Eliška Soffer Podzimek: Bez hry si nedokážu život představit

V komiksu pro časopis Foyer zpracováváte různé divadelní profese, v zářijovém čísle šlo o oponáře, v říjnovém o nástěnkáře. Jak jste je volila?

Záleželo mi na tom, jak konkrétní místo v divadle vypadá – i proto, že pracuji s fotkou. Třeba koutek pana oponáře je naprosto kouzelný. A nástěnky jsou ikonické, krásné i jako designový prvek. Každý měsíc tvořím jinou postavu, ale právě to mi přijde hezké. Zatím jsem navštívila jen hlavní budovu, třeba dílny mě teprve čekají. Tak se těším, co dalšího potkám.

Čím vás nabídka kreslit tento komiks zaujala?

Je to pro mě velká čest. S divadlem jsem zatím moc nespolupracovala, ale pocházím z divadelní rodiny. Máma je scénografka, dělala s bratry Formanovými nebo Divadlem Minor, v Národním divadle připravovala s Milošem a Petrem Formanovými Dobře placenou procházku. Já jsem za ní vždycky z gymplu prchala do divadla, je to tedy pro mě takový hezký návrat. Když přišla nabídka kreslit pro Foyer, tak jsem si říkala, že komiks není moje parketa, ale dohodli jsme se, že to budou spíš ilustrace doplněné krátkým textem. A přišlo mi zajímavé zpracovávat profese, které nejsou moc vidět a jsou tak trochu „za oponou“, pro to jsem se okamžitě nadchla. Baví mě, že někdo dělá třeba takové plastické nápisy, co jsou v budovách, nebo že přijde pán čistit lustr, který vyjede z poklopu nahoru. Je to takový kouzelný svět.

V jednom ze starších rozhovorů jste zmínila, že jste měla krásné dětství plné cestování, fantazie, divadla. Jaký vztah máte vysloveně k Národnímu divadlu?

Nejvýraznější období spojené s Národním divadlem je opravdu to, kdy tam máma pracovala na představení, ať už to byl Čarokraj nebo zmíněná Dobře placená procházka. Bavilo mě sledovat proces tvoření představení – milovala jsem chodit na zkoušky, vidět, jak scéna vzniká.

Stíháte teď chodit do divadla?

Snažím se, ale přiznávám, že bych chtěla chodit častěji. Ale snažím se být v obraze. Chodím na Zábradlí, chodila jsem na Novou scénu. Kouzelná byla opera Platée, kterou režirovali Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský. Byla jsem po dlouhé době v opeře a byl to velký zážitek.

Slyšela jsem, že když jste začínala dělat ilustrace, kreslení do různých prostředí vám šlo lehce, ale pak přišlo období, kdy to bylo těžší. Jak snadné to bylo pro divadlo?

V tomhle ohledu na mě mělo obrovský vliv dětství, neustále jsme trávila čas v prostředí, kde bylo hodně kreativity. Byl to vnitřní svět, který mě fascinoval, a zanechalo to ve mně větší stopu, než si běžně uvědomuji. Když se vidím třeba s Matějem Formanem, tak mu říkám: „Kvůli tobě neumím udělat výstavu, kdy bych jen vzala obrázky a někam je dala, ale musím kolem toho udělat svět, který působí i sám o sobě.“ A je to dobře. Je zajímavé to takhle zpětně sledovat. Faktorem, který se všude protkával, byla hra, což pak souvisí s tím, jak je člověk schopný vymýšlet věci a být kreativní. Já si bez hry nedokážu život představit. Logicky jsou období, kdy to je složitější a hra nepřichází, protože máte plno starostí, řešíte důležité věci… Když pak přijde období, které mi dá prostor být kreativnější, tak jsem za to hrozně ráda.

Ve své tvorbě pracujete s fotografiemi, do nichž kreslíte. Jak tato technika vznikla?

Líbí se mi, že touto technikou dokážu spojit realitu s fantazií. A baví mě to doteď, což mě samotnou fascinuje. Protože škála toho, čeho všeho se to může týkat, je nekonečná. Teď se vracím ke klasické fotografii – fotek obvykle uděláme tolik, že pak nevíme, co s nimi. Proto jsem zase sáhla po analogu, abych měla množství snímků omezené.

Čemu se aktuálně věnujete kromě ilustrací pro Národní divadlo?

Pořád putuje výstava Malého prince – mám radost, že na ni chodí další rodiny s dětmi. Jinak teď většinu času věnuju projektu Plešouni. Jde o projekt vázaný na mou zkušenost s onkologickou léčbou v patnácti letech.

O co jde?

Vymyslela jsem s lékaři z Motola animovaný seriál, který má za cíl vysvětlit dětem, jak probíhá léčba. Ale tak, aby to bylo hravé. Vystupuje tam proto třeba kapitán Chemo, námořník, který se snaží střílet nádorové buňky, ale občas mu to ustřelí někam, kam nechce, a trefí třeba vlasový kořínek a ten pak opustí hlavu. Jsou to věci, kolem kterých v procesu léčby vzniká zbytečný strach. Protože spoustě obav se dá předejít tím, že vše vysvětlíme. Dítě a rodina pochopí, co a proč se děje – jak probíhá konkrétné vyšetření, proč mi berou krev, proč kontrolují, jestli mám dost bílých krvinek, a proč mi vypadají vlasy… Druhou rovinou je snaha informovat i lidi, kterých se to týká vzdáleněji, třeba mají v blízkosti někoho, kdo prochází léčbou, a mají problém s ním komunikovat. Bojí se zeptat na řadu věcí, protože nevědí, jak na to.

Co vše projekt kromě plánovaného seriálu zahrnuje?

Momentálně připravujeme aplikaci pro pacienty, která obsahuje třeba videa, s nimiž děti mohou cvičit v pohádkovém prostředí, rady, co jíst, jak podpořit tělo… Pak bychom chtěli udělat pohádky na usínání nebo třeba meditaci, když už vám je špatně a nechcete nic, než jen poslouchat něco příjemného. Těch plánů je plno, chceme projekt přeložit i do dalších jazyků.

Sama jste se onkologicky léčila, je pro vás ta osobní zkušenost spíš výhodou, nebo spíš zátěží?

Občas to řešíme i s neziskovkami, které se tomuto tématu věnují a často nemají člověka, který by věděl, jak to probíhá. Každá léčba je samozřejmě individuální, ale je dobré znát prostředí a vědět, co se tam děje. Osobně si hrozně vážím lidí, kteří tam pracují, protože trávit v tomto tématu každý den od rána do večera a vlastně si to potom nenosit domů do vlastního života mi přijde strašně těžké.

Pilotní díl seriálu se setkal s pozitivním přijetím v Japonsku. Jak to se seriálem vypadá?

Na pilotním díle jsme si sami potřebovali vyzkoušet technologický postup i to, jak to téma komunikovat dětem a divákům. Má deset minut a teď bychom chtěli udělat dalších devět takovýchto desetiminutových epizod, které budou zpracovávat třeba konkrétní vyšetření nebo to, že se teď o mě rodiče bojí… Témat, která chceme obsáhnout, je celá řada. Je to náročný projekt a financování není úplně jednoduchá věc. Protože i když je okolo nás spousta lidí, kteří nám fandí, prolomit tabu toho tématu je těžké. Stejně jako to, abychom se vešli do škatulek projektů – že neděláme rozhýbanou infografiku do čekárny, ale vlastně je to na pomezí léčby a zároveň audiovi­zuálního díla. Ale pořád tomu všichni věříme.