Michal Pavlíček: Pořád rád třískám do kytary

Jak došlo k vaší spolupráci na inscenaci Robot Radius? 

Bylo to z iniciativy Jiřího Františka Potužníka, generálního komisaře účasti České republiky na EXPO, který mě oslovil, abych do plánované Radimovy inscenace, vycházející z R. U. R., vytvořil hudbu. S Radimem jsme se do té doby osobně neznali, ale po prvních setkáních jsme se jako kumštýři naladili na společnou notu. Nikdy jsem jako autor scénické hudby na divadle svou vlastní scénickou hudbu nehrál živě, takže to bylo pro mě nezvyklé zadání, ale těšil jsem se na naši komunikaci s Radimem na jevišti. Hudbu k Robotu Radiovi jsem koncipoval od začátku jako kontrast mezi emocemi lidské duše a chladem digitálního světa čísel. Ale snažil jsem se do ní i vnést určitou obavu, zdali se robotům nepodaří emoce získat a neobrátí se to všechno nakonec proti lidstvu. 

Jak těžké bylo skládat hudbu k vyjádření světa člověka i umělé inteligence? 

Tento dvojí svět, tyto protipóly mě inspirovaly. Vycházel jsem hodně ze hry Karla Čapka R. U. R., i pak z Radimovy původní synopse, ale měl jsem volnou ruku. Asi v průběhu půl roku jsem složil různá hudební témata, plochy, atmosféry, zhruba dvě hodiny hudby. Podle pocitů a nálad jsem pak všechno roztřídil, takový vějíř různých poloh, od agresivních přes melancholičtější až po elektroniku a chladné efekty a až k noise. K práci jsem si pořídil různé digitální kytarové efekty a snažil jsem se i zvuk kytary různě upravovat. Pak jsem Radima zahltil asi 100 tracky hudby. Myslím, že jsem ho těmi verzemi trochu zaskočil (smích), ale on si všechno poslechl a vybral si věci, které ho oslovily. V další fázi Radia pak do toho vstoupila Miřenka Čechová se scénářem, do kterého jsme společně začali hudby dramaturgicky dosazovat. Pak jsem je ještě podle situací dotvářel a modifikoval. 

Kdy jste začal zkoušet na jevišti? 

Na přelomu května a června, kdy jsem na jevišti uviděl poprvé motion capture technologii. Do té doby jsem vlastně neviděl žádný digitální obraz a skládal jsem hudbu bez vizuální inspirace toho, co se skutečně bude odehrávat na jevišti, pracoval jsem jen s rovinou já vs. Radim, pohyb – hudba. V tomto ohledu Robot Radius vznikal odděleně a teprve na zkouškách se začaly věci reálně propojovat a reagovat na sebe. To byla fáze, kdy se musely ještě některé scény upravit nebo pozměnit, protože jsme teprve v tu chvíli viděli, jak to vlastně funguje dohromady. Tato inscenace je atypická se vším všudy.  

Jsme těsně před premiérou, jaké to je? 

Probíhají poslední úpravy, aby se všechno dobře načasovalo, abych věděl, kdy začít hrát, na jaký pohyb Radima nebo na obrazovou změnu. Tato inscenace je ukázkou vrcholné digitální technologie, ale stejně určité synchronizace hudby, pohybu, obrazu, zvuku a světel probíhají bez řídícího digitálního tepu, prostě klasicky „růčo“. Je to paradox, ale to je na tom pro mě sympatické, že tam pořád zůstává lidský prvek. 

Jaký pocit nebo poselství Robot Radius divákovi dá? Najde v něm i optimismus? 

Věřím, že v závěru budou diváci vnímat naději a že to celé není jen o obavách a hrozbě. Mělo by to lidi vnitřně alarmovat, aby se zamysleli, že digitální technologie, které jsou velmi důležité pro vývoj lidstva a které v obrovském tempu ovlivňují a zrychlují náš život ve všech oblastech a jsou prospěšné i zábavně, můžou být jednoduše zneužity a můžou se jednoho dne obrátit proti nám. Lidé se rozkrývají na sociálních sítích a svoje vnitřní pocity svěřují této technologii, obrovskému počítači, který s nimi pracuje. Viděl jsem dokument o sociálních sítích, kde i tvůrci Facebooku byli znepokojeni tím, jak se to může vyvíjet. Některé procesy už si řídí počítač sám. Měli bychom zabránit tomu, aby se to vymklo naší kontrole a lidé nebyli totálně závislí na těchto „robotech“. Doufám, že tato inscenace má v sobě i tu jiskru naděje, že lidé tu šanci mají. 

Vzpomínáte na práci na inscenacích Laterny magiky Minotaurus a Hádanky? 

Minotaurus byl nádherný, novátorský ve své době, pro mě to byla kultovní inscenace. Byl jsem tehdy mladej skladatel a na spolupráci s profesorem Svobodou, Jindrou Smetanou a dalšími tvůrci rád vzpomínám. Napsal jsem tehdy podle silné Dürrenmattovy předlohy syrovou hudbu a byl jsem rád, že oslovila i Miroslava Vitouše, světového hráče na kontrabas, který přijal mé pozvání a hudbu se mnou natočil. Práce na Hádankách byla jiná. Byl to klasičtější balet, napsal jsem symfonickou hudbu. Robot Radius je pro mne po 25 letech návrat na prkna Laterny magiky s generací mladých úžasných tvůrců a zase jsem zažil ten pocit být na divadle. Divadlo je živý organismus. I když jsou daná pevná pravidla, je každé představení trochu jiné na rozdíl od filmu, kde se všechno na věky věků zakonzervuje. 

Dokázali jste si najít v Robotovi nějaká místa, kde pravidla nejsou tak přísná? 

Nechali jsme si s Radimem u dvou scén určitou časovou volnost. Například po scéně, které říkáme Vzpomínky, následuje taková intimní pasáž, kterou můžeme protáhnout i o minutu, podle toho, jak to bude mezi námi umělecky jiskřit, tam se může krásně otevřít svět té naší komunikace, emocí. A ještě v úvodní scéně si nechávám určitý volný prostor. V obou případech se nejedná o improvizaci, ale vytvářím po každé trochu jiné variace na téma, které jsem pro tuto scénu složil. Může se trochu lišit pocitově, a i tempem podle nálady. 

Kde všude teď hrajete? 

Mám teď hodně koncertů, s Výběrem, s BSP, i sólové koncerty. Snažíme se dohnat všechno, co jsme kvůli koronaviru několikrát překládali. Budeme samozřejmě hrát, dokud to půjde, a já doufám, že to snad ještě nějaký čas vydrží. Muzika je hodně o živém kontaktu s lidmi o zpětné vazbě. Skladatelská práce je krásná, ale trochu samotářská. Ale jsem i interpret a být na koncertě v kontaktu s lidmi, předávat si emoce, to prostě nabíjí. Práce mám teď hodně. Na podzim chci dokončit svou sólovou desku, která vyjde příští rok na jaře. Zároveň Warner Music mi chystají vydat čtyřalbum s názvem Faces. To je takové best of z mé rockové a popové tvorby od roku 1980 do současnosti, není v tom zahrnuta scénická hudba. Chystám projekt s Vladimírem Morávkem a chtěl bych na podzim příštího roku zrealizovat symfonickou verzi mého muzikálu Excalibur, který bude slavit 20 let od premiéry. 

Jste ještě rocker? 

Já se tak cítím stále, co myslíte? (smích) Ne, to rockerství je symbol určitého celoživotního postoje. Trochu, je v tom rebelství, sex and drugs and Rock’n’Roll. Miluju rockovou muziku. Je strhující, má vnitřní drive i obsah, je mi blízká, takže pořád rád „třískám“ do kytary. Ale paradoxně jsem posledních dvacet, třicet let dělal víc scénickou hudbu než rockovou. 

Jaký je ve skládání rozdíl, pomineme-li samotný styl? 

Scénická hudba má výhodu, že si ji můžete jako tvůrce vychutnat v různých odstínech, nejste nějak stylově ani obsahově svázaný. Jako součást představení nebo filmu musí sloužit společné věci. Umocňovat, podpořit nebo stát skromně v pozadí a jen nepatrně barvit atmosféru. Můžete fantazírovat, jak uznáte za vhodné, zabrousit do různých poloh, jaké ta rocková škatulka nemá. Ale na druhou stranu, jestli po vás opravdu něco zůstane, tak je to hlavně to samostatné dílo. Tak hudba žije, je to strom rozkvetlý sám pro sebe, nic nedoprovází, nepodbarvuje, je to obraz vaší duše a tranzu. A já si s odstupem říkám, že jsem možná místo některých z těch třiceti inscenací mohl natočit pět dalších desek. Samozřejmě mě to bavilo a člověk se tím i živil, ale dnes se na to dívám tak, že by každý měl dělat hlavně ty podstatné věci, které ho naplňují a nechají po něm svou výraznou stopu. Ale třeba to ještě trochu doženu. (smích) 

Stále koncertujete s Pražským výběrem. Nerozčiluje vás trochu, že vlastně musíte pro publikum hrát stále stejné písničky a ve stejném aranžmá? Vypadáte ovšem, jako že vás to hodně baví… 

Pořád baví. Teď jsme spolu dlouho nehráli, je to pro nás takový elixír. A hrát starý osvědčený hity celý život je úděl spousty kapel, lidé je prostě chtějí slyšet, i když to někdy může být hodně ohraná písnička, prostě taháme pořád rádi z klobouku ty starý angoráky. 

A ke „staré“ sestavě mladý DJ…  

To je tak trošku omlazovací efekt, aby se písničky občas zahrály v jiném hávu a bylo to zábavnější. Najednou to trošku odpluje do moderního soundu. To je dobrá inovace, ta se nám líbí a zároveň Výběr tím trochu cílí i na mladé. Naše publikum je v podstatě odrazem našich rodin. Od vnoučků až po dědy. Publikum s námi stárne, ale jsme rádi, že se naše desky předávají z generace na generaci. 

S tou výchovou hudbou máte pravdu, já jsem toho s Pražským výběrem příkladem. Jak je to u vás doma, máte nějakého pokračovatele? 

Nejstarší syn Michal hraje na bubny a má kapelu, ale víc se věnuje práci s pořadatelskou agenturou, produkuje moje koncerty a Výběru, BSP, Stromboli. Prostřední Honzík byl vždycky zručný spíš manuálně a teď se mi stará o kytary a aparaturu. Nejmladšímu Matyášovi je teprve čtrnáct a hudbu poslouchá, ale zatím nehraje. Nikoho jsem do muziky netlačil, i já jsem začal sám od sebe hrát na kytaru až ve třinácti. Třeba ho to třískání do kytary začne bavit, a když se to jeho brnkání začne líbit nějaké krásce, začne s muzikou do plných. S kytarou se vždycky dobře balily holky. Teď ze mě mluví rocker. (smích)