Johan Kobborg: Věřím v dlouhověkost klasického baletu

Na téma baletního odkazu dánského choreografa Augusta Bournonvilla bylo vyřče­no a napsáno mnoho slov. Máme řadu knih a materiálů o jeho technice a baletech. Trvá měsíce, než vše prostudujeme, stejně však polovinu zapomeneme. Naproti tomu vy na scéně skočíte jedno „jeté“ a my si to pamatujeme do konce života.

Stejnému dilematu čelím, když se snažím něco vytvořit, postavit nějakou inscenaci a přenést svoje představy na druhé, aby pochopili, co mám na mysli. Balet je vizuální umění, často je těžké slovy vyjádřit, co chcete. Můžete si o baletu číst, ale musíte ho vidět na vlastní oči, zažít. Co si lze číst, jsou spíše návody, které vám mohou jemně naznačit směr, ale nedají se srovnávat se skutečným baletem.

Když se ohlédnete za svou dosavadní velmi bohatou kariérou, co sám považujete za nejdůležitější vrcholy nebo milníky?

Milníky jsou ty, o nichž se píše v knihách: když jsem poprvé v Dánsku tančil Jamese v La Sylphide nebo jsem vystupoval v Giselle. Když jsem byl hned po představení své první La Sylphide v Dánsku na jevišti povýšen na prvního sólistu. Patří mezi ně mé první setkání s Alinou Cojocaru na jevišti v Londýně. Tančil jsem po celém světě, a kdybych mohl shromáždit všechny ty zážitky a zkušenosti z různých zemí a divadel, byl by z toho také milník. Měl jsem štěstí, že jsem mohl poznat svět skrze balet, svou vášeň a smysl mého života. Balet mě zavedl do všech koutů světa, setkal jsem se s lidmi, kteří sdílejí stejnou vášeň a podobný životní styl jako já. Domnívám se, že jednou z mých největších předností, pokud se to tak dá říct, nebo mým hlavním cílem, bylo vyjádřit smysl sdělení. Ten se proměňuje tak, jak se měníme jako lidé. Dnes ztvárňuji Jamese jinak než před třiceti lety. Jak se měníme jako lidé, tak i obsah sdělení se přirozeně mění s námi. Na co dnes klademe důraz, se liší od toho, co jsme pokládali za důležité dříve. Nejde tolik o pirouettes a double tours, ale především o drama. Dramatický obsah byl pro mě klíčovým prvkem, ať už jde o drama mezi dvěma lidmi, mezi mnou a Alinou, kdy hledám vzájemný vztah, souznění a energii, nebo když jsem sám na jevišti, přecházím z rohu do rohu a snažím se najít smysl svého počínání. Vždy mě zajímalo především vyprávění příběhů.

V baletním světě mnoho věcí vychází z tradice. Vezměme balet jako La Sylphide z roku 1836. Jak může mít tak dlouhou životnost a být ztvárněn tanečníky v roce 2023? Jak my současní umělci se můžeme ztotožnit s dílem z roku 1836? Vy jako divák vnímáte skutečnosti, které jsou pro vás relevantní v roce 2023. Vždy jsem usiloval především o to, abych se jako umělec dokázal sžít s dílem tak starým a dokázal citlivě přizpůsobit takzvaný originál. Rádi mluvíme o originálních verzích baletů, což je ale také relativní pojem, neboť díla se postupem času také proměňovala. Fascinuje mě, jak jako umělec mohu udržet dílo při životě. Jak mohu vyprávět příběh tak, aby zaujal dvacetiletého člověka z ulice a přilákal ho do divadla, aniž bych používal elektronickou hudbu nebo stroboskop. To je moje vášeň a je to také nekonečné hledání.

Z Bournonvillova odkazu se dochoval necelý tucet baletů. Jedině La Sylphide se uvádí po celém světě. Ve vašem případě představuje pražská inscenace v pořadí desáté nastudování tohoto baletu. Proč je podle vašeho názoru tento balet tak oblíbený?

Esence nebo jádro příběhu, dilema, kterému James čelí, lze nazírat z mnoha zorných úhlů. Je to dilema, s nímž se můžeme všichni do nějaké míry ztotožnit, dívat se na něho, dalo by se říci, různými brýlemi. Můžeme ho vnímat jako pohádkový příběh, v němž se James honí za vílou Sylphidou, je tam čarodějnice... zkrátka pohádka. Anebo můžeme hledat mnohem hlubší význam o podstatě lidského bytí, o hledání štěstí. Většina z nás o sobě často pochybuje: Dělám to správně? Dalo by se žít lépe? Je tam tráva zelenější, mám se tam přestěhovat? Měl bych raději dělat tuhle práci? Často se ocitneme v situaci, kdy upřednostněním jednoho ztratíme to druhé. I když nehodláme utéct ze své svatby a honit se za nějakým přízrakem, víla (sylph) může znamenat mnoho věcí. Může reprezentovat jinou pracovní příležitost, jinou zemi, něco jiného, než na co jsme zvyklí. Takhle já nahlížím na tento balet.

Můžete si myslet, jak může být balet pro mě ještě zajímavý po deseti nastudováních. Záleží na tom, jaké tanečníky mám na sále, jaké osobnosti se sejdou, jaká energie vznikne, když spojíte dva tanečníky do páru, to vše utváří odlišný dojem. Pro mě se inscenace nikdy neopakuje. Nechodím do sálu s žádnou definitivní představou. Pokud se tanečníci v díle sami nenajdou, nebude fungovat ani ve vztahu k divákům. Vlastně je to pokaždé pro mě nový balet. Samozřejmě máme obecný rámec inscenace, máme hudební rámec, ale nechci, aby si tanečníci připadali jako v muzejním uměleckém díle z roku 1836. Miluji klasický balet, rád nově inscenuji stará tradiční díla. Věřím, že klasický tradiční balet je životaschopný a může být relevantní jako kterákoli současná díla. Věřím, že balet je dlouhověký a jsem přesvědčen o existenci důvodu, proč klasický balet přetrval staletí. Většinou přežije mnohem déle než kterýkoli z těch soudobých kusů, které jsou zrovna v módě.

Co vás přimělo přijmout nabídku k inscenování La Sylphide v Praze?

Znám Filipa Barankiewicze velmi dlouho, tančili jsme na mnoha místech a ve stejné době společně. Když se na mě obrátil, nepřemýšlel jsem dvakrát. Náhodou jsem měl čas. Den před mou cestou do Prahy měla premiéru moje inscenace La Sylphide v Sarasotě. Časově to přesně vyšlo, mělo se to stát. Velmi mě také lákalo, i když to byla nejistá cesta do neznáma, že chtěl Filip nové návrhy scény a kostýmů. Ze všech deseti mých inscenací La Sylphide jsem pracoval pouze se třemi návrhy. Obvykle se nedělají nové, divadla si je vypůjčují. Ale Filip chtěl nové návrhy, to se mi líbilo, znělo to velmi zajímavě, celý ten tvůrčí proces. Návrhy pocházejí od místních umělců, kteří vnesli do inscenace čerstvý vzduch.

Obsahují návrhy tradiční jevištní techniku a polety?

Ano, návrhy jsou v tradičním duchu, i když jiné. Nesnaží se nic kopírovat. První dějství je odlišné, kostýmy jsou jiné. Řekl bych, že jde o svébytný přístup k tradičnímu pojetí.

Bournonvillova technika, baletní mim, celkový styl, jsou velmi svébytné a obtížné. Jak se Balet Národního divadla vypořádá s těmito nároky? Je to mezinárodní soubor, tanečníci pocházejí z různých škol, ne každý bournonvillský styl zná.

Pro mě je zajímavé pracovat s tanečníky, kteří nemají předem zafixovanou představu, jak mají co dělat. Sice to mou práci ztěžuje a proces nastudování trvá déle, ale je to svým způsobem pro mě zajímavější. Celkově jsou tu tanečníci dost vysocí. Máme vžitou představu, že bournonvillský tanečník má být malého vzrůstu. Čím je menší, tím lépe se hodí pro Bournonvillovu techniku, která vyžaduje velmi rychlé pohyby. Pro mě je to výzva a ty jsem měl vždy rád, jako tanečník i choreograf.

Jak tanečníci tedy Bournonvillovu techniku zvládají?

Bournonville je výpravný choreografický styl. Nejde o samoúčelné pohyby, vše má svůj význam. Většinou tančíme, protože jsme šťastní. Nevadí, že jsou tanečníci vysocí a neodpovídají staromódní představě o vzhledu bournonvillských tanečníků. Jde o to, jak jsou schopni vyprávět příběh.

Premiéra 11. května 2023 ve Státní opeře