Diváci Růžového kavalíra budou plakat dojetím 

Co vás vlastně přitáhlo do světa klasické hudby a opery? 

Můj otec hrál na klarinet, rodiče mě odmalička brali na koncerty a do divadla na opery, takže jsem to vnímal jako něco přirozeného. V pubertě jsem ale poslouchal úplně běžné hudební kapely jako každý teenager. Ke klasické hudbě jsem si našel vlastní cestu až se studiem hry na klavír. To, že se vyznám v partituře, mi dává jako režisérovi určitou svobodu, jistotu.  

Jaký je váš vztah k české hudbě?  

Miluji Smetanu a Janáčka, především jeho Příhody lišky Bystroušky. Měl jsem to štěstí dělat produkce Prodané nevěsty, Příhody lišky Bystroušky a opravdu jsem si to vychutnával. Je to úžasná hudba.  

Do Prahy přinášíte operu Růžový kavalír, kterou jste režíroval původně pro Komickou operu v Berlíně v roce 2006, kde měla veliký úspěch. Bude inscenace ve Státní opeře na vlas stejná?   

Vycházím z velmi podobného konceptu. Kvůli rozdílným technickým možnostem jeviště jsem upravil třetí jednání, vlastně jsem ho vylepšil. Konec je trochu jiný.    

Během úvodu do inscenace jste prohlásil, že diváci budou během Růžového kavalíra plakat dojetím. Jak jste to myslel?  

Růžový kavalír je sice komedie, ale velmi melancholická. Jde o příběh mladého muže, který musí projít mnoha citovými zkouškami. Růžový kavalír je o lásce a odpuštění, životních změnách. Maršálka ho tímto procesem vede, samotnou ji to stojí mnoho sil a láme jí to srdce, ale udělá to pro něj.   

Kostýmy Růžového kavalíra vypadají historické, ovšem scéna na první pohled je spíše moderní, minimalistická. Jaký tedy bude váš Růžový kavalír?  

Mým záměrem je zobrazit běh času, což je podle mého hlavním tématem této opery: v 1. jednání se ocitáme v rokoku, ačkoliv rozhodně neslyšíme rokokovou hudbu, spíše nádech vídeňského valčíku, v 2. jednání se ocitáme někdy na začátku 20. století a v 3. jednání už de facto uprostřed hrůz 2. světové války. Musíme si uvědomit, že všechny historické okolnosti v této opeře jsou vlastně uměle vytvořené už samotným skladatelem a libretistou. Historizujícímu dojmu přizpůsobili jazyk i hudební vyjádření. Kulisy jsou v našem pojetí neutrálním pozadím. Díváme se na minulost s nostalgií.  Některé postavy cestují prostřednictvím svých kostýmů časem, např. Maršálka zůstává pořád ve svém rokokovém světě a má to své důvody. 

Jak se vyrovnáváte s voláním pro tradičních produkcích? Často slýcháme takové hlasy…  

Co jsou tzv. tradiční produkce? Pokud to znamená, že je to pojetí, které nevyvolává otázky, pak to podle mě ani nespadá do umělecké kategorie. Mým cílem je budit otázky a zejména diváky tak vtáhnout do děje, že zapomenou, že jsou vlastně na opeře. To je samozřejmě hodně v rukách interpretů, kteří musí umět tak perfektně zpívat a hrát a budit emoce, že jim uvěříte, že postavy nejenom hrají, ale skutečně žijí. Snad se nám to povede i tentokrát.  

 Foto: Z. Sokol