Nina Fernandes: Balet si vybral mě, ne já balet

 V říjnu tě diváci mohou vidět v několika velmi odlišných inscenacích – Who Cares?, Avant-Garde nebo L’Histoire de Manon. Kdyby někdo nevěděl, že ve všech tančí stejná tanečnice, podle čeho by poznal, že tohle je Nina?

Asi podle osobnosti. Každý máme na jevišti jinou jiskru, jinak se pohybujeme. Ty balety a postavy jsou samozřejmě velmi rozdílné, ale myslím, že osobnost tanečníka je vidět vždycky, každý interpretujeme stejnou roli trochu jinak. Někdo se soustředí především na techniku, někdo víc na charakter. Každý do postavy vkládáme něco vlastního a díky tomu může stejná role při každém představení vypadat jinak.

 A co je důležitější pro tebe – technika, nebo charakter?

Rozhodně ráda víc prozkoumávám charakter. Techniku musíme mít všichni. Jestli uděláš dvě piruety, nebo tři či čtyři, na samotné choreografii vlastně nic nezmění. Když se ale soustředíš jen na techniku, můžeš ztratit podstatu příběhu a postavy. Divák pak může být ohromený výkonem, ale nebude do příběhu emocionálně zapojený. A podle mě je mnohem důležitější, když divák něco cítí. Platí to i u baletů, jako je Who Cares?, který žádný příběh nemá. I sem musíš něco vlastního přinést. Jinak publikum uvidí jen techniku, a ta sama o sobě může být trochu mechanická – a vlastně i nudná.

 Často jsi popisována jako velmi energická tanečnice. Jsi taková i mimo jeviště?

Určitě, energie mám většinou opravdu hodně. Zároveň jsem ale docela klidný člověk a příliš se nestresuji, což je někdy výhoda, jindy ne. Někteří lidé potřebují být před něčím hodně soustředění, napjatí, potřebují cítit stres, aby podali výkon. Já jednotlivými procesy procházím spíš plynule. Ale když mám volno, nedělám vůbec nic. Jsem úplně nepoužitelná a jen sbírám síly (smích). Přes léto většinou odjíždím domů do Brazílie, jsem s rodinou, chodím na pláž a sna žím se dělat co nejméně. Je to taky jediná část roku, kdy se s nimi vidím.

S baletem jsi začala poměrně pozdě, až ve třinácti letech. A jen o pár let později už jsi soutěžila na mezinárodní úrovni a odešla do Spojených států. Co se stalo, že jsi balet začala tak rychle brát vážně?

Někdy říkám, že balet si vybral mě, ne já jeho. Když jsem byla malá, měla jsem problémy s koleny a maminka mě dala na balet jako na určitou formu fyzioterapie, lékaři doporučili, abych sportovala. Byla jsem tehdy na svůj věk velice malá, ostatní holky byly třeba o dvě hlavy vyšší než já, tak pro mě nebyly vhodné sporty, které jsou v Brazílii nejběžnější – volejbal, fotbal a podobně. V Brazílii ovšem nemáme takovou tradici opery a baletu jako v Evropě, takže kdo se tomu chce věnovat, musí do zahraničí. Já se tedy balet učila díky soutěžím, které jsou v Brazílii velice populární. Zatímco v Evropě lidé drilují na sále, než mohou na jeviště, já jsem se na jevišti učila. Právě po jednom ze soutěžních úspěchů jsem dostala nabídku z Washington Ballet nastoupit na stáž a v osmnácti letech jsem odjela do Spojených států.

 Myslíš, že pro tebe byla tato netradiční cesta spíše výhodou?

Jsem za ni vlastně velmi ráda. Do chvíle, než jsem začala profesionálně pracovat ve Spojených státech, jsem měla naprosto normální život. V Brazílii baletní školy většinou nefungují jako klasické konzervatoře. Chodíš do školy a balet máš až odpoledne jako mimoškolní aktivitu. Díky tomu vidím baletní svět trochu jinak, protože jsem v něm nevyrůstala. V uměleckém a baletním prostředí jsou věci, které mohou být velmi vyčerpávající a někdy i toxické. Když v takovém systému vyrůstáš od dětství, tvoje osobnost a názory ještě nejsou úplně vytvořené a můžeš některé věci jednoduše přijmout jako normální. Já do něj vstoupila později, takže už jsem měla vlastní názory a dokázala jsem si říct: ne, tohle není normální, takhle se mnou nikdo jednat nebude.

Pět let jsi působila v Miami City Ballet a tančila jsi tam více než patnáct Balanchinových baletů. Když dnes tančíš Who Cares?, není to trochu jako návrat domů?

Vlastně ano (smích). Je to docela vtipné. Když jsem přišla do Miami, což je takový sesterský soubor New York City Ballet, který založil George Balanchine, byla jsem velmi klasicky vyškolená, takže mi pořád říkali, že jsem příliš klasická, že se musím uvolnit a naučit se Balanchinův styl. A když jsem potom přišla sem, najednou jsem na zkouškách byla ta, která ten styl znala nejlépe. Balanchinovská technika je velmi specifická a pět let v Miami mě samozřejmě hodně ovlivnilo. Who Cares? proto pro mě bylo přirozené, znám ten způsob pohybu, jeho muzikálnost, rychlost i to, jak má celé tělo reagovat na hudbu.

 V inscenaci Who Cares? tančíš dvě různé role – Bílou a Vínovou. Kdo jsou pro tebe tyhle dvě ženy?

Já je vlastně nevnímám jako dvě různé ženy. Who Cares? nemá konkrétní postavy, Balanchine jednotlivé party rozlišoval spíš podle jejich technického charakteru. Vínová, tedy variace I’ll Build a Stairway to Paradise, je „jump girl“. Velmi hravá, živá, pořád skáče – dvě a půl minuty prakticky bez přestávky. Je to jedna z nejtěžších choreografií, protože musí působit neuvěřitelně lehce, přestože je fyzicky velmi náročná. Bílá je jiná. Právě z jejího duetu na skladbu The Man I Love vlastně celý Who Cares? vznikl. Je velmi elegantní, okouzlující, hodně newyorská. Ale všechny role mají něco společného: musí v nich být jazz, Broadway, lehkost. Nemůžeš jen předvádět techniku. Technika je nuda, když k ní nic dalšího nepřidáš.

Vytváříš si při Who Cares? nějaký vlastní příběh nebo svět, do kterého na jevišti vstupuješ?

Nevytvářím si konkrétní příběh. Myslím hlavně na Broadway. Když jdeš na muzikál na Broadwayi nebo třeba ve West Endu, interpreti mají neuvěřitelnou energii. Všechno je velké, zářivé, hravé. A přesně ten pocit se snažím přenést do Who Cares?. Je tam také Gershwinova hudba a podle mě ji musíš nechat tančit. Nestačí jen udělat kroky přesně na hudbu. Musíš se stát její součástí. Publikum nemusí vidět dokonalost, ale má něco cítit.

A nakolik ti při hledání takového pocitu pomáhá kostým? V Brahms-Schoenberg Quartet například tančíš v kostýmech navržených Karlem Lagerfeldem. Dokáže kostým změnit to, jak se na jevišti cítíš?

 Určitě. Kostým může postavu nebo celou atmosféru dokončit. Když si ho oblékneš, najednou se mění způsob, jakým sama sebe vnímáš. U některých baletů je to velmi důležité – kostým ti pomůže pochopit, do jakého světa patříš a kým na jevišti jsi.

Tančila jsi klasické příběhové balety, Balanchina, Forsytha nebo Kyliána. Existuje styl, ve kterém se cítíš nejvíc sama sebou?

Nejlépe se cítím v klasice nebo v Balanchinovi. To jsou techniky, které mám nejvíc v těle. Když se něco stane a zavolají mi třeba v jedenáct do poledne, že mám večer zaskočit, u klasiky nebo Balanchina vím, že to zvládnu. Od příchodu do Prahy ale mnohem víc pracuji s moderním repertoárem a upřímně mě to baví právě proto,  že jsem předtím žádnou takovou zkušenost neměla. Někteří moji kolegové jsou v moderním pohybu úplně přirození. Dívám se na ně a ne chápu, jak to dělají (smích). Mně to tak přirozeně nejde, takže je to pro mě o to větší výzva. Nestačí mi jen naučit se kroky – musím mnohem víc pracovat na tom, abych se v tom pohybu cítila dobře a hlavně aby moje tělo opravdu odpovídalo danému stylu.

Na začátku října uvádíme Avant-Garde, kde tančíš ve 4 Seasons a v Kyliánově 27’52”. Překvapilo tě během zkoušení něco?

Ty dva procesy byly úplně odlišné. U 4 Seasons mě překvapilo, jak přesně měl Robert Bondara všechno připravené. Když choreograf vytváří nové dílo, často přichází do studia s určitou představou a potom ji společně s tanečníky rozvíjí, což není úplně způsob, který by mi vyhovoval. Tady byl ale proces velmi konkrétní a strukturovaný. A 27’52” pro mě bylo výjimečné z jiného důvodu – byl to vůbec první Kylián, kterého jsem kdy tančila. Přitom jsem jeho práci milovala už dlouho. Jedna z prvních choreografií, které jsem od něj viděla, byla Petite Mort, a já jen zírala s otevřenou pusou. Vždycky jse chtěla Kyliána tančit, jenže v každém souboru, do kterého jsem přišla, ho derniérovali krátce před mým příchodem. Takže jsem ho pokaždé minula (smích). Proto pro mě bylo 27’52” tak důležité. A teď se nemohu dočkat, až začneme pracovat na One of a Kind, což bude celovečerní balet. Je to takový splněný sen.

 V L’Histoire de Manon tančíš Lescautovu milenku, která není hlavní postavou, ale kdykoli se objeví, je velmi výrazná. Jak vytváříš charakter, když máš relativně málo času ukázat divákům, kdo ta žena je?

Pro mě je to žena, která přesně ví, kde je, jak se tam dostala a co chce. Ví, jak ten svět funguje, a umí v něm žít. Není naivní. A právě u takové role musíš charakter ukázat velmi rychle. Když přijdeš na scénu, divák musí téměř okamžitě po chopit, kdo jsi. Proto je pro mě důležitý způsob, jakým se pohybuje, jak reaguje na ostatní, jak se na ně dívá. I malé věci mohou říct hodně.

Na repertoár se letos na podzim vrací také Oněgin. Před několika lety jsi v něm tančila Olgu. V době, kdy spolu děláme rozhovor, zatím neznáme obsazení, pokud se k ní ale znovu vrátíš, budeš navazovat na svou tehdejší interpretaci, nebo chceš tu postavu objevovat znovu?

Olgu jsem milovala a opravdu doufám, že si ji budu moct zatančit znovu. Byla to jedna z rolí, které jsem nastudovala během své první sezony tady a byla jsem vším trochu přehlcená. Teď bych se k ní vracela po několika letech a myslím, že bych si ji dokázala mnohem víc užít. Určitě bych si chtěla zachovat to, co tehdy fungovalo a co se mi na mé interpretaci líbilo. Zároveň jsem ale dnes jiný člověk, takže bych k ní přirozeně přistupovala trochu jinak. Samozřejmě musíš zůstat věrná tomu, co postava potřebuje, ale když už roli znáš, odpadne část stresu. Doufám, že bych díky tomu mohla dát ještě mnohem víc samotnému charakteru. Moc doufám, že dostanu příležitost tančit i Taťánu. Pro mě by to bylo něco úplně jiného, vysněná role. Lidé mě často vnímají jako technickou, zářivou tanečnici a takové role jsou pro mě přirozené. Právě proto mě ale lákají postavy, na kterých musím opravdu pracovat, které nemohu jednoduše „vytáhnout z rukávu“. Vlastně to tak mám s celým Oněginem, mám z něho husí kůži. Je to neuvěřitelně koncentrovaný balet, nic v něm není navíc a pří běhu dokonale rozumíš. Pamatuji si, když jsem ho viděla poprvé – byla jsem úplně ohromená. A Čajkovského hudba je nádherná. Je to podobné jako u Who Cares?: nemůžeš na ni jen tančit kroky, musíš ji nechat tančit.

Jednou z tvých prvních velkých rolí po příchodu do Národního divadla byla Julie v dalším Crankově baletu. Znala jsi ji už z Miami, ale v Praze pro tebe bylo nové prakticky všechno. Co si z té doby pamatuješ nejvíc?

Upřímně? Hlavně to, jak strašně moc práce jsem měla (smích). Byl to asi největší šok mého života. Úplně jiný rozvrh, mnohem méně času na zkoušení, mnohem víc představení. Všichni ostatní už repertoár znali, protože tu byli několik sezon, ale já se musela učit úplně všechny choreografie.

To zní velice náročně.

První rok jsem vlastně nedělala nic jiného než pracovala. Byla jsem nová, neměla jsem tu moc přátel a pořád jsem se učila choreografie. A do toho nová země, kontinent, jiný jazyk, odlišná kultura i způsob práce. A nebylo to jen divadlo. Musela jsem si zvykat i na jiný každodenní život. Brazílie a Spojené státy jsou samozřejmě také velmi odlišné, ale Praha byla zase něco úplně nového. Zpočátku jsem nevěděla vůbec nic, třeba kam jít, když jsem potřebovala něco zařídit nebo jít k lékaři. Náročné bylo už jenom se pohybovat po městě. Kulturně pro mě bylo opravdu těžké si zvyknout. Změnil se i můj pracovní rytmus. V Americe jsme měli velmi pravidelný režim – pět pracovních dní a dva dny volna. Tady můžeš mít jeden týden představení v úterý a ve středu a další týden dvě představení v sobotu a dvě v neděli. Jen zvyknout si na to, že pracuji v sobotu, trvalo mému tělu snad měsíc. Celkově mi trvalo víc než rok, než jsem se opravdu adaptovala. Když se mě dnes zeptáš na mou první Julii tady, skoro si ji nepamatuji. Myslím, že jsem tehdy spoustu věcí dělala na autopilota, mám z té sezony skoro prázdná místa v paměti (smích). Ale zároveň jsem během ní dostala některé z nejkrásnějších rolí své kariéry.

Od té doby jsi tančila obrovské množství rolí a stala ses sólistkou. Co se na Nině od roku 2023 změnilo nejvíc?

Asi právě to, jak zvládám práci a tlak. V Americe jsem už tančila podobně velké role, ale objem práce tam byl úplně jiný. Dnes už mnohem lépe vím, jak si rozložit energii, jak zvládat program, který je každý týden jiný, a jak se připravovat na několik různých věcí současně. A myslím, že jsem se díky tomu změnila i jako člověk. Praha mě ale posunula i tanečně. V Miami jsem většinu roku tančila Balanchina a další americké choreografy a zpravidla jen jeden celovečerní klasický balet za sezonu. Tady jsem se dostala k mnohem širšímu repertoáru. Musela jsem se naučit používat tělo jinak a pořád na tom pracuji. Právě to je ale jedna z věcí, které si na zdejším repertoáru užívám.

 Existuje kromě Taťány ještě další role, o které sníš?

Možná je pro mě důležitější než konkrétní role samotná výzva. Chci tančit něco, co mě posune psychicky nebo fyzicky. Jedním z mých velkých snů je třeba Petite Mort. Byla to první Kyliánova choreografie, která mě úplně zasáhla, a nikdy jsem neměla příležitost ji tančit.

Ale některé vysněné role už jsem dostala. Třeba Auroru ve Spící krasavici. Možná to není role, kterou lidé automaticky označí za svůj sen, ale pro mě byla. Fascinovala mě právě tím, jak je technicky náročná. V první sezoně jsem ale zároveň ve Spící krasavici studovala několik dalších rolí, takže bych se k Auroře jednou ráda vrátila a mohla se soustředit jen na ni.

A pak jsou role, u kterých vůbec nečekáš, jak těžké budou. Třeba Swanilda v Coppélii. Pokaždé, když ji mám tančit, musím se na ni psychicky připravit (smích). Tančí prakticky od začátku do konce a z hlediska výdrže je to jedna z nejtěžších rolí, které děláme. Diváci přitom vidí veselou, roztomilou Swanildu a všechno působí lehce. I někteří kolegové si myslí, že to je vlastně jednoduché představení. To pak jen nevěřícně zírám. 

Ale v tom je krása baletu. Děláš něco nesmírně těžkého a vyčerpávajícího – a tvým úkolem je vytvořit v publiku pocit, že je to úplně snadné.

 Foto: Serghei Gherciu