Magdalena Švecová: Miluji komedii, humor je mou základní životní potřebou 

Co je vám bližší režírovat – komedii, nebo tragédii? 

Jak pravil Charlie Chaplin: „Komedie je tragédie, která se děje někomu jinému“. Já osobně komedii miluji, humor je mou základní životní potřebou. Mám ráda, když si herci či zpěváci naplno užívají jevištní dění a diváci pak odcházejí s úsměvem. Smích je léčivý a poslední dobou obzvlášť potřebný. Na druhou stranu, udělat dobrou komedii je mnohem těžší, než se může zdát. Navíc humor v opeře je specifická záležitost. Režírovat drama či dokonce tragédii je zase úplně jiná a nádherná zkušenost. Je to příležitost pro obraz, symbol, vyjádření svého úhlu pohledu na dané téma, své vnitřní filozofie, prožití silných emocí, sestup pod povrch všedního dne a mnohdy i objevení něčeho nového v sobě samé. Takže režíruji ráda obojí.  

V Národním divadle chystáte Rossiniho Lazebníka sevillského. Co pro vás tento titul znamená?  

Pro mě je to především dílo plné italského slunce. Lazebník sevillský je commedia dell’arte ve velmi typické a čisté podobě. Příběh je velmi průzračný a umožňuje spojení Rossiniho živelnosti s rozehráním konkrétních postav, vztahů a situací. Hravost je ostatně asi i klíčová pro celé režijní pojetí.  

Je pro vás tato situačně-charakterová komedie výzvou? 

Nepochybně ano. Ale jak praveno, každý režijní počin je výzvou. U této opery velmi záleží na formě zkratky, a to ve všech složkách – výtvarné, situační, herecké. Proto je také velmi důležité obsazení a koncepci dominuje kostým. Pro režiséra je taková práce náročná především tím, že se snaží maximálně využít potenciál sólistů a zároveň vytrvat ve své jasné představě konkrétního charakterového typu. U Rossiniho je mnohdy potřeba postavit situace na stále stejný a opakující se text, s fantazií stylizovat momenty, kdy se děj naopak zcela zastaví. Obecně pak vytvořit přesný timing a živé vztahy.  

Lazebník je plný rázných typových postav. Která z nich vás baví nejvíce? 

Každá z postav mě baví něčím jiným. Figaro svým duševním mládím, nadhledem, inteligencí, schopností brilantní improvizace, Almaviva svou horoucí vášní, odvahou, rozverností… Bartolo vystupuje jako ztělesněné vězení, ostnatý kaktus. Částečně směšný, leč chytrý protihráč, dokonalý sobec, zatvrzelý vyznavač všeho morousovitého. Basilio jako nadčasová ukázka úplatného intrikána a „hada“. A samozřejmě je mi především velmi blízká postava Rosiny. Je to křehká kráska i lstivá liška, spojuje půvab s chytrostí, je schopná tvrdého vzdoru i maximální oddanosti, prožívá touhu, dobrodružství, zklamání, štěstí… Její postava není už tak ostře typizovaná, a nabízí proto mnohem širší rejstřík hereckého vyjádření.  

Můžete nám představit svoji koncepci? 

Budu s dovolením mluvit v množném čísle za celý tým, a proto představím své kolegy: scéna David Janošek, kostýmy Kateřina Štefková, pohybová spolupráce Martin Pacek, light design Pavla Beranová a dramaturg Beno Blachut. V duchu zmíněné commedie dell’arte se snažíme být hodně hraví a prostor udržet co nejčistší, aby dával vyniknout kostýmu, herci a situaci. Španělský nádech jsme zachovali v barvě i vzoru a přidali jsme několik jemných detailů, například kaktusy, jimiž se obklopuje Bartolo. Jak už jsem naznačovala, hodně se soustředíme na Rosinu, na její vidění a na vše, co prožívá. Ona sama je jakýmsi zamčeným nedobytným pokladem ve smyslu ženské krásy i svého nemalého věna. V příběhu jde samozřejmě hodně o převleky a další komediální schémata, ale přestože koncepce je víceméně klasická, nacházíme i současné prvky a motivy, kterým by měl porozumět současný divák.  

Jak vypadá vaše práce, když dostanete titul jako Lazebník sevillský? Jak dlouho trvá, než uděláte koncepci? A kde hledáte inspiraci? 

Pro mě je od začátku velmi důležitá intenzivní komunikace s týmem, je potřeba najít společně vnímané jádro díla. Já se většinou zásadně inspiruji hudbou, poslouchám ji stále dokola a v hlavě mi začínají vznikat konkrétní situace. David Janošek je veden především textovou předlohou a otevírá nám všem širokou škálu možností vizuálních cest. Kateřina Štefková nazírá na postavy i příběh z úhlu „divadlo tady a teď“ s maximálním využitím své zkušenosti s historickým kostýmem. Beno Blachut hlídá čisté dramaturgické linie a Pavla Beranová chrlí možnosti světelných detailů. Není to snadná práce, tak se občas musíme i společně zasmát, abychom nezapomněli, že vlastně tvoříme komedii. 

Nosíme si vzájemně různé materiály, obrázky, texty, ukázky filmů. Ladíme se na styl, temperament a dobu, ve které opera vznikla, rozkrýváme a hledáme vše, co nám připadá nosné. Postupně se tyto nápady a střípky skládají a v jednom momentě pak zapadnou do sebe jako puzzle. Je to pokaždé trochu jiný proces. Ve vzácných případech se zrodí koncept, jako když sjede blesk z čistého nebe a vše dokonale sedne během chvilky. Občas se společně hledá, bloudí a tvar se rodí dlouho. A ne vždy je dopřán tvůrcům dostatek času. Když je koncept vytvořený, začne každému z nás další fáze. Mně osobně mnohahodinové sezení nad partiturou, příprava na zkoušky a rozkreslení konkrétních situací do klavírního výtahu, aby seděly přesně na hudební či textové narážky. Pro samotné zkoušení je to velmi důležitý základ, i když je vlastně nakonec vše jinak, neboť tvoření probíhá až do posledního momentu.  

Co myslíte, že je na příběhu mladé dívky, která se snaží dostat ze spárů starého poručníka a vzít si svého mladého nápadníka, dodnes platné? 

Přesně tuto otázku jsme si kladli opakovaně. Dá se vůbec na tento příběh hledět nějak jinak, než jak je napsaný? Dospěli jsme k závěru, že moc ne. Ale myslím, že pocity sevřenosti a nesvobody známe všichni. Také touha po něčem, co nemáme, je věčným motorem k odvaze a překračování hranic. A samozřejmě, je to i určité „okénko“ do historie – Rossini sám příběh vede velmi lehounce a bylo by obtížné snažit se na něj v dramatickém smyslu nasazovat nějaké velké přesahy do současnosti. Čímž nechci naznačit, že jsem vyznavatelem „vousatých“ koncepcí. Je zkrátka potřeba uhlídat, aby bylo všeho tak akorát.  

Na inscenaci budete spolupracovat s mladými zpěváky, jako je Petr Nekoranec, Pavol Kubáň a Lukáš Bařák. Máte s nimi zkušenost z předchozí spolupráce?  

S Lukášem Bařákem jsme teď nazkoušeli brněnskou Bohému a jsem z jeho přístupu naprosto nadšená. S panem Nekorancem a s panem Kubáněm jsem zatím příležitost spolupracovat neměla, ale o to víc se těším! Stejně tak na ostatní kolegy, neboť obsazení je báječné – Jiří Sulženko, Adam Plachetka, Miloš Horák, Lucie Hájková… a především Arnheiður Eiríksdóttir a Michaela Zajmi.  

Působíte také jako pedagožka. Hovoříte o své aktuální režijní práci se studenty?  

Ano, ale spíš využívám svého intenzivního naladění na konkrétní operu, abych studentům zprostředkovala pohled na inscenaci zevnitř, a umožnila tak dílu lépe porozumět. Nejde mi přitom o vysvětlování koncepce, ale spíše o to, aby poznali dobře všechny vztahové i dějové nitky a případně si udělali názor na postavy, které odpovídají jejich oboru. Moji studenti jsou úžasní, otevření, vnímaví a mají zpravidla dobrý přehled o nahrávkách ze všech světových divadel, které lze nalézt na internetu, takže rozhovory bývají přínosné pro obě strany.  

Co byste chtěla, aby si diváci z představení odnesli za emoci? 

Radost, určitě radost! A chuť se zamilovat, věřit v dobré konce.  

Jaký další titul byste ráda inscenovala?  

Čekají mě teď krásné tituly, ale nebudu raději ještě prozrazovat. Z těch doposud nesplněných snů bych ráda realizovala možná Rusalku nebo některou z Janáčkových oper, například Věc Makropulos. Nebo některou z barokních oper, to jsou rovněž mé lásky.  

Zlomte vaz!