je případ Komediantů.

Překvapuje mě, že za iniciátora verismu je označován Mascagni. Nejsem muzikolog, ale já jeho Sedláka kavalíra vnímám spíš jako pozdě romantickou předzvěst verismu; právě proto, že hudební struktura duet mnohdy vychází stále z romantické tradice. Je to pro mě výzva, abych všechna ta repetování situačním způsobem zdůvodnil tak, aby si opera ten veristický charakter udržela. Ale je to samozřejmě krásná a velmi líbivá muzika.

Mluvíš o opakování slov. Se zcela jiným případem ses setkal letos v dubnu v Brně v případě Verdiho Falstaffa.

Je to tak, Falstaff, to je extrémně konverzační opera, repliky se překrývají, přes sebe jdou kilometry textu, čtyři postavy zpívají paralelně a každá něco jiného… Pro režiséra je velmi komplikované realizovat všechno srozumitelně a tak, aby diváci stačili vše sledovat, neztratili se v ději a aby našeho Falstaffa vnímali jako brilantní komedii. Sedlák kavalír je druhý extrém. Jeho dialogy jsou, a nemyslím to pejorativně, ale fakticky, řídké, plynou často v pomalém tempu, je zde spousta instrumentálních pasáží i statických sborových výstupů. Jak je inscenovat tak, aby byly živé a vkusné? Takový ten ilustrativní realismus, který se mnohdy na jevištích objevuje, mně nepřipadá šťastný. Proto vedle scén s dialogy, které budou pojednány situačně, budu sborové scény hodně stylizovat, používat štronza, kdy sólisté, sboristé strnou v pohybu a zůstanou nehybně stát, a já z toho štronza vyloupnu drobnou, ale důležitou epizodu, která bude dramatický příběh, který jsem si vymyslel, rozvíjet. Ostatně, celý ten sicilský příběh budu vyprávět trošku jiným způsobem, než jak se obvykle inscenuje. Samozřejmě by bylo jednodušší, kdybych ho mohl natočit jako film…

Film nicméně bude v tvém pojetí přítomný.

Ano, v intermezzech. Jsou v obou operách a já myslím, že pravděpodobně hlavně proto, že inscenátoři tehdy potřebovali zatáhnout oponu a přestavět kulisy, a tím změnit místo děje. Intermezza přímo vybízejí k tomu, abychom v nich dopověděli to, co v libretu není, co je na pozadí vztahů a motivací. Moje video dotáčky tak budou osvětlovat vztahy mezi figurami a mj. zobrazí cestu či proměnu Tonia z chudého kočovného komedianta v bohatého podnikatele a manžela místní krasavice Loly.

Sedlák kavalír se odehrává o Velikonocích na sicilské vesnici, Komedianti v Kalábrii v den Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna). Oba příběhy ovšem nabízejí nadčasová témata, lásku, žárlivost, nenávist, hrdou čest… A je jedno, v kterém století, v kterém ročním období či na kterém místě planety se odehrají. Kde budeme v naší inscenaci my a v jakém čase?

Rozhodl jsem se pro inspiraci italským filmovým neorealismem. Oba příběhy se odehrávají na přelomu 40. a 50. let minulého století na Sicílii, Komedianti na planině před vesnicí, kde žije Turiddu, Lola a Santuzza. Kostýmy odpovídají poválečnému období a obrazu zbídačelé Sicílie.

Několikrát jsi spolupracoval s Martinem Černým i Janou Zbořilovou. Už jsme se této otázky dotkli, ale můžeš trochu více rozvést, co bude základem výtvarné koncepce?

Filmová díla italských neorealistů, jako byli Rossellini, Visconti, Fellini a další, jsou díky svému naturalismu dokonalými dokumenty té strastiplné poválečné doby. A jih Itálie byl pauperizován obzvlášť. A to by se mělo zobrazit hlavně ve výtvarné složce inscenace. Z tohoto pohledu je mi velmi líto vysoce profesionálních pracovníků dílen Národního divadla, protože dokonalých plodů jejich úsilí se následně chopí Martin s Janou a začnou patinovat. To znamená, že Martin bude svou scénografii otloukat a všelijak ničit a Jana krásné kostýmy dřít, muchlat, špinit. Zkrátka, aby to bylo ještě krásnější.

Říkal jsi, že nemáš rád ilustrativní realismus. Nesvedl tě k němu aspoň trochu velikonoční čas v Sedlákovi? Velikonoční svátky mají pro celou Itálii velký význam; prastaré tradice a rituály se dodržují nejvíce na Sicílii, konají se celý rok připravovaná divadelní pašijová představení, ulicemi měst procházejí několikahodinová náboženská procesí, různá v různých regionech, a to vše doprovází velmi hlasitá a dynamická hudba… Setkáme se s touto tradicí i v tvé inscenaci?

Viděl jsem mnoho dokumentárních videí velikonočních procesí z různých koutů Itálie. Neuvěřitelné je, že v každém regionu, neřkuli v každém městě, je to, jak říkáš, jiné. Vzpomínám si, že jsme dokonce kdysi s rodinou strávili Velikonoce v Kalábrii a procesí jsme sledovali z balkonu našeho hotýlku. Bylo to ohromně sugestivní. Navíc k tomu nehrála dechová hudba, ale v průvodu kráčel veliký mužský sbor, žádní profesionálové, evidentně normální chlapi z ulice, kteří zpívali církevní písně v neobvyklých, velice zvláštních harmoniích, někdy i trojhlasně. To byl pro mě největší nářez. Ale, jak říkám, snažit se to v našem prostředí napodobit je poněkud riskantní. Opravdu bych nechtěl, aby taková připomínka nejvýznamnějšího křesťanského svátku byla naivní nebo dokonce směšná. Jenže je to v libretu, takže bez ní to úplně nejde. Takže náznak tam bude, ale de facto v druhém plánu, kdy v prvním se odehraje jiná důležitá situace.

V rozhovorech s novináři jsi několikrát řekl – a ostatně svými inscenacemi to i dokládáš –, že vždycky respektuješ autory díla…

Nemám rád extravagantní inscenace klasických oper, šokující scény, které jsou jen exhibicemi těch, kteří je vymýšlejí, a s daným dílem mají kromě názvu pramálo co společného. Přitom známe i velmi moderní inscenační výklady, které ale fungují a jsou krásné. Já jsem přesvědčen, že je nutné respektovat libretisty a jejich text, respektovat skladatele a jejich hudbu, poznat jejich inspirační zdroje, seznámit se s dobovým kontextem i kontextem dané opery v tvorbě jejích autorů, snažit se pochopit, proč právě tak napsali to které dílo. Respekt k tvůrcům, ten je pro mě zásadním krédem při inscenování. Což v žádném případě neznamená konzervativní polopatistický výklad. Já chci vyprávět známý příběh, ale zajímavě, barvitě, v pravdivých situacích, herecky pečlivě vypracovaných. To je pro mě vůbec nejdůležitější. Takže například v našem případě bude Tonio a Alfio jedna a tatáž postava (a interpret, samozřejmě) a bude mít svůj příběh. Kterým ale ideu autorů nikterak nezměním.

 Moc děkuji za rozhovor!