Jsou fenomenální: Od klasických inscenací po ty moderní

Fenomén divadla je založen na jedinečném splynutí času a prostoru. Diváci se stávají svědky živého výkonu, kde se postavy a příběh vyvíjejí v reálném čase. Tato schopnost divadla přeměňovat prostor a čas může udělat hluboký dojem na diváky a způsobit, že se ponoří do příběhu. Divadlo je také místem interakce mezi umělci a diváky. Komunikace a reakce publika mohou ovlivnit průběh představení a přispět k jeho jedinečnosti každý večer. Tato živá interakce vytváří atmosféru vzájemného sdílení. Fenomén na divadle je také spojen s kulturním dědictvím a historií. Divadlo bylo a je významným prvkem mnoha civilizací a kultur po celém světě. Každá divadelní produkce nese stopy své doby, což umožňuje divákům nahlédnout do minulosti a pochopit různé aspekty historie. Často slouží k zrcadlení společenských, politických a kulturních otázek. Mnohé divadelní inscenace se zabývají aktuálními tématy a konfrontují diváky se skutečnými problémy ve společnosti. Tím mohou působit jako katalyzátory změny a povzbuzovat diváky k zamyšlení a akci. Fenoménem na divadle také může být divácká úspěšnost určitých titulů, fenoménem jsou autoři, jejichž díla k divákovi promlouvají i několik století od svého vzniku (typickým příkladem je samozřejmě dílo Williama Shakespeara, ostatně v Národním divadle se bude opět hrát Hamlet, premiéry se uskuteční 7. a 8. prosince). A fenoménem jsou také zpracování inscenací – ať už toto sledujeme v činohře, opeře nebo baletu.

Činohra

V Kytici v režii dua SKUTR, současných uměleckých šéfů Činohry ND Martina Kukuč­ky a Lukáše Trpišovského, hrají hlavní roli vedle všech účinkujících emoce a nádherná scénografie Jakuba Kopeckého. Inscenace, stejně jako Erbenova sbírka, je plná symboliky svázané s přírodou, každodenní venkovskou zkušeností a tradicí, a zároveň je souborem vášnivých a smyslných příběhů plných nadpřirozena a děsuplných přízraků. Kytici můžete vidět 14. a 19. listopadu v Národním divadle.

První Naši furianti Ladislava Stroupežnického měli svou premiéru v roce 1887 – právě na jevišti Národního divadla. Na konci 19. století, tedy v době národního obrození, šlo o první realistickou hru, která vzbudila silné emoce a zároveň otevřela cestu další realistické dramatice. Ostatně právě Stroupežnický, jako první dramaturg Činohry, uvedl na scénu Maryšu bratří Mrštíků. Naši furianti jsou nyní na jevišti Národního divadla nově od minulé sezony, jde o jejich dvanácté nastudovaní – vidět je můžete 2. a 4. listopadu nebo 25. a 31. prosince.

Ve stejné době vznikl další titul, který přes odstup sta let reflektuje i současné problémy, Maryša. Také v naší inscenaci Maryša otráví Vávru jedem nasypaným do kávy. Jenže jaká Maryša? A jakého Vávru? A co vlastně dnes s příběhem o dívce, která byla donucena k sňatku? Situace mladých dívek na vdávání je dnes jiná než v roce 1894, kdy měla Maryša premiéru, přesto v jejím osudu nacházíme řadu zcela současných okamžiků. Kolikrát jsme někoho k něčemu nutili přesvědčeni o tom, že pro něj chceme „to nejlepší“? Kolikrát jsme se podvolili nesmyslnému nařízení jen proto, „aby se neřeklo“? Možná je příběh o Maryše mnohem víc bojem o osobní svobodu a zrcadlem despotických představ o tom, co by mělo naše okolí správně dělat. Hrajeme 27. listopadu.

Fenoménem ve smyslu diváky velmi vyhledávané inscenace je Audience u královny (ostatně fenoménem moderních dějin je pak i sama Její Veličenstvo Alžběta II.). Jeden den v týdnu přijímá královna své premiéry ke konzultacím. A právě ty jsou námětem hry, která je svým způsobem pohádkou o monarchii v moderním světě. Divadlem o každodenní politice a politicích obecně, byť jsou v této hře přítomni prakticky všichni konkrétní premiéři od Winstona Churchilla přes Margaret Thatcherovou po Davida Camerona. Politika se všemi svými záludnostmi je konfrontována s jistým nadčasovým archaickým principem kontroly demokratické vlády. Ne, nejde tu o oslavu monarchie, byť vedle mnoha britských premiérů je hlavní hrdinkou právě Alžběta II. Jde o pohled na tíži politiky z jiného úhlu. Z úhlu, který neznáme. Ve Stavovském divadle uvádíme 3. a 17. listopadu a 3. a 30. prosince.

Opera

Pokud jsme v úvodu psali o divadle, které umí nastavovat zrcadlo společnosti, typickým příkladem, pokud jde o operu, je Pucciniho Tosca. Drama o politické moci a jejím zneužití. Inscenace využívá legendární výpravu Josefa Svobody z roku 1947,  kterou v roce 1999 obnovil jeho žák a tehdejší ředitel Státní opery Praha Daniel Dvořák. Přijďte se přesvědčit 3. prosince do Státní opery.

Kouzelnou flétnu napsal pětatřicetiletý Mozart pro lidové publikum Divadla na Vídeňce, kde se 30. září 1791, pouhé tři měsíce před skladatelovou předčasnou smrtí, odehrála její světová premiéra. Německé libreto napsal Mozartův přítel Emanuel Schikaneder. Autoři vyšli z tradice starovídeňské kouzelné opery, v níž vedle postav ze světa lidí vystupovaly pohádkové bytosti i zvířata. Kouzelná flétna se stala nejslavnější ukázkou tohoto populárního žánru nejen díky pohádkovému příběhu, v němž princ Tamino za pomoci kouzelné flétny a společníka Papagena hledá cestu k princezně Pamině, ale také díky odkazům na tajuplnou zednářskou symboliku a především díky Mozartově okouzlující hudbě, která si dovede získat srdce každého diváka. To vaše si získá 2. listopadu nebo 5., 16. a 25. prosince ve Stavovském divadle.

Balet

V baletu lze velmi dobře sledovat různé fenomenální linie – ty dvě hlavní jsou samozřejmě balet klasický versus moderní a můžeme je vztáhnout nejen na tanec jako takový, na zpracování příběhu s ohledem na archetypy nebo fantazii, ale i na hudbu. Pilířem baletu je hudba Petra Iljiče Čajkovského – Labutí jezero, Spící krasavice nebo Louskáček. V baletu je více než kde jinde v živém umění přítomný i fenomén krásy, ať už jde o dokonalost těl tanečníků, kostýmy, choreografii, scénografii či další divadelní složky.

Začněme moderním tancem. Bpm je zkratka anglického sousloví beats per minute, což v českém překladu znamená údery za minutu. Může označovat tempo hudební skladby, ale i tlukot lidského srdce. Vzrušující zážitek v rámci triptychu bpm zaručují jak izraelští tvůrci Sharon Eyal, Gai Behar a Eyal Dadon, tak český kreativní producent a choreograf Yemi A.D. Uvidíte 3., 4. a 6. dubna 2024 ve Stavovském divadle.

K vrcholným dílům Johna Cranka, špičky ve světové choreografii, který rozvinul k dokonalosti své umění vyprávět příběhy tancem, patří nejen Labutí jezero, ale i Oněgin, inscenace, která vyžaduje expresivní herecké výkony, brilantní taneční techniku a hluboký smysl pro široké emoční vyjádření jednotlivých postav. Na jevišti Národního divadla Oněgina uvidíte 1., 2., 9., 10., 17. a 18. února 2024.

Tramvaj do stanice Touha, dramatický balet Johna Neumeiera (je to vůbec poprvé, co se jméno Johna Neumeiera objevuje na repertoáru Baletu ND), je hluboký psychologický příběh odehrávající se na jihu Spojených států, který sleduje životní osudy Stelly, jejího muže Stanleyho a sestry Blanche. Stal se klasikou amerického dramatu. John Neumeier se nechal příběhem inspirovat k baletu, který byl poprvé uveden v roce 1983 a který vyžaduje nejen precizní taneční, ale i herecký výraz. Uvádíme ve Stavovském divadle 16., 18., 19. a 21. listopadu.

Laterna magika

Kouzelný cirkus je fenomén stejně jako Laterna magika celá. Premiéru měl už v roce 1977 a derniéru 28. září 2022! Bylo odehráno téměř 6 500 repríz, v hlavních rolích se vystřídalo 22 Veselých klaunů, 25 Smutných klaunů, 25 Svůdců, 33 Venuší. Laterna magika Kouzelný cirkus hrála v 17 zemích celého světa s více než 550 reprízami. Duchovním otcem poetického vyprávění o marné pouti za nedosažitelným byl režisér Evald Schorm a spolu s ním dlouholetý šéf Laterny magiky a světoznámý divadelní architekt Josef Svoboda.

Foto: Pavel Hejný, Martin Špelda, Hana Smejkalová, Petr Našic, Serghei Gherciu