Běloruské dramatičky: Máme pocit, že lidé zvenku nechápou

Jak jste se o výzvě Národního divadla vlastně dozvěděly?

Aksana Hajko: Byla všude na sociálních sítích. Setkala jsem se s ní přímo na Facebooku a říkali mi o ní i moji přátelé dramatici. Nebylo těžké ji najít.

Alena Ivaňušenka: Ano, výzva byla opravdu všude. Hodně lidí mi o ní napsalo soukromě. Režiséři i moji o něco starší přátelé dramatici. Opravdu to bylo velmi milé, taková péče o sebe navzájem ve stylu: „Předávejme si všichni navzájem informace, aby dramatikové, kteří se chtějí účastnit open callu, věděli, že existuje taková možnost.“ Bylo to všude.

Co vám proběhlo hlavou, když jste zjistily, že je možnost k nám přijet?

Hajko: Nejdřív mě napadlo, že je to moc narychlo, že taková cesta vyžaduje přípravu. Druhou myšlenkou bylo, že v Praze budu v bezpečí, protože v Bělorusku zrovna finanční policie prošetřuje činnost divadla, kde jsem ředitelkou. Proto je pro mě zdejší pobyt příležitostí být chvíli v bezpečí a zabývat se i něčím kreativním – což doma už dlouho nemůžu.

Ivaňušenka: Napřed jsem byla zděšena: odjedu-li na tak dlouho, nezhroutí se beze mě moje rodina a moje dítě? A pak mě napadlo, že je možné si tu vydechnout, abych – jak už zaznělo – se chvíli cítila v bezpečí. Navíc jsem cítila, že bude zdravé nesoustředit se na dění u nás doma, nýbrž na to, co cítím já sama. Soustředit se na sebe, jakkoli to zní sobecky. Dopřát si tvořit v krásném městě se zajímavými novými lidmi. Už dlouho jsme neměly příležitost tolik komunikovat, jako komunikujeme tady…

Aksano, jak důležité je pro vás sepětí s vaší lokalitou?

Hajko: Dělám divadlo dvacet let a v zásadě všechno, co jsem udělala, bylo o Bělorusku a pro lidi, kteří tam žijí. I když se to hrálo v Evropě i jinde, vždycky to bylo adresováno běloruské komunitě v naději na nějakou změnu, protože ve skutečnosti skoro všechna představení, která jsem udělala, odrážela aktuální situaci země. Je pro mě důležité mluvit o tom, kde žiju. Ale chtěla bych se pokusit vytvořit projekt taky na jiném kontinentu a s jinými lidmi. Nějakou dobu jsem pracovala v Atlantě v USA a našla jsem tam pro sebe téma – rasismus. Zajímají mě sociální otázky. Výchozím bodem mojí práce je vždycky nespravedlnost, přístup k člověku, k sociálním nebo vyloučeným skupinám.

A co píšete tady v Praze?

Hajko: Je to velice ženský, autobiografický text, který se skládá z vícera identit ženy. Žena, matka, milenka, oběť, fúrie. Jsou to identity mé, ale i kterékoli jiné ženy. Bude to mít různorodý styl, více představení v jednom. Bude to osobní a v závěru politické, protože původně jsem chtěla mít monology žen, které díky ženské solidaritě přežily koncentráky. Jenže vzhledem k současnému dění slýchám prakticky stejné příběhy od žen, jež skončily ve vězení Okrestina nebo v jiných běloruských vězeních. A tyto příběhy teď do toho vkládám, jsou totiž podobné a já chci, aby to bylo vidět.

Aleno, kam směřuje běloruská dramatika? Dá se to srovnat s psaním v zahraničí?

Ivaňušenka: V posledních letech se objevuje více ženských dramat, máme více jmen a více témat souvisejících s ženskými zkušenostmi. To je vlastně dobrý popis toho, co se děje v běloruském dramatu. Ale je zásadní problém s uváděním her: k inscenaci to dotáhnou pouze některé texty, a to často jen k jednorázovému scénickému čtení. Nové formy se velmi pomalu dostávají k divákům, což samozřejmě komplikuje vývoj. Je určitá skupina experimentátorů, jenže čelí odporu ze strany divadel a režisérů. Slýcháme poznámky: „Vždyť tohle není divadelní hra, to se nedá hrát!“ Nebo: „Text je dobrý, ale uvádět ho nebudeme.“ To je častá fráze nejen v Bělorusku, ale i v Rusku.

Nakolik současná politická situace v Bělorusku ovlivňuje vaši tvorbu?

Ivaňušenka: Nemůžeme před ní zavírat oči, žijeme v ní a přemýšlíme o ní devadesát devět procent času. To se pochopitelně odráží v naší tvorbě. Napsala jsem třeba hru o porodu. Pojednává o fyziologii, o postoji mužů, o přístupu zdravotnického personálu. A protože politika ovlivňuje zdravotnictví, tak ani hra o porodu nemůže nebýt politická. Od divadla chceme dialog, komunikaci…

Hajko: Divadlo se má ptát. Divadlo jako zábava není pro mě ani pro lidi, s nimiž jsem pracovala, nijak zajímavé. Možná je to utopické a naivní, ale vždycky jsem se snažila dělat divadlo, které nastoluje otázky, nad nimiž se diváci musí zamýšlet.

Jak se vám píše a žije v Praze? Nejste tu poprvé – podařilo se vám objevit něco nového?

Ivaňušenka: Kvůli karanténě je tu málo turistů, což je pro nás, kteří teď díky vám žijeme v centru Prahy, nádhera… Procházet se městem je velmi příjemné. Když jsem tu byla dřív, bylo tu hodně lidí, takže bylo náročné si město „přivlastnit“, zažít v něm něco svého, osobního, ale teď, když jsme tady takhle dlouho, vnímáme město i náš život v něm jinak a nacházíme svoje vlastní místa, která nám dávají sílu. Je to parádní. Je příjemné pocítit svobodu. No a pracovat se daří, než člověk začne číst zprávy. Děláme si starosti, jak se budeme vracet, máme starosti o rodinu, přátele, není to jednoduché.

Hajko: Přemýšlela jsem, že Praha je pro nás až příliš nádherné město, než abychom toho tady napsaly hodně. Jak napsal Kafka, „tahle matička má drápy“. Cítím nutkání jít ven, pořád někam chodit, koukat se, učit se. Baví mě prozkoumávat města. Dělám to ráda. Baví mě vymýšlet si vlastní trasu. Už jsem prolezla rondokubismus a všechny Kafkovy domy. S ním mám osobní vztah, protože jsem režírovala Proces, sama jsem hrála Josefa K. i samotného Kafku, takže ho mám „v těle“. A proto u domu, kde bydlel, vzdychám. Co se týče textu – ano, vrátila jsem se k němu. Ležel od loňského léta a nedělala jsem s ním nic, teď jsem si prošla každou scénu, revidovala ji a celek dopisuji.

Aleno, kam směřuje běloruská dramatika? Dá se to srovnat s psaním v zahraničí?

Ivaňušenka: V posledních letech se objevuje více ženských dramat, máme více jmen a více témat souvisejících s ženskými zkušenostmi. To je vlastně dobrý popis toho, co se děje v běloruském dramatu. Ale je zásadní problém s uváděním her: k inscenaci to dotáhnou pouze některé texty, a to často jen k jednorázovému scénickému čtení. Nové formy se velmi pomalu dostávají k divákům, což samozřejmě komplikuje vývoj. Je určitá skupina experimentátorů, jenže čelí odporu ze strany divadel a režisérů. Slýcháme poznámky: „Vždyť tohle není divadelní hra, to se nedá hrát!“ Nebo: „Text je dobrý, ale uvádět ho nebudeme.“ To je častá fráze nejen v Bělorusku, ale i v Rusku.

Nakolik současná politická situace v Bělorusku ovlivňuje vaši tvorbu?

Ivaňušenka: Nemůžeme před ní zavírat oči, žijeme v ní a přemýšlíme o ní devadesát devět procent času. To se pochopitelně odráží v naší tvorbě. Napsala jsem třeba hru o porodu. Pojednává o fyziologii, o postoji mužů, o přístupu zdravotnického personálu. A protože politika ovlivňuje zdravotnictví, tak ani hra o porodu nemůže nebýt politická. Od divadla chceme dialog, komunikaci…

Hajko: Divadlo se má ptát. Divadlo jako zábava není pro mě ani pro lidi, s nimiž jsem pracovala, nijak zajímavé. Možná je to utopické a naivní, ale vždycky jsem se snažila dělat divadlo, které nastoluje otázky, nad nimiž se diváci musí zamýšlet.

Jak se vám píše a žije v Praze? Nejste tu poprvé – podařilo se vám objevit něco nového?

Ivaňušenka: Kvůli karanténě je tu málo turistů, což je pro nás, kteří teď díky vám žijeme v centru Prahy, nádhera… Procházet se městem je velmi příjemné. Když jsem tu byla dřív, bylo tu hodně lidí, takže bylo náročné si město „přivlastnit“, zažít v něm něco svého, osobního, ale teď, když jsme tady takhle dlouho, vnímáme město i náš život v něm jinak a nacházíme svoje vlastní místa, která nám dávají sílu. Je to parádní. Je příjemné pocítit svobodu. No a pracovat se daří, než člověk začne číst zprávy. Děláme si starosti, jak se budeme vracet, máme starosti o rodinu, přátele, není to jednoduché.

Hajko: Přemýšlela jsem, že Praha je pro nás až příliš nádherné město, než abychom toho tady napsaly hodně. Jak napsal Kafka, „tahle matička má drápy“. Cítím nutkání jít ven, pořád někam chodit, koukat se, učit se. Baví mě prozkoumávat města. Dělám to ráda. Baví mě vymýšlet si vlastní trasu. Už jsem prolezla rondokubismus a všechny Kafkovy domy. S ním mám osobní vztah, protože jsem režírovala Proces, sama jsem hrála Josefa K. i samotného Kafku, takže ho mám „v těle“. A proto u domu, kde bydlel, vzdychám. Co se týče textu – ano, vrátila jsem se k němu. Ležel od loňského léta a nedělala jsem s ním nic, teď jsem si prošla každou scénu, revidovala ji a celek dopisuji.

Jaké vlastně je běloruské divadlo? Můžete ho nějak popsat pro Čechy?

Ivaňušenka: Běloruské divadlo se skládá ze dvou částí: sovětského dědictví a nezávislého divadla. S Aksanou patříme do nezávislého divadla, je pro mě zajímavější, cítím se v něm svobodněji, mám tam partnery k diskusi a kamarády na stejné vlně.

Aksana: Když se budeme bavit o nezávislých umělcích, hercích a režisérech, kteří třeba přišli o práci, většina jich potřebuje místo, kde budou v bezpečí. Jako jsme teď já s Alenou u vás v Praze. Jde o prostor něco dělat, někde mimo území Běloruska, protože v Bělorusku teď nikdo neudělá nic. Když se budeme bavit o běloruském divadle obecně, tak ano, máme oficiální a neoficiální scénu jako za Sovětského svazu. A pokud jde o nezávislá divadla… víte, s nadšením říkáme, že jsou, jenže ony prakticky nejsou, protože neexistuje jejich financování. Proto je jich velmi málo, katastrofálně málo. Přitom bychom chtěli, aby se rozvíjela podobně jako divadla jinde v Evropě.

Napadlo vás, že byste se nevrátily domů?

Hajko: Zrovna včera jsem z legrace přemýšlela, že si tady najdu nějakou boudu a zůstanu. Ale popravdě, nikdy jsem vážně neuvažovala o možnosti svou zemi opustit. Mám v Bělorusku nemocnou mámu a musím se o ni postarat. Navíc jsem asi nikdy neměla místo, kde bych chtěla zůstat – možná na stará kolena někde na Krétě u moře. Ale celkově je to nepředstavitelné. Pro lidi, kteří se z Běloruska přestěhují do Evropy, musí být těžké se realizovat. Je náročné dělat servírku, když jste z domova zvyklí na nějaký respekt. Vidím to realisticky, nikdo tady na nás nečeká.

Ivaňušenka: Můj manžel by možná mohl někde pracovat, ale já bych asi stejně chtěla psát ve své mateřštině – a přestěhovat se by znamenalo to obětovat. Za poslední rok a půl, vlastně co začala pandemie a došlo k uzavření běloruských hranic, začali moji kamarádi a známí víc cestovat po Bělorusku. Jako bychom svá města a zemi neznali a znovu je toužili poznat, dříve jsem si to neuvědomovala. Přála bych si, aby můj syn víc věděl o běloruské kultuře, přírodě, o dějinách. V Bělorusku je teď mezi lidmi cítit velká láska. Ale nevím, jak přesně to říct…

Máte strach, že by pro vás cesta do Prahy doma mohla mít následky?

Hajko: Doufám, že ne. Prezentovala jsem tuto cestu výlučně jako pozvání ze strany Národního divadla, tedy jako tvůrčí práci. A tu v zásadě nikdo nezakázal. Navíc teď mám všechny účty v divadle obstaveny a nemůžu nic dělat, proto využívám všech příležitostí. Nikdo neví…

Ivaňušenka: Nikdo neví, teď samy nerozumíme. Zatímco dříve existovaly hranice povoleného, které jsme intuitivně vnímaly, teď je necítíme, proto jenom doufáme, že všechno dobře dopadne.

Jste ze země v napjaté politické situaci, a kam přijdete, tam je to téma. Neštve vás to?

Hajko: Že o tom mluví všichni, je otázka posledních doby, protože předtím už se Bělorusku tolik prostoru ve zpravodajství nevěnovalo a nikdo moc nevěděl, co se tam děje. Přitom se tam dějí hrozné věci. Pokračují procesy, lidé končí ve vězení. Jen za dobu, co jsem v Praze, mi zavřeli kamaráda, je teď ve vězení, a jak dlouho tam zůstane, nevím. Všechno je pořád v pohybu. Lidé nechodí na protesty, které jsou atraktivní pro média, ale procesy neustávají. Nejčastěji si s kamarády říkáme: „Oni to nechápou.“ Evropská unie, nikdo… Nerozumí tomu. Tahle věta vystihuje náš stav: máme pocit, že lidé zvenku nechápou. Každopádně hrůzy se v Bělorusku dějí pořád a je to stále horší.

Ivaňušenka: Je to bolest nejen Bělorusů v Bělorusku, ale i Bělorusů v jiných státech, a já rozumím, že o tom mnozí – mám na mysli Bělorusy, kteří se vystěhovali – chtějí mluvit. My sami, když jsme uvnitř nebezpečné zóny, o tom mluvíme méně. Někdy je náročné mluvit o tom tady, protože je to spouštěč, který zahlcuje, a je těžké ho zvládnout. Ale jindy je naopak skvělé pocítit zdejší podporu a sdílet ji domů. A to, že je tu tato rezidence, je veliká a důležitá podpora a solidarita.