Frankenstein: vzdor smrti i etické tázání

Život mezi smrtí

Mary Wollstonecraft, matka Mary Godwin Shelley a významná feministická filozofka, zemřela pouhých deset dní po porodu své dcery. Tato raná ztráta v budoucí spisovatelce zanechala trvalý pocit smutku a viny, který zásadně ovlivnil její osobnost i pohled na svět. Mary vyrůstala pod dohledem svého otce, anarchisty a literáta Williama Godwina, v prostředí sice intelektuálně podnětném, avšak postrádajícím potřebnou citovou stabilitu a finanční jistotu.

Jako dospívající dívka Mary navázala vztah s tehdy stále ještě ženatým básníkem Percym Bysshem Shelleym a uprchla s ním do zahraničí, čímž se vystavila ostré kritice společnosti. Následovala léta plná osobních tragédií a nejistoty: sebevražda její polorodé sestry Fanny, smrt Percyho první manželky Harriet, ztráta tří vlastních dětí v raném věku, a nakonec i tragická smrt životního partnera, když jí bylo pouhých čtyřiadvacet let. Stejně jako pro mnoho lidí 19. století se i pro Mary stala smrt neustále se vracející zkušeností, která ji provázela po celý život.

Smrt očima Britů

V roce 1816 nalezli Percy a Mary útočiště u básníka George Gordona Byrona ve vile Diodati u Ženevského jezera. Právě tam se Mary setkala s Byronovým lékařem Johnem Polidorim, který jí vyprávěl o pokusech s galvanizací prováděných na zemřelých. Tyto experimenty, motivované nejen vědeckým zájmem, ale i snahou o senzaci, vyvolávaly pod vlivem elektrického proudu křečovité pohyby mrtvých těl lidí i zvířat.

„Oživování“ mrtvých se stalo výrazným tématem nejen v lékařských kruzích, ale také ve veřejné představivosti. Galvanismus byl vnímán jako hraniční věda oscilující mezi pokrokem a senzací, mezi nadějí a rouhačstvím. Současně se však rozvíjel i zájem o skutečnou resuscitaci, tedy o situace, kdy je člověk zachráněn doslova na poslední chvíli. Maryina citlivost k tomuto tématu pramenila i z bolestné zkušenosti spojené s její matkou. Ta se ještě před sňatkem s Godwinem pokusila o sebevraždu po rozpadu předchozího vztahu: nechala svůj oděv nasáknout vodou a skočila do Temže. V řece ji však zahlédli kolemjdoucí a zachránili. Ačkoli k faktické resuscitaci pravděpodobně nedošlo, v Maryině představivosti se tato událost postupně proměnila v dramatickou scénu, v níž její matka prodělala klinickou smrt. Vyvstávaly zneklidňující otázky: byla její matka skutečně mrtvá? A kdo rozhodoval o jejím návratu do života – Boží vůle, nebo čin náhodných zachránců?

Dobová společnost se intenzivně zabývala samotnou hranicí života a smrti, která zůstává kontroverzní i dnes, přestože disponujeme technikou schopnou monitorovat nejen srdeční, ale i mozkovou činnost. Začátkem 19. století si však lidé museli vystačit se zrcátkem u úst, které se mohlo orosit dechem, nebo miskou s vodou položenou na hrudi, jejíž zvlněná hladina měla potvrdit pohyb plic. V tisku se objevovaly zprávy o lidech, kteří se probrali v rakvi – pokud měli štěstí, tak ještě před pohřbem do země. Šířil se strach z pohřbení zaživa a s ním i městské legendy o obživlých mrtvých či o duších vracejících se ze záhrobí.

 Věda, horor a romantika

Smrt zůstávala zahalená záhadami a její lékařské i právní vymezení bylo nejisté, což jen posilovalo nejistotu s ní spojenou. Právě proto se stala vděčným námětem pro umění, především literaturu. Na konci 18. století se rozvinul žánr gotického románu, jehož ústředním tématem byla často právě smrt. Hrdinové se v něm setkávali s duchy, vraždami i s přízraky narušujícími klidný život. Smrt zde nepředstavovala přirozený konec, ale trauma, které se znovu a znovu vracelo do světa živých.

Pojďme nyní nahlédnout zpět do vily Diodati, kde si v napjaté atmosféře mladí romantici v čele s Byronem a Percym četli právě takové hororové příběhy a vzájemně se inspirovali k literární tvorbě. Během oněch nocí Mary prožila vizi, která se stala základem Frankensteina: spatřila mrtvého člověka oživeného vědcem. V této představě se spojily její osobní ztráty se soudobými debatami o elektřině a oživování i s pojetím moderního člověka jako „stvořitele“.

Viktor Frankenstein je vědec, který odmítá přijmout smrt jako přirozenou hranici a snaží se ji překonat technologickými prostředky. Jeho experiment porušuje nejen společenské normy, ale zároveň ukazuje, že vědecký pokrok bez etického zakotvení může vést ke katastrofě. Mary tak zpochybňuje představu vědy jako neutrální sféry: každé poznání je určováno tím, jak s ním nakládáme a komu slouží. Ve Frankensteinovi navíc rezonuje dobová realita nejasného právního postavení mrtvých – tajné sbírání lidských ostatků, z nichž Viktor sestavuje svého tvora, probíhá bez povolení, bez souhlasu a v utajení.

 Sama proti minulosti

Po vydání románové prvotiny se pro Mary otevřelo období plné osobních tragédií i literární aktivity. V roce 1822 utonul její manžel, básník Percy, a tato smrt znamenala pro Mary zásadní zlom – svůj život dělila na „před“ a „po“ Percym. Po jeho smrti se Mary snažila zaměřit na péči o jejich jediného přeživšího syna, Percyho Florence Shelleyho (1819–1889), který se pro ni stal hlavním smyslem života. Ve dvacátých a třicátých letech 19. století Mary pokračovala v literární tvorbě, vydala i několik románů (např. Poslední člověk o pandemii, která v budoucnosti vyhubí lidstvo). Navzdory literární plodnosti však nikdy žádné její pozdější dílo nepřekonalo slávu prvotiny, a co hůř, Mary byla nadále známá především jako „dcera a manželka slavnějších autorů“.

Po smrti manžela se už znovu nevdala – i když nabídky měla. Podle některých dobových svědectví projevovala romantickou a citovou náklonnost k ženám a její zdrženlivost vůči mužům pramenila i z idealizace Percyho – odmítala myšlenku, že by se mu kdokoli mohl rovnat, a raději se stáhla do vzpomínek na minulost. Mary Shelley zemřela v únoru 1851 ve věku 53 let, pravděpodobně na nádor mozku, který se projevoval bolestmi hlavy a slabostí. Prožila tak poměrně krátký život plný osobních ztrát, vzestupů i pádů a její jméno zůstalo spjato s románem Frankenstein, který se stal fenoménem světové literatury.

Pro účely magazínu Foyer byl článek redakčně krácen.
Celé jeho znění bude k dispozici v programu k inscenaci.