Janáček zasáhne každého z nás

Kolikrát jste již Janáčkovu Káťu Kabanovou dirigoval, respektive kolikáté je pro vás nynější pražské nastudování?  

Nemám přesnou statistiku, ale z Janáčkových oper jsem právě Káťu dirigoval nejčastěji. Jestli dobře počítám, tak novou produkci této geniální opery připravuji posedmé. Vzpomínám na svoji první Káťu v Brně před bezmála dvaceti lety, tehdy se skvělým režisérem Zdeňkem Kaločem a sochařem Vladimírem Preclíkem, který na scéně vytvořil krásné dřevěné objekty. Později to byly inscenace v Bratislavě, Dánské národní opeře, Francii a další. V Praze to bude moje první – těším se, že při práci zúročím všechny zkušenosti z předešlých nastudování. 

Jde o vaši první spolupráci s režisérem Calixtem Bieitem. Inscenace se začala chystat už v průběhu loňského lockdownu. 

Ano, začala se připravovat před rokem v lednu – pan režisér přijel a za přísných hygienických podmínek začal pracovat se sólisty. Tak doufejme, že nyní, po roční pauze, kdy se ke Kátě vracíme, se nám ji podaří dozkoušet a přivést až k premiéře.   

Novou inscenaci uvádíte v Národním divadle po sto letech od premiéry.  

Ano, v Brně poprvé opera zazněla 23. listopadu 1921. Původně jsme si s vedením a inscenačním týmem mysleli, že stihneme premiéru vloni a připravíme slavnostní představení v den D… Situace se bohužel změnila a covidové restrikce nám to nedovolily. Ale zůstáváme ve stejné sezoně, tak ještě pořád ono 100. výročí uvedení premiéry můžeme oslavit…  

Pocházíte z Brna, kde Janáček působil. Cítíte v tomto ohledu nějaké propojení?   

Myslím, že tento skladatel se nějakým způsobem dotkne každého muzikanta v České republice, ale v Brně ještě násobně. Určitě nějaké propojení člověk cítí. Když se narodíte v Brně a procházíte celým hudebním školstvím, procházíte se denně po místech, kde Janáček chodil nebo během svého života působil… Studoval jsem na Janáčkově akademii a pak jsem přes 25 let působil v různých funkcích v Janáčkově opeře. Pro studium jeho díla je místní příslušnost velký bonus – když jsem se zde v roce 2002 připravoval na svoji první premiéru Káti Kabanové, prostudoval jsem všechny dostupné materiály a prameny o tomto díle. Pátral jsem v Janáčkově muzeu, v domečku po původních provozovacích partiturách – a měl možnost nahlédnout do knihy, která se stala předlohou opery. Tedy do českého překladu románu Ostrovského divadelní hry Bouře, do které si Janáček vpisoval poznámky a škrtal celé úseky nebo postavy. Sám si napsal i libreto a tak geniálně původní hru zredukoval – jak se říká na dřeň. V tomto ohledu se projevil jako vynikající dramaturg. Jsou to sice tři jednání, ale tak stručné, že celá opera netrvá více než devadesát minut. Je to opravdu neobvykle koncentrované drama a dle mého jde určitě nejen o jednu z nejlepších Janáčkových oper, ale i oper celého dvacátého století.   

Jak se díváte na to, že Janáček je autorem více ceněným v zahraničí než u nás?   

O tom bylo řečeno a napsáno opravdu mnoho a já to mohu jen potvrdit. Janáček je dnes na většině evropských i světových scén jedním z nejhranějších autorů a je velmi ceněn. U nás se někdy obecenstvo obává jeho hudebního jazyka a bylo to podobné už za jeho života. V Janáčkově případě se dá použít známé rčení, že „doma není nikdo prorokem“. Je pravda, že dirigent a později ředitel brněnského divadla František Neumann, který stál za pultem většiny původních premiér jeho oper v Brně (tehdy v Divadle Na hradbách) mu velmi přál a věnoval se mu. Ale víme, jak těžko se pak Janáček dostával do Prahy. De facto až na popud tehdejšího dramaturga Ostrčila a dirigenta Kovařovice, který pak ještě jeho Jenůfu přepracoval… Leoš Janáček byl u nás přijat vlastně až poté, co se stal známým v Evropě a byl hrán v Berlíně nebo ve Vídni.   

Proč by měl tedy divák zajít na Káťu Kabanovou?  

Pokud bych se měl pokusit o nějakou reklamní zkratku – myslím, že Káťa je z Janáčkových oper vůbec nejpřístupnější. Jde až o pucciniovský krásný příběh, který je koncentrovaný v oněch 90 minutách, nádherně instrumentovaný. Jde o esenci dramatu hlavní představitelky, i když Janáček každou z dalších postav neobyčejně dobře vypointoval. Navíc máme výborné pěvecké obsazení – reprezentativní výkvět současné generace sólistů Národního divadla a Orchestr ND je také ve výborné formě! Káťa Kabanová vás doslova přimrazí do sedadel… 

V lednu se objevíte v titulní roli nově chystané Káti Kabanové v Národním divadle. Jak se těšíte? 

Těším se moc, opravdu moc. Dlouho jsem si zakazovala těšit se, kdyby to náhodou zase nevyšlo, ale teď jsem si řekla, že už je ten správný čas s těšením začít (smích). Bez nadšení a těšení to prostě nejde. Pevně věřím, že vše klapne a my budeme moci společnými silami vytvořit krásnou inscenaci. 

Kolikátá Káťa to pro vás bude?  

Káťu budu zpívat poprvé. Již několikrát jsem musela roli odříct ať už z časových či mateřských důvodů, ale věřím, že všechno má svůj čas. Co se má stát, to se stane. Jsem šťastná, že se s tak krásnou rolí mohu potkat a prožít ji celou právě na jevišti Národního divadla. Natož s tak skvělým týmem! S panem dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem jsme spolu už několik Janáčků absolvovali a za sebe mohu říct, že se na naši další spolupráci moc těším. Zpívá se mi s ním prostě dobře. K panu režisérovi Calixtu Bieitovi se dostaneme v další otázce a nesmím zapomenout na své kolegy, ať už je to skvělá Eva Urbanová jako Kabanicha, Peter Berger jako Boris, Jaroslav Březina jako Tichon a všichni další. 

Režii Janáčkovy opery svěřilo vedení Opery ND španělskému režisérovi Calixtu Bieitovi. Operu jste už zkoušeli v loňském lockdownu. Jak se vám spolupracovalo?  

S panem režisérem jsme zkoušeli asi dva týdny těsně před loňským lockdownem. Byla jsem zvědavá na jeho práci, jaký vlastně je jako člověk. Viděla jsem pár jeho inscenací. Rozhodně se nejedná o „klasickou“ režii. Předchází ho pověst „kontroverzního“ umělce. O to víc jsem byla překvapená, když jsme měli možnost se poprvé setkat. Je to velmi milý, skromný člověk. Ano, trochu podivín, ale kdo mezi umělci není! Calixto dokáže v člověku najít ty správné emoce, pomůže otevřít všechny tajné komnaty, přirozenou cestou vede pěvce k vyjádření všeho, co v hudbě i textu je. Práce je to velmi intenzivní, náročná, ale pro mě osobně čistá, smysluplná. Žádný prvoplánový efekt, jen vyjádření toho nejniternějšího pocitu. Na každou zkoušku musím přijít s čistou hlavou, otevřenou myslí, plná energie a chuti tvořit. Jinak to nemá smysl. Takže sbírám síly a těším se, až to vypukne! 

Jaký máte vztah k Janáčkovi? 

S radostí mohu říci, že s mistrem Janáčkem máme velmi vřelý vztah. Nerada bych, aby to znělo nějak pyšně, nafoukaně, ale opravdu mám někdy pocit, že jeho hudba mi jde přímo ze srdce. Z operních rolí Janáčkovy tvorby jsem začala Kristýnkou ve Věci Makropulos, následovala Liška i Lišák v Příhodách lišky Bystroušky, Málinka, Etherea a Kunka ve Výletech páně Broučkových, Jenůfa v Její pastorkyni, Míla v Osudu a teď mě čeká Káťa. Takže už mi toho moc nechybí.  

Ano, zpíváte v současné době v Národním divadle právě i v Její pastorkyni… Dají se ty role srovnat? Která z nich je pro vás těžší?  

Ano, zpívám Jenůfku a jak ráda! Taky jsem ji musela několikrát odložit, ale nakonec přišla v pravý čas. Nádherná opera, nádherná role, během jednoho večera si prožiju na jevišti téměř všechny emoce. S Káťou je spojuje mnohé. Ať už obrovská láska, v Jenůfčině případě i láska mateřská, tíha hříchu tehdejší dobou neakceptovatelného, touha po svobodě a čistotě duše... Právě s tím obrovským břemenem hříchu, odsouzení společností, nemožností odpuštění sobě samotné, natož okolí se potýká Káťa. Tuším, že nějaká slza na zkouškách ukápne... Na závěr bych ráda poděkovala divákům za jejich přízeň a popřála všem hlavně hodně zdraví. Děkujeme, že jste s námi. 

Nově chystaná Káťa Kabanová spadá v Národním divadle do vaší dramaturgie. Co pro vás toto dílo osobně znamená?   

Tuto operu považuji za jednu z nejskvělejších oper vůbec. Do hodiny a půl hudby dokázal Janáček vložit působivým způsobem tolik emocí, že asi málokoho tato opera nezasáhne. Být nablízku uvedení takového díla je tedy radost, kterou přináší nejen to, že můžu poslouchat na zkouškách, ale také opětovné připomínání si detailů ze vzniku díla, historie jeho provozování nebo z Janáčkova života. Diváci se s nimi budou moct seznámit v podrobné a poutavé studii dr. Jiřího Zahrádky, vynikajícího znalce Janáčkova díla, která bude uvedena v programové brožuře k inscenaci. Nová inscenace mi zároveň přináší uspokojení mých představ, protože jsem přesvědčen, že takto zásadní tituly české operní literatury mají být stálou součástí našeho repertoáru.  

Jaká je historie tohoto titulu v Národním divadle?  

Káťa Kabanová zde byla divákům poprvé představena za Janáčkovy osobní přítomnosti 30. listopadu 1922, tedy rok po světové premiéře v Brně. Provedení tehdy řídil šéf opery a dirigent Otakar Ostrčil. Další inscenaci vytvořil v roce 1938 dirigent Václav Talich a brněnský režisér Ota Zítek. Obě nastudování se však dočkala pouhých deseti repríz. Až po druhé světové válce, kdy se ke Kátě jako své poslední inscenaci v Národním divadle Talich vrátil, se četnost uvádění výrazně zvýšila. Zejména díky dirigentovi Jaroslavu Krombholcovi, režiséru Hanuši Theinovi a sólistům Opery ND se podařilo získat s Káťou úspěchy také v zahraničí, např. na Holland festivalu v roce 1959, o rok později v Helsinkách, na Edinburském mezinárodním festivalu v roce 1964, nebo koncem 60. let v Itálii a Belgii. S Káťou Kabanovou jsou v Národním divadle také spojena jména významných scénografů, Josefa Matěje Gottlieba, Františka Muziky, Františka Tröstera, Josefa Svobody a Roberta Wilsona. Nejslavnějšími a nejčastějšími představitelkami titulní postavy byly Ludmila Červinková, Drahomíra Tikalová, Libuše Domanínská, Eva Zikmundová, Gabriela Beňačková, Antonie Denygrová a Jiřina Marková.