Vážený uživateli, je nám líto, ale Váš prohlížeč nepodporuje plné zobrazení webu. Doporučujeme Vám přejít na jeho aktuálnější verzi (MS Edge) nebo na některý z nejčastějších prohlížečů (Chrome, Firefox, Safari).

Rozhovory, Činohra

Červen 2022

Daniela Špinar, Marta Ljubková, Jan Frič: Odcházíme se spoustou důležitých přátelství

DANIELA ŠPINAR tráví poslední měsíc ve funkci umělecké ředitelky Činohry Národního divadla. Na konci sezony spolu s ní Činohru opustí také šéfdramaturgyně MARTA LJUBKOVÁ a kmenový režisér JAN FRIČ. Rozloučit se hodlají s pompou – sedmihodinovou performancí Poslední kapka krve, jež bude probíhat na náměstí Václava Havla v neděli 12. června od 12 do 19 hodin. Ještě před ní přinášíme trojrozhovor, ve kterém loučící se umělci bilancují a pokoušejí se vytvořit své osobní žebříčky toho nejzásadnějšího, co během sedmiletého období ve vedení Činohry zažili. 

Nejsilnější zážitek?
JF: Performance Faust komplet Faust. To jsme jednu červnovou noc pod širým nebem u Nové scény přečetli celé Goethovo arcidrama. Úsvit byl transcendentální. 
ML: Pro mě taky. Bylo to zvláštně na dřeň, složité a přitom jednoduché. Okamžik, kdy se opravdu potkalo hodně lidí nad jednou věcí. Myslím, že i ve vnímání naší práce to byl jistý přelom (jeden z mnoha). 
DŠ: Mám dva. První byl opravdu hodně intenzivní, byly tři týdny do generálek inscenace Tři sestry od Čechova a režisér se rozhodl odstoupit. Byli jsme v prvním roce našeho působení a zrušení nepřipadalo v úvahu. Jako umělecká šéfka jsem se tedy toho musela chopit. V autě, které mě na víkend vezlo služebně na Slovensko, jsem otevřela scénář, zhroutila jsem se, pak vytahala z paty všechny své školní znalosti o této hře, text zásadně seškrtala a domluvila s výtvarníky změnu konceptu kostýmů a scény. V pondělí jsem už hercům oznamovala, že vše zrežíruju sama, a to od základu jinak… a pak jsem si odpoledne komplikovaně vyvrtnula nohu. Zkoušení to bylo divoké, přišla jsem asi třikrát o hlas, ale za tři týdny jsme to dali skutečně dohromady a vznikla z toho moje oblíbená inscenace, protože jsem tam prostě z nedostatku času naházela všechny svoje oblíbené věci a postupy… Už ale nic takového nechci zažít. Mám pocit, že jsem to přežila jenom proto, že jsem byla čerstvá a velice motivovaná. Ten druhý je náš seriálový debatní youtube pořad #kulturajenarod. Po několikaměsíčním lockdownu jsme byli značně demotivováni a nevěděli, zda má divadlo ještě smysl. Po několika intenzivních zoomech jsme ale měli takový přetlak, že jsme se rozhodli pustit se do neprobádaných vod – tedy živého střihového video pořadu o stavu divadla, jeho smyslu, politice a étosu. Byla to krásná práce v časech těžké izolace a my jsme se naučili nejenom formulovat věci o divadle a o sobě, ale dost zásadně jsme se seznámili i s prací s kamerou a navázali důležité pracovní přátelství s partičkou šikovných filmařů. 

Nejoblíbenější inscenace? 
ML: Všechny inscenace, na nichž jsem tady za ty roky pracovala, jsem měla moc ráda a měla jsem speciální vztah i k těm, které jsem nedělala: myslím, že se nám podařilo vybudovat tu velký pocit soudržnosti a sounáležitosti i s tvorbou ostatních kolegů. Řekla bych, že jsme si hodně fandili. Budu vždycky vzpomínat na naši úplně první inscenaci s Danielou, tehdy ještě Danem – Spolu/Sami na Nové scéně. Ve stejné sezoně pak pro mě bylo i další první – první Jiří Havelka v ND a Experiment myší ráj, k němuž se v myšlenkách vracím často. Následoval Spalovač mrtvol – první Mikulášek v ND, a o sezonu později Faust, moje první spolupráce s Janem Fričem. Nejsem velký vzpomínač, takže nejmilejší je mi ta inscenace, kterou právě připravuju, která má celý život ještě před sebou: v tuto chvíli teda Všem se nám uleví s Eliškou Říhovou.  
JF: Mou nejoblíbenější inscenací, jejíž jsem byl součástí, je Zbyhoň!, nejpodstatnější pak Otec hlídá dceru, české drama se musí pěstovat. A pak jsem hrdý na to, že vznikla Maryša, považuju ji za nejdůležitější za celé naše období a za zásadní událost. 
DŠ: Je těžké vybírat, ale mojí nejsrdečnější prací byla asi inscenace Za krásu. Připravovala jsem ji nejenom jako poctu režisérovi K. H. Hilarovi, který se s nesnadným úkolem vést Činohru ND potýkal sto let přede mnou, ale byla to i má autorská věc, nechala jsem skrze ni diváka nahlédnout do „kuchyně“ a mentálních stavů divadelních tvůrců. Byla to věc hodně alternativní, s živou hudbou a celkově s dost nespoutanou komorní, i když značně spektakulární atmosférou. A až teď vím naprosto přesně, proč jsem do postavy Hilara obsadila patnáct hereček… A jsem ještě šťastnější, že právě tahle inscenace je tak skvěle zaznamenaná filmovou kamerou. Zůstane tu po mně navždy. 

Největší překvapení? 
JF: Že je leccos možné. 
DŠ: Vždycky to byli lidé. V tom negativním to byly časté intriky nebo otevřená nenávist ve spojení s malichernými politickými souboji. V tom pozitivním to byla jednoznačně energie, talent a chuť do práce lidí kolem mě, což bylo nesmírně posilující a inspirativní. Být v takové funkci je opravdu velká prověrka charakterů a schopností člověka. Pro mě velká zkušenost! A překvapivě jsem to ustála. 
ML: Svoje největší překvapení – dobré i špatné – jsem prožívala tenhle odchodový půlrok. Pozorujete svoje okolí, jak se k vám kdo chová, co dává najevo, jak se nakonec „vybarví“. Jsem překvapená, kolik lidí mi v poslední době dalo najevo svoje emoce, netušila jsem, co naše práce možná pro někoho znamenala, jak hluboce ji prožívali. O nepříjemných překvapeních posledních měsíců přemýšlet ani nechci… 

Nejtěžší okamžik? 
ML: Nejtěžší okamžiky vždycky zase nějak souvisely s mezilidskými vztahy. Byly to chvíle, kdy člověk zaslechl za rohem strašné nadávky na svoji práci; kdy se musel vyrovnávat s pomluvami, které se v divadle šíří rychlostí blesku. Kdy bylo potřeba se s někým rozloučit, protože to nešlo dál. Asi úplně nejtěžší ze všeho bylo přeobsazování role uprostřed zkoušení. Jo – a premiéry ve Staváku – to bývaly strašný chvíle. Naštěstí se to časem změnilo. 
JF: Závěr zkoušení Fausta. To bylo skutečné peklo.  
DŠ: Začátek a konec mého mandátu. Když jsem nastoupila, rozhodla jsem se ihned férově říct všem hercům, kdo zůstává a kdo ne. Jelikož se to před tím nikdy nestalo a jelikož se jedná o ND, byla z toho velká mediální kauza. Přímočarost se holt nevyplácí, a já tak přišla tím stresem určitě o několik let života. Přesto jsem šťastná, že jsem to udělala – není nic horšího, než být otrokem vlastního strachu a pracovat umělecky s lidmi, se kterými pracovat nechcete. Konec mandátu byl ještě bouřlivější a nejhorší chvíle byla určitě ta, kdy jsem šla říct do ředitelny Janu Burianovi, že končím. A pak se dostavila neuvěřitelná úleva a celkový klid na duši.

Jan Frič a Marta Ljubková

Nejoblíbenější barva? 
JF: Reflexní purpurová. 
: Modrá a žlutá (zlatá!). 
ML: Nemám jednu oblíbenou barvu. Mám ráda červené kufry a tašky, černé šaty, tyrkysové sešity a zlaté lidi. 

Co jsme se dozvěděli o divácích? 
ML: Činohra pro mě byla škola „práce s divákem“. Naučila jsem se na ně hodně myslet (někdy až tak, že to může být svazující). Pocit, že „ND bude, my nebudeme“ je v něčem zvláštní, diváci sem chodí i několik generací a jejich soud může být velmi nemilosrdný. Zároveň jsem se vždycky v mase lidí snažila vidět jednotlivce – i když je to z hlediska celkové návštěvnosti banalita, měla jsem dojem, že stojí za to bojovat a získávat i lidi v řádu jednotek, ne nutně nacpaných autobusů.  
JF: Mám pocit, že za těch několik let se velice proměnila jejich nálada a otevřenost. Zpočátku jsem cítil větší chlad.  
DŠ: Že se s nimi dá v rámci dobré komunikace skvěle pracovat. Že nejsou hloupí a vycítí dobře míněnou energii tvůrců. Že dokáží být velmi věrní a milující. A že se vždycky najde pár konzervativních, nevzdělaných a hlučných hlupáků, které je potřeba ignorovat. A že zavděčit se všem nelze a že se nemusím pořád obhajovat… 

Co nás v Národním divadle nejvíc bavilo?  
DŠ: Bavily mě hodně pracovní prostory – málokdo pracuje v tak nádherných budovách. Zároveň je prostě úžasný něco vést, protože cokoli vymyslíš, to můžeš zrealizovat. V tomhle to byl „dream job“. 
JF: Nejvíc mě bavila příprava videoherních kabinetů Sametové arkády a situace, že vůbec takový objekt vzniká – v tom je ND jedinečné, jak velkorysé pracovní podmínky umožňuje v porovnání s ostatními divadly v ČR… 
ML: Značka „Národní divadlo“ je velmi inspirativní. Vstoupíš do něj a hned chceš něco dělat. A většinu z toho opravdu můžeš uskutečnit. Kolem ND se pohybuje spousta skvělých lidí, cítíš, že s nima můžeš pracovat, že je můžeš zahrnout do plánů. To mě bavilo. Být ve víru dění. 

S čím odcházíme z ND? 
ML: S batohem svých knih, který jsem sem za ty roky natahala. A se spoustou důležitých přátelství. 
JF: S pocitem obrozenecké melancholie. A se spoustou důležitých přátelství. 
DŠ: S pocitem hrdosti a s úlevným pocitem nově nalezené identity! A se spoustou důležitých přátelství. 

Daniela Špinar, Marta Ljubková a Jan Frič 

 

Sdílet na sociálních sítích