Miřenka Čechová: Lidský život pouhým zrnkem prachu

Robot Radius má za sebou poměrně dlouhou genezi. Spolupráce Radima Vizváryho s Kanceláří pro účast ČR na Všeobecné světové výstavě EXPO 2020 začala v roce 2019. Záměrem bylo vytvořit sólové pantomimické představení, které by mělo připomenout či reagovat na inscenaci Karla Čapka R. U. R., která mimo jiné dala světové literatuře slovo „robot“. V jaké fázi jste se k projektu připojila?  

Někdy na podzim minulého roku mě umělecký šéf Laterny magiky Radim Vizváry oslovil a nabídl mi, zda bych doplnila již vytvořený tvůrčí tým a ujala se režie. V prvé řadě pro mě bylo důležité, že mi dal možnost přinést vlastní vizi a na základě jeho konceptu vytvořit scénář. Nejsem úplně fandou sci-fi, takže jsem se musela ponořit do ohledávání umělé inteligence skrze vědecké články, dokumenty a filmy. A také se znovu začíst do Čapkova textu, který jsem od dob studií neměla v ruce. 

Inscenace je Čapkovou hrou inspirovaná volně, jako by navazovala na její konec, ale také ho znepokojivě měnila. Jste s jeho myšlenkami v kritickém dialogu? Provokuje vás jeho pohled na svět k vlastnímu výkladu? 

Vzhledem k tomu, že R. U. R. napsal Čapek v roce 1920, je jasné, že tento pohled na naši budoucnost bude třeba podrobit nutné aktualizaci. Na rozdíl třeba od Bílé nemoci mi u R. U. R. přijde, že svět prodělal takový technologický i mentální vývoj, že je v podstatě nemožné hru inscenovat v její původní podobě. Čapek předpovídal zánik původních lidí ve válce s humanoidními roboty, vyráběnými sériově v obřích továrnách. My ale brzy nebudeme žádná těla potřebovat, neboť se z nás stanou jen proudící data gigantických virtuálních úložišť. Žijeme v době, kdy probíhá nejrychleji se rozvíjející digitální revoluce, eticky ambivalentní genové inženýrství a neudržitelné klimatické změny. Planetu i sebe zabíjíme sami. 

Jaké jsou další inspirační zdroje, ze kterých vycházíte, ať už jsou to vědecké objevy nebo společenské změny? 

Fascinuje mě nejen fakt, že brzy půjde uměle vypěstovat kterýkoli orgán a nahradit jím nemocný, ale také, že budeme nahrazovat i zvířata. Například tak důležité včely. Četla jsem studii o robovčelách, které by měly zastávat práci včel, ale jejichž existence by pravděpodobně dále likvidovala ostatní hmyz. Naši blízcí budou dále žít ve virtuálních realitách, odkud s námi budou hovořit i po smrti, z obřích paměťových úložišť, naprogramovaných podle lidských reakcí. Šílené je, že umělá inteligence už dokáže dokonce i záměrně chybovat, blafovat a vytvářet umění a humor, což se až doposud považovalo za výsadu lidí. Nejvíce mě ale zajímá, zda nakonec umělá inteligence nebude etičtější než člověk. 

Jsou to otázky a problémy, nad kterými jste začala přemýšlet až kvůli Robotu Radiovi, nebo vás zajímají dlouhodobě? Je vůbec možné, aby nad nimi dnes člověk alespoň podvědomě neuvažoval? 
V nějakém širším kontextu o tom asi uvažuje každý. Hlavně v okamžicích, kdy si uvědomuje, jak se planeta brání našim brutálním panovačným zásahům a zároveň jak je mocná v místech, kde není člověk. Je to jako kdo s koho. Myslím ale, že v souboji příroda versus člověk to máme spočítané. 

Jaký je váš vztah k vědeckofantastické literatuře a kinematografii? 

Osobně mám raději dokumenty a silné osobní příběhy. Spíš než na Pátý element se podívám na charismatického Davida Attenborougha, jak vášnivě líčí podmořský život nebo amazonský prales a hlavně jak nabízí řešení, která mohou situaci ještě zvrátit a zabránit blížící se klimatické katastrofě. Tím si udržuji alespoň trochu optimistické víry v naši budoucnost. 

Jaké technologie v inscenaci Robot Radius využíváte? V čem je jejich použití na jevišti nové? 

Předně používáme technologii real time motion capture, což zjednodušeně znamená, že performer má na svém těle připevněné senzory, které snímají jeho pohyb, ten je přes počítačový program přenášen do projekčního systému, takže interpret svým pohybem, svými gesty přímo ovládá, co se děje na plátně. Vizuální materiál je předpřipravený, ale on jej dotváří a formuje vlastním pohybem. V představení je využitý dron, který se v některých momentech stává jeho neživým partnerem, ten ovšem není naprogramovaný, ale ovládaný klasicky manuálně. Interaktivní je také zapojení kytarové hry Michala Pavlíčka, jeho hudba je opět pomocí počítačového systému propojená s projekcemi, takže v určitých chvílích s obrazovou složkou manipuluje zvukem. 

V projekcích na velkém panelu se objevují úryvky z  R. U. R. Podle jakého klíče jsou vybrané? 

Jedná se o vnitřní monolog protagonisty, jediné živé postavy příběhu. Je to takový osobní deník, plný pochybností a výčitek svědomí, zda se rozhodl správně. Dále jsou v představení použity i další texty, které ženským hlasem pronáší centrální systém, umělá inteligence bez těla. Všechny texty jsou převzaty z Čapka a vlastně odkazují k onomu morálnímu dilematu, zda nakonec člověk není pro svět tou největší zhoubou. Stejně ale jako v Čapkovi dáváme i my divákovi určitou naději. 

Co by si měl divák z inscenace „odnést“? 

Snad připomínku, že v měřítku s věčností je lidský život pouhým zrnkem prachu. Navíc ale doufám, že si odnese i kus vizuálně hudebního zážitku a tělesné virtuozity hlavního protagonisty.