Buďte připraveni poskládat své tělo jako origami 

Co je oním kouzlem, které k McGregorovi poutá diváky, tanečníky i kritiky po celém světě? Čím oslovuje technology, vědce a experty na IT? Co dělá McGregora McGregorem? 

Na první pohled se chce říct, že jde o silnou, nezaměnitelnou fyzikalitu jeho choreografií. Obrovskou pohybovou náročnost, tanečně-technické požadavky, extrémní hypermobilitu. Ta bezpochyby je součástí jeho práce, je však jen jedním z mnoha aspektů, jakkoli možná nejviditelnějším. McGregorovu tvorbu totiž nelze redukovat jen na zběsilou atletickou záležitost, plochou exhibici tělesných možností, hedonistickou adoraci výkonu. Její nedílnou součástí je hluboký promyšlený koncept, nezastavitelná zvědavost a hledání, tlak na neustálé přehodnocování a zapojení nejen těla, ale i mysli a emocí v jednom celku. 

Zapomeňte na všechno, co víte – o tanci, o technice, o sobě, o světě. Buďte připravení objevovat, pochybovat, interpretovat, měnit perspektivu, nahlížet sebe i ostatní odjinud, nebát se vystoupit ze zajetých kolejí zvyků, předpokladů a vzorců. Aktivně měňte paradigmata tance a divadla. A buďte připraveni poskládat své tělo jako origami. 

Jedním z pojmů, které McGregor užívá, je fyzické myšlení nebo myšlení tělem. Choreografie je proces, jenž zaměstnává nejen hlavu a mozek, tedy neurologické centrum, ale celé tělo, jež je díky neuronové síti propojeno. Myšlenka, z níž se rodí pohyb, i pohyb samotný, jsou formovány řadou aspektů – intuicí, emocemi, obrazem vnitřního oka a představou vnitřního ucha (zde nikoli ve smyslu anatomickém). Když před několika lety McGregor a jeho kmenoví tanečníci začali spolupracovat s neurovědci, kteří sledovali aktivitu jejich mozků během kreativního procesu choreografické tvorby a tance, z měření zjistili, že jen velmi malé procento jejich kognitivního procesu vychází z čisté intuice či do různé míry (ne)podmíněných reflexů. Obrovskou roli hrály verbální, případně vizuální myšlenky. I proto své interprety McGregor na sále vede ke geometrické vizualizaci prostoru, v němž se pohybují, a na základě nákresů jim pomáhá vnímat všechny jeho možné dráhy a směry. I proto je nedílnou součástí jeho tvůrčího procesu (velmi typický) zvukový doprovod požadovaných pohybů, kterým naznačuje a charakterizuje energii a její tok.  

Náměty pro své balety nachází McGregor všude. V literatuře, výtvarném umění, struktuře hudebních kompozic, ve společenských událostech, etických otázkách. Nezobrazuje je doslovně, nezdá se být na první pohled angažovaným umělcem, nevypráví v tradičním slova smyslu. I jeho díla, která vycházejí z narativních předloh, spíše zachycují jejich esenci, odrážejí se od ní a dávají vzniknout specifické vizi. Ať už se však jeho tvorba vyjadřuje ke struktuře fugy, kódu DNA, Danteho Božské komedii, bombardování v londýnském metru nebo genetickému inženýrství, ať už jeho tanečníci komunikují mezi sebou, se semiautonomními drony, umělou inteligencí nebo robotickým ramenem s technologií BMW i, vždy stojí na neopakovatelné individualitě a čistém lidství. Jakkoli technokratická se některá jeho díla mohou zdát, neztrácí nikdy pojem o člověku, o lidském těle s jeho myšlením, zkušenostmi, emocemi a představami, které choreografii uvádí v život. A v McGregorově světě nic jako abstraktní tělo neexistuje. I kdyby jen proto, že my jako diváci si do jiných lidských bytostí, které pozorujeme, budeme logicky vždy promítat některou ze svých zkušeností, představ a emocí, čímž budeme spoluutvářet výsledný obraz.  

Balet Národního divadla uvádí v rámci programu Forsythe / Clug / McGregor dílo EDEN | EDEN zabývající se morálním dilematem klonování. To je základní kognitivní rámec, z něhož se vychází. Jak se však na vykolíkovaném hřišti budete jako diváci pohybovat, je na vás. A klidně z něj odejděte a sedněte si na ochoz. Změňte perspektivu. Pravidla neexistují. 

Foto: Z. Sokol