Jana Preissová a Johanna Tesařová jako sestry

Když malé holčičky bez vysvětlení opustí jejich tatínek, otázka „proč?“ v nich zůstává i mnoho let potom. Témata křivdy a odpuštění si skrze tento příběh prožijeme ve snovém prostředí Stavovského divadla. To je totiž místem, kde se opravdu mohou stát věci, které si jinde ani nedovedeme představit. Jana Preissová a Johanna Tesařová ztvární ústřední dvojici sester, které po sedmdesáti letech přicházejí hledat stopy po svém zmizelém otci. Zeptali jsme se jich, jak se jim spolu hraje a jak probíhá zkoušení nového rodinného titulu.

Představily byste nám na začátek dvě sestry, hlavní postavy našeho příběhu, které ztvárňujete? Proč přišly ten večer do Stavovského divadla?

Jana: Já jsem Květa a jsem sestra Věry.

Johanna: Já jsem Věra, sestra Květy.

Jana: Jsme z malého města a jdeme asi poprvé navštívit představení ve Stavovském divadle, konkrétně jde o představení opery Rusalka. Moje postava se na to představení velmi těší, je toho plná, zatímco má racionální sestra Věra, úřednice, tam jde jenom tak z povinnosti, kvůli mně. Mají ale ještě jeden důvod, proč tam jdou. Kdysi v dětství je opustil tatínek a ony věděly, že odešel do Prahy k divadlu. Jdou tam tedy hlavně proto, aby toho tatínka, lépe řečeno jeho stopy, protože je to už hodně let, našly.

Johanna: Na tom je zajímavý, že tys mě, takovou babu od rány, která se jeví spíš necitlivá, racionální a praktická, přemluvila s tebou jít… Hledat stopy po tatínkovi, který ji vlastně strašně namíchnul! Žes mě k tomu přemluvila, člověče… Jak se ti to povedlo?

Sesterský vztah Věry a Květy je zajímavý, protože není na první pohled úplně vřelý…

Jana: Ale není ani ošklivý, že by se pořád hádaly, to rozhodně ne! Myslím, že se mají moc rády a potřebují se.

Johanna: Myslím, že Věra je ke Květě shovívavá, protože v jejích očích je přecitlivělá a zranitelnější bytost. Takže ji v podstatě hlídá a mentoruje.

Jana: Ale určitě se mají rády, to je úplný základ toho vztahu a řekla bych, že jsou na sobě dost závislé. A to my jsme s Johankou na sobě taky. I v normálním životě.

A jak dlouho se vlastně znáte?

Johanna: Třicet let, od té doby, co jsem nastoupila do Národního divadla.

Jana: Někdy prostě potkáte člověka a víte na první dobrou, že je to ona. Nemusím po ničem pátrat, po žádných souvislostech, prostě to tak je. Ona je takový pravák, hřib pravák, ale takový pěkný! [Johanna se směje] Bez kazů, prostě pravák. A to je nádherný.

Johanna: Co na to mám říct, prosím tě?

Jana: Moje zlatá, nic nemusíš, vždyť jsem tě přirovnala k houbě! Ale víš, jak to myslím, že jo? Tu čistotu… Jaký má ten praváček bílý krásný kořen. To seš ty.

Sice jsme zatím ještě docela na začátku společného zkoušení, ale mohly byste popsat, jak zatím probíhá a jestli vás v něčem překvapilo?

Jana: To se těžko popisuje… Za ten náš divadelní život jsme zažily plno režisérů i režisérek, různých výkladů her, které jsme musely hrát… Někdy jsme na to neměly nebo se nám do toho nechtělo, ale teď přišla Anička Klimešová a s ní skupina velmi mladých lidí…

Johanna: To je hodně důležitý, že jsou všichni o hodně mladší než my dvě.

Jana: Pro mě, i když cítím, že to bude strašně těžká práce, hlavně technicky, je to od začátku velmi inspirativní. Velmi mě překvapily ty děti, jak jsou vzdělané a při věci. Jak dokážou uvažovat.

Johanna: Přesně, jaký mají nápady!

Koho máte na mysli těmi dětmi?

Jana: No svoje kolegy!

Johanna: Kromě nás tam není nikdo starý, to jsou samý mlaďoši.

Už v samotné hře je to vlastně tak, že vám kolegové vytvářejí snový svět a plní vám sny… A možná se to přelévá i do samotného procesu. 

Jana: Ano ano, a my jsme s nimi rády a moc hezky se k nám chovají.

Johanna: My se k nim ale taky chováme hezky!

Jana: To víš, že jo, ale dneska, když se mladý člověk chová hezky ke staršímu, tak je to pro mě zázrak. A možná, že si z nás taky nakonec něco vezmou…

Johanna: Bezpochyby, nemysli si. Moc se tě­šíme na každou zkoušku, to se nám dlouho nestalo.

Jana: Naposledy jsem takovou čistou radost měla při Kytici. Když si můj muž hru přečetl, řekl mi „to je hezké!“. A to on umí scénáře rychle odkládat. „Ty a Johanka, to by mohlo být moc hezké!“

Ještě chvilku je hra, která je hodně o rodinných vztazích, ale také vzdává hold divadlu. Je to taková rodinná oslava divadla. Vzpomenete si ještě na to, kdy jste byly v Národním divadle poprvé? Nebo na nějaké intenzivní první zážitky z divadla?

Jana: Já jsem v Národním divadle byla poprvé, až když jsem začala studovat na DAMU, protože jsem přespolní, z Rokycan. Že by mě rodiče vyvezli do Národního divadla před tím, to ne. Ale v divadle jsem v podstatě žila od svých předškolních let, protože moji rodiče hráli ochotnické divadlo a tím pádem jsem taky musela ochotnické divadlo hrát. Takže jsem byla v divadle pořád.

Johanna: Také jsem vyrostla v divadle, protože můj táta byl operní zpěvák v olomouckém divadle a moje maminka v operním sboru. Máma mě pořád tahala s sebou, byla jsem vychovávaná přes muziku. Nejvíc jsem milovala být v portále. Znám z paměti klasický repertoár. Prodaná nevěsta a Rusalka, to bylo moje.

Když se v naší hře mluví o magii divadla jako o nějaké síle, která může dokonce napravovat křivdy, jak vy téhle magii divadla rozumíte?

Johanna: Já jsem na muziku, jak se říká, stavěná, a přes tu operu je to snadné. To tě chytne a jdeš s tím. Činohru jsem začala vnímat až mnohem později. Až bude v Ještě chvilku znít ta Rusalka, tak já budu brečet.

Jana: Teď jsem si vzpomněla, jak jsem se setkala s Národním divadlem jako dítě poprvé. U nás nebylo divadlo, ale v místní sokolovně hostovalo Národní divadlo s operou Madame Butterfly. Když přijeli, tak potřebovali dítě, takže naši osvětářku v Rokycanech, paní Červenou, nenapadlo nic lepšího než tam poslat mě, protože jsem se v divadle už pohybovala. Madame zpívala tehdy Vlasta Urbanová a já, pětiletá, jsem to představení málem zničila. Byla jsem v portálu, měla jsem takové filcové botičky a kimonko a čekala na výstup, kdy mám vběhnout na scénu do náruče maminky. Ona v jeden moment páchá harakiri. Viděla jsem, jak se ta „moje“ maminka chce zabít, a vlítla jsem na to jeviště dřív, než jsem měla. Prostě jsem se na ni vrhla a objímala ji, abych zabránila té sebevraždě. Strašně jsem to prožívala a ona chudinka se mnou musela zápasit a zase mě odehnat. To byl můj zážitek se členy Opery Národního divadla. A to je také ta magie, že člověk někdy v divadle ději na jevišti zcela propadne…

Jana: Ano a dítě tomu propadne se svou nekonečnou fantazií mnohem snáz než dospělý člověk.

To mě přivádí na myšlenku, jestli se nějak připravujete na to, že přijdou do Stavovského divadla děti a třeba se budou chovat jinak než běžní diváci. Myslíte si, že je potřeba s nimi nějak speciálně pracovat?

Jana: Já myslím, že není potřeba s dětmi zacházet nějak jinak. Děti mají dnes velkou představivost, kterou možná ničí všechna ta média, která mají k dispozici, ale o to víc si myslím, že je to upoutá. Protože tohle je živý zážitek, to ničím nenahradíte. Doufám, že to pro ně bude hlavně zážitek.