Neuvěřitelné umělecké výkony  

Strašlivé a bizarní představy spisovatele samotného ožily, setkáváme se tu s nejrozmanitějšími pitoreskními postavami, neustále nás překvapují, ano, jsou přesně jako ve zlých snech, možná i deliriu… Tyto představy si s námi doslova zahrávají. Brnkají nám na nervy. Zneklidňují i klidného. Co je to? Co je to? Ptáte se znovu. Dělá si ze mě tvůrce legraci? 
To vše je doplněno neuvěřitelnými efekty, které jsou zřídkakdy k vidění. I vizuální efekty – podivný škleb na plátně – vypovídá také mnohé. (…) 
Výkony tanečníků jsou neuvěřitelné. Žasla jsem, když „Antěl pitfornosty“ (čti anděl pitvornosti) vstoupil do snů (na scénu). Neuvěřitelné akrobatické výkony, zlehka podané v symbióze se zlými sny, byly absolutně  dokonalé. Nevím, co dodat, jen se běžte podívat… (…)  
Je nutné také vyzdvihnout výkon Ondřeje Vinkláta. V rámci strašidelných snů se náhle zlehka objeví naprosto dokonalý pohyb, pohyb z představ, těch nejúžasnějších… Lehce a s úsměvem… 

Vladimír Javorský a Tereza Marečková se někdy ocitají v roli průvodce inscenací, coby alter ega E. A. Poea, jindy se stávají postavami jeho příběhů. V obou případech jsou brilantní. Lyrický zjev a hlas Javorského kontrastuje s živelnou energií Marečkové, která je oproti němu o hlavu menší. Oba skvělým způsobem zvládají pohybovou stylizaci přecházející v až taneční pasáže, zejména je to patrné v zosobnění Poea, v liliputánské hráčce na housle (Marečková) a v Masce červené smrti (Javorský). (…)  
Poeovi fanoušci si v této inscenaci přijdou na své v rozklíčování scénických fragmentů, budou nacházet analogie mezi jednotlivými tématy a povídkami. Divákovi, který není důvěrně obeznámen s Poeovým dílem (což je případ autorky tohoto textu), zcela jistě mnoho referencí unikne. Možná ale není nutné být odborník na Poea, aby si divák představení užil. Pokud na sebe nechá působit obrazy a texty, pronikne k němu alespoň atmosféra jeho díla, strašidelnost příběhů, která někdy zachází do zvrácené grotesky a absurdity. A třeba bude inscenace také inspirací obrátit se k četbě povídek tohoto amerického romantika.

Hudba (Ivana Achera – poznámka redakce) vřeští vyzývavě, není ale tak brutálně expresivní, jako třeba ve Sternenhochovi, ačkoli dokáže zasáhnout až k hloubce nervů drásavými konkrétními zvuky nebo disharmonií smyčců. Někdy stačí předimenzovaný zvuk vrzajících veřejí, aby se divák v hledišti ošíval nepokojem s touhou utéci. Šik pochodujících vojáků ještě není záchranou, k oběti se sbíhají krysy… a kyvadlo padá. Zrádné srdce. Jeden z tanečníků se svíjí v křeči svědomí a velké oko pozoruje.