Mimořádné taneční dílo: Tramvaj do stanice Touha

Tramvaj do stanice Touha znamená v repertoáru Baletu Národního divadla zásadní milník. Poprvé v jeho historii se do něj zapsalo dílo Johna Neumeiera, prvotřídního choreografa světového formátu, který je považován za žijící legendu baletního světa.

Co činí člověka člověkem

Hluboké psychologické drama odehrávající se v dělnické čtvrti jižanského New Orleans sleduje osudy Blanche, její sestry Stelly a švagra Stanleyho a představuje mimořádnou interpretační výzvu i jedinečnou příležitost pro umělecký růst každého z tanečníků. To zajišťuje především nesmírně promyšlená a citlivá Neumeierova režijní práce, která z něj činí jednoho z nejlepších vypravěčů tanečního světa a jež dává jeho dějovým inscenacím osobitý, neopakovatelný punc výjimečnosti.

Balet Tramvaj do stanice Touha s hudbou Sergeje Prokofjeva a Alfreda Schnittkeho měl premiéru v roce 1983 ve Stuttgartském baletu, byl vytvořen pro tehdejší hvězdu souboru, slavnou Márciu Haydée. Ta nyní přijíždí do Prahy: Chce se věnovat přípravě na další reprízy svého baletu Spící krasavice, pracovat s tanečníky, předávat jim své zkušenosti – ale také se již těší na zhlédnutí Tramvaje do stanice Touha. Vždyť John Neumeier při stavění role Blanche vycházel z její osobnosti, z její niternosti, z jejího ženství.

A vzniklo mimořádné taneční dílo, které se i díky vnitřní kráse Márcii Haydée dotýká samé podstaty lidství.

Balet | Tramvaj do stanice Touha; foto: Serghei Gherciu

O vnitřní kráse

Jak vidí Blanche v Tramvaji do stanice Touha William Faulkner

Kurtizána, už ne mladá, se vyhýbá slunci, aby zachovala zdání své někdejší krásy. Zrcadla v jejím domě jsou kalná a jejich rámy zašlé; všechno má matný lesk a je krásné stářím. Ona se elegantně položí na pohovku potaženou vybledlým brokátem, kolem ní je jemná vůně kouře, záhyby jejího oděvu jsou rovnoměrně rozhozeny. Žije obklopena atmosférou půvabnějších časů.

A těch, které k sobě vpustí, je málo a přicházejí s věčným soumrakem. Ona mnoho nemluví, přesto se zdá, že debatě vládne; její tón je tlumený, ne však nudný, je duchaplná, ale neusiluje o efekt. A ti, kteří nepatří k vyvoleným, musejí věčně a marně stát venku před vchodem.

New Orleans…, kurtizána, jejíž přitažlivost zralý člověk silně prociťuje a mladý jejímu kouzlu neomylně podléhá. A kdo ji zradí a hledá pannu s vlasy ani úplně hnědými, ani úplně zlatými, s bledými a ledově chladnými ňadry, na nichž ještě žádný milenec nezahynul, ten se k ní vrací zpět. Stačí, když jen líně mávne křídlem svého vějíře…