![](https://media.narodni-divadlo.cz/11302/1706631219-o8a1114_jana-preissova-a-johanna-tesarova.jpg?w=1024&h=492&fit=crop&crop=focalpoint&fp-x=0.51&fp-y=0.27&auto=compress%2Cformat)
Činohra, Rozhovory
Únor 2024
Jana Preissová a Johanna Tesařová jako sestry
Únorová premiéra Činohry ve Stavovském divadle bude patřit inscenaci Ještě chvilku, která bude určena převážně starším dětem, jejich rodičům a prarodičům. Ještě chvilku je nejen oslavou divadla a vyznáním lásky k magii, kterou dokáže vyvolat, ale je i upřímným příběhem o tom, že i když je vám přes sedmdesát let, traumata z dětství se nikdy úplně nezahojí.
Když malé holčičky bez vysvětlení opustí jejich tatínek, otázka „proč?“ v nich zůstává i mnoho let potom. Témata křivdy a odpuštění si skrze tento příběh prožijeme ve snovém prostředí Stavovského divadla. To je totiž místem, kde se opravdu mohou stát věci, které si jinde ani nedovedeme představit. Jana Preissová a Johanna Tesařová ztvární ústřední dvojici sester, které po sedmdesáti letech přicházejí hledat stopy po svém zmizelém otci. Zeptali jsme se jich, jak se jim spolu hraje a jak probíhá zkoušení nového rodinného titulu.
Představily byste nám na začátek dvě sestry, hlavní postavy našeho příběhu, které ztvárňujete? Proč přišly ten večer do Stavovského divadla?
Jana: Já jsem Květa a jsem sestra Věry.
Johanna: Já jsem Věra, sestra Květy.
Jana: Jsme z malého města a jdeme asi poprvé navštívit představení ve Stavovském divadle, konkrétně jde o představení opery Rusalka. Moje postava se na to představení velmi těší, je toho plná, zatímco má racionální sestra Věra, úřednice, tam jde jenom tak z povinnosti, kvůli mně. Mají ale ještě jeden důvod, proč tam jdou. Kdysi v dětství je opustil tatínek a ony věděly, že odešel do Prahy k divadlu. Jdou tam tedy hlavně proto, aby toho tatínka, lépe řečeno jeho stopy, protože je to už hodně let, našly.
Johanna: Na tom je zajímavý, že tys mě, takovou babu od rány, která se jeví spíš necitlivá, racionální a praktická, přemluvila s tebou jít… Hledat stopy po tatínkovi, který ji vlastně strašně namíchnul! Žes mě k tomu přemluvila, člověče… Jak se ti to povedlo?
![](https://media.narodni-divadlo.cz/11302/1706631118-img_4130.jpg?w=1024&auto=compress%2Cformat)
Jana Preissová, foto Zdeněk Sokol
Sesterský vztah Věry a Květy je zajímavý, protože není na první pohled úplně vřelý…
Jana: Ale není ani ošklivý, že by se pořád hádaly, to rozhodně ne! Myslím, že se mají moc rády a potřebují se.
Johanna: Myslím, že Věra je ke Květě shovívavá, protože v jejích očích je přecitlivělá a zranitelnější bytost. Takže ji v podstatě hlídá a mentoruje.
Jana: Ale určitě se mají rády, to je úplný základ toho vztahu a řekla bych, že jsou na sobě dost závislé. A to my jsme s Johankou na sobě taky. I v normálním životě.
A jak dlouho se vlastně znáte?
Johanna: Třicet let, od té doby, co jsem nastoupila do Národního divadla.
Jana: Někdy prostě potkáte člověka a víte na první dobrou, že je to ona. Nemusím po ničem pátrat, po žádných souvislostech, prostě to tak je. Ona je takový pravák, hřib pravák, ale takový pěkný! [Johanna se směje] Bez kazů, prostě pravák. A to je nádherný.
Johanna: Co na to mám říct, prosím tě?
Jana: Moje zlatá, nic nemusíš, vždyť jsem tě přirovnala k houbě! Ale víš, jak to myslím, že jo? Tu čistotu… Jaký má ten praváček bílý krásný kořen. To seš ty.
![](https://media.narodni-divadlo.cz/11302/1706637911-img_4017-edited.png?w=1024&auto=compress%2Cformat)
Johanna Tesařová, foto Zdeněk Sokol
Sice jsme zatím ještě docela na začátku společného zkoušení, ale mohly byste popsat, jak zatím probíhá a jestli vás v něčem překvapilo?
Jana: To se těžko popisuje… Za ten náš divadelní život jsme zažily plno režisérů i režisérek, různých výkladů her, které jsme musely hrát… Někdy jsme na to neměly nebo se nám do toho nechtělo, ale teď přišla Anička Klimešová a s ní skupina velmi mladých lidí…
Johanna: To je hodně důležitý, že jsou všichni o hodně mladší než my dvě.
Jana: Pro mě, i když cítím, že to bude strašně těžká práce, hlavně technicky, je to od začátku velmi inspirativní. Velmi mě překvapily ty děti, jak jsou vzdělané a při věci. Jak dokážou uvažovat.
Johanna: Přesně, jaký mají nápady!
Koho máte na mysli těmi dětmi?
Jana: No svoje kolegy!
Johanna: Kromě nás tam není nikdo starý, to jsou samý mlaďoši.
Už v samotné hře je to vlastně tak, že vám kolegové vytvářejí snový svět a plní vám sny… A možná se to přelévá i do samotného procesu.
Jana: Ano ano, a my jsme s nimi rády a moc hezky se k nám chovají.
Johanna: My se k nim ale taky chováme hezky!
Jana: To víš, že jo, ale dneska, když se mladý člověk chová hezky ke staršímu, tak je to pro mě zázrak. A možná, že si z nás taky nakonec něco vezmou…
Johanna: Bezpochyby, nemysli si. Moc se těšíme na každou zkoušku, to se nám dlouho nestalo.
Jana: Naposledy jsem takovou čistou radost měla při Kytici. Když si můj muž hru přečetl, řekl mi „to je hezké!“. A to on umí scénáře rychle odkládat. „Ty a Johanka, to by mohlo být moc hezké!“
Ještě chvilku je hra, která je hodně o rodinných vztazích, ale také vzdává hold divadlu. Je to taková rodinná oslava divadla. Vzpomenete si ještě na to, kdy jste byly v Národním divadle poprvé? Nebo na nějaké intenzivní první zážitky z divadla?
Jana: Já jsem v Národním divadle byla poprvé, až když jsem začala studovat na DAMU, protože jsem přespolní, z Rokycan. Že by mě rodiče vyvezli do Národního divadla před tím, to ne. Ale v divadle jsem v podstatě žila od svých předškolních let, protože moji rodiče hráli ochotnické divadlo a tím pádem jsem taky musela ochotnické divadlo hrát. Takže jsem byla v divadle pořád.
Johanna: Také jsem vyrostla v divadle, protože můj táta byl operní zpěvák v olomouckém divadle a moje maminka v operním sboru. Máma mě pořád tahala s sebou, byla jsem vychovávaná přes muziku. Nejvíc jsem milovala být v portále. Znám z paměti klasický repertoár. Prodaná nevěsta a Rusalka, to bylo moje.
Když se v naší hře mluví o magii divadla jako o nějaké síle, která může dokonce napravovat křivdy, jak vy téhle magii divadla rozumíte?
Johanna: Já jsem na muziku, jak se říká, stavěná, a přes tu operu je to snadné. To tě chytne a jdeš s tím. Činohru jsem začala vnímat až mnohem později. Až bude v Ještě chvilku znít ta Rusalka, tak já budu brečet.
Jana: Teď jsem si vzpomněla, jak jsem se setkala s Národním divadlem jako dítě poprvé. U nás nebylo divadlo, ale v místní sokolovně hostovalo Národní divadlo s operou Madame Butterfly. Když přijeli, tak potřebovali dítě, takže naši osvětářku v Rokycanech, paní Červenou, nenapadlo nic lepšího než tam poslat mě, protože jsem se v divadle už pohybovala. Madame zpívala tehdy Vlasta Urbanová a já, pětiletá, jsem to představení málem zničila. Byla jsem v portálu, měla jsem takové filcové botičky a kimonko a čekala na výstup, kdy mám vběhnout na scénu do náruče maminky. Ona v jeden moment páchá harakiri. Viděla jsem, jak se ta „moje“ maminka chce zabít, a vlítla jsem na to jeviště dřív, než jsem měla. Prostě jsem se na ni vrhla a objímala ji, abych zabránila té sebevraždě. Strašně jsem to prožívala a ona chudinka se mnou musela zápasit a zase mě odehnat. To byl můj zážitek se členy Opery Národního divadla. A to je také ta magie, že člověk někdy v divadle ději na jevišti zcela propadne…
Jana: Ano a dítě tomu propadne se svou nekonečnou fantazií mnohem snáz než dospělý člověk.
To mě přivádí na myšlenku, jestli se nějak připravujete na to, že přijdou do Stavovského divadla děti a třeba se budou chovat jinak než běžní diváci. Myslíte si, že je potřeba s nimi nějak speciálně pracovat?
Jana: Já myslím, že není potřeba s dětmi zacházet nějak jinak. Děti mají dnes velkou představivost, kterou možná ničí všechna ta média, která mají k dispozici, ale o to víc si myslím, že je to upoutá. Protože tohle je živý zážitek, to ničím nenahradíte. Doufám, že to pro ně bude hlavně zážitek.
![](https://media.narodni-divadlo.cz/11302/1705912806-batolaterna-2-kjv.jpg?w=1024&h=1024&fit=crop&auto=compress%2Cformat)
Podcast
Z druhé galerie: DĚTI A DIVADLO
Sdílet na sociálních sítích
![](https://media.narodni-divadlo.cz/11302/1677055719-nasi-furianti_foto-martin-spelda-10.jpg?w=1024&h=699&fit=crop&auto=compress%2Cformat)
Téma, Činohra, Opera, Balet
Červen 2024
Mýtus jako umělecká inspirace
Mýty poskytují už tisíce let umělcům referenční rámec, k němuž svou tvorbu – někdy vědomě, jindy nevědomě – vztahují.
![](https://media.narodni-divadlo.cz/11302/1716447296-rozhovor-janek-a-natalka-1_natalie-stryckova-preslova-a-janek-lesak-foto-michal-hancovsky-edited.png?w=1024&h=699&fit=crop&auto=compress%2Cformat)
Činohra, Rozhovory
Červen 2024
Janek Lesák a Natálie Strýčková Preslová představují novodobé hrdiny
Hrdinové (s backgroundem) odkudkoli
![](https://media.narodni-divadlo.cz/11302/1715091583-bila-voda_hlavni-zkousky_foto-petr-neubert-5.jpg?w=1024&h=699&fit=crop&auto=compress%2Cformat)
Činohra
Červen 2024