Mohamed El Khatib: Zajímají mě lidé, na které moderní divadlo zapomíná

Mohamede, pro svou inscenaci Tajný život starých lidí, ve které používáte svou specifickou metodu dokumentárního divadla, jste se vydal za lidmi pokročilého věku. Co vás k tomu vedlo?
Během koronavirové krize upozornila média na neutěšenou situaci v domovech pro seniory. V této souvislosti se jasně ukázalo, jak opomíjená je problematika stáří, kdy celá skupina obyvatel čelí fyzickému, sociálnímu, psychickému i politickému vyloučení. To nelze jen tak přehlížet. Jsem přesvědčen, že úkolem umění je právě zviditelňovat témata, která se společnost snaží zamést pod koberec. Nejvíc mě mrzí, že tito lidé, kteří v zařízeních pro seniory umírali ve velkých počtech, neměli možnost předat svůj příběh dál, což ostatně platí pro staré lidi obecně. Domovy pro seniory bývají na okraji měst, kde jsou rezidenti zavření a odklizení stranou. Tento chorobný, nelidský rozměr zdravotnického systému založeného na závislosti mě děsí tím spíš, že v roce 2050 bude více než 60 % Francouzů starších 70 let. Ve své práci se navíc zaměřuji především na těla opomíjená, skrytá pohledům, a proto již od začátku svého divadelního působení přivádím na jeviště „divná, cizí“ těla. Zajímají mě těla lidí z pracující třídy, na které moderní divadlo zapomíná, a v tomto případě navíc těla povadlá, zestárlá, která podle většinového názoru už nejsou schopna žádného fyzického výkonu – to je bohužel jedním z převažujících kritérií, aby člověka pustili na jeviště. 

Proč jste se zaměřil právě na jejich intimní život? 
Stáří je vždy spojováno se závislostí, ztrátou paměti, medikací, tím, co tito lidé již nezvládnou nebo co jen obtížně zvládnou sami, ale prakticky nikdy s touhou nebo vitalitou, a už vůbec ne s tím, co staří lidé zvládnou lépe! Pokud mluvíme o starších lidech, pak máme na mysli především fyzický úpadek, ubývání kognitivních schopností, chátrání, zapomnění a zakořeněnou představu vleklého umírání, kdy smrt nepřichází… Proto jsem přišel s myšlenkou natočit film o milostném životě lidí po sedmdesátce. Prvotním nápadem bylo právě pojmout stáří z pohledu toho, co je kořením života: touhy, lásky, věcí, na které nečekáme odpověď! Právě na základě tohoto prvního filmového počinu s názvem Le grand âge de l'amour (Skvělý věk na lásku), který jsem natočil v domově pro seniory v Chambéry, vznikla naše divadelní inscenace. Když jsem totiž objížděl jednotlivá zařízení a setkával se s klienty, abych se zeptal na jejich touhy a milostný život, uvědomil jsem si, že tyto zdánlivě jednoduché rozhovory pro ně mají obrovský dosah. Bylo to hluboce dojemné. Otevřela se přede mnou zcela neznámá krajina milostného života ve stáří, kterou procházela i vedlejší témata, jež mě zajímala: otázky tabu, zneužívání nebo infantilizace. 

Jakých nerovností jste si v této „krajině jejich milostného života“ všiml?
Zajímavé bylo zjištění, že jejich děti se o ně občas starají až moc, buď aby je „chránily“, nebo jednoduše kvůli dědictví. Neúmyslně jim tak vlastně brání v navazování nových vztahů... Ke své velké úlevě jsem dospěl k „převratnému“ poznání, že v tomto věku nastává skutečný přerod lásky. Právě tato generace nám ukazuje, že existují i jiné způsoby milování, že jejich škála je opravdu široká a že se mění i vztah k vlastnímu tělu a plynutí času. Jak říká Lombardo v naší inscenaci: „Dneska už si stíhám sundat ponožky.“ (Úsměv) Někteří znovu objevují radosti osvobozené sexuality, jiní stejně svobodně svět svádění opouštějí. Zcela tak rozbíjí naše zděděné vzorce a názory, zejména ty zakořeněné v náboženství, a bourají tabu milostného života ve stáří. Často se stává, že po prvním manželství, do kterého lidé vstupují, aby udělali radost rodičům a uspokojili náboženské představy, po smrti partnera nebo po rozvodu přicházejí druhé lásky, jež nabízejí úplně nový přístup k potěšení. V každém případě zažívají tito lidé dosud nepoznanou svobodu, a přitom jejich znovuobjevené touhy nejsou čistě sexuální, protože touha je nekonečná.

Jak jste si u nich získal natolik velkou důvěru, aby se vám svěřili?
Stejně jako u dětí v mé inscenaci La Dispute (Spor)...  Jsou to dvě fáze života, kdy lidé mluví zcela otevřeně. Říkají, co si myslí, nepotřebují si nic dokazovat ani si na nic hrát. Jejich výpovědi jsou autentické a přímé. To je výsada věku, a navíc je to velmi dojemné. Naše vzájemné sblížení mi připomnělo, co jsem zažil s dětmi rozvedených rodičů, když se nebály mi klidně přiznat: „Já mám radši tátu než mámu“. (Směje se.)

Jak jste s těmito lidmi pracoval, a jakou máte představu o scéně, na které budou vystupovat?
Když jsem se na tento otevřený dialog připravoval, se zájmem jsem zjišťoval, co všechno staří lidé zvládnou a jaké hodnoty mohou předávat dál – třeba solidaritu... Zároveň a především jsem se ale potřeboval dostat k jádru zkušeností těch, kteří prožívají stáří naplno. Podstatné bylo, aby právě oni byli středobodem celého projektu. Proto jsem ani v tomto případě nevyužil profesionální herce, jednak proto, že hlas starší generace je už tak málo slyšet, a jednak proto, že jsem nechtěl, aby za ně mluvil někdo jiný. Naopak, měla to být pro ně příležitost vyjít před diváky a postavit se za svá přání a touhy. Práce s nimi je poměrně jednoduchá, jelikož sami mají chuť se zapojit. Tento projekt představuje skutečnou výzvu: rozhýbat na jevišti těla, jež většinová společnost považuje za bezcenná a média za nezajímavá, učinit je středem pozornosti, a tak se o tyto lidi postarat. Scéna bude odpovídat jejich fyzickým možnostem – účinkující nevydrží dlouho stát. Představuji si víceúčelový prostor, který může evokovat taneční sál, čekárnu nebo místnost, kde se konají společné aktivity. Chtěl bych tak na jeviště přenést místa, kde se lidé scházejí v přátelském prostředí.

Když už mluvíme o prostředí, vy jste v rámci spolupráce s domovy pro seniory vytvořil v domově Blés d'Or v obci Saint-Baldoph umělecké centrum LBO, díky kterému se z něj stalo multifunkční zařízení...
Jak propojit umění s běžným životem, aby nepřicházelo jen jednou za rok při workshopu, ale naopak se stalo každodenní žitou zkušeností? Jak jinak přivést umělce do domova pro seniory natrvalo, než že z něj uděláte centrum umění? Využijete všechny funkce, které vám daný prostor nabízí, „nalákáte“ umělce, aby tvořili ve specifickém prostředí domova důchodců a zachycovali tamní život, a rezidentům umožníte setkávat se s uměleckými díly a jejich autory po celý rok… Umělci pak přinášejí svěží vítr do těchto zařízení, která pak nejsou nutně vnímána čistě jako zdravotnické instituce, a otevírají je i lidem zvenku, kteří sem na první pohled „nepatří“. Primární myšlenkou je, aby sem mohli přicházet sousedé od naproti, kteří v domově nemají své rodiče, a setkávat se a povídat si s jeho obyvateli, protože je to teď přece umělecké centrum, a tedy místo pro život propojené s okolním krajem. Vidím v tom způsob, jak prolomit hranice mezi uměním a pečovatelskou službou, mezi tím, co lidé potřebují po lékařské stránce, a tím, co je zajímá a po čem touží, a vymyslet pro umělce podmínky k tvorbě, která by jinde nebyla možná. Jde o modelový příklad, který se nyní snažíme rozšířit i do dalších míst…

Mohamed El Khatib / Zirlib:
Tajný život starých lidí
(La vie secrète des vieux)
Út 7. 10. 2025, 19.00
St 8. 10. 2025, 19.00
Pražská křižovatka – kostel sv. Anny

Rozhovor vznikl pro Festival d’Automne 2024.

Text: Mélanie Drouère  
Překlad: Alžběta Soperová  
Foto: Yohanne Lamoulère