Bělorusko, vidíme tě!

Aksana Hajko 

Narodila se 12. května 1976 a je to divadelní režisérka, herečka, dramatička, kulturní manažerka, divadelní pedagožka či zakladatelka „Svobodného divadla“ v Brestu. Má politické problémy, ale nemůže natrvalo opustit zemi – jednak sama vychovává dceru, jednak se stará o nemocnou matku. Tvůrčí pobyt v Praze však viděla jako příležitost, jak dokončit práci, kterou v nynější běloruské situaci jen tak dopsat nelze.  

Ve svém dopise uvedla třeba toto:
„Měsíc a půl nemůžeme já ani moje divadlo v Bělorusku pracovat. Dvacátého sedmého ledna 2021 zahájil Úřad finančních vyšetřování komplexní audit našich aktivit, a to i za účelem zahájení trestního řízení. Účty byly zmrazeny a naše veškerá aktivita paralyzována. Hrozí mi zatčení, ostatně jako dnes mnohým v naší zemi. Souvisí to i se skutečností, že od srpna 2020 jsme svými aktivitami všemožně podporovali běloruské protesty. V době, kdy byla zavřena téměř všechna kulturní zařízení v zemi, jsme pokračovali v práci a dál hovořili o problémech v Bělorusku. 

Zastavila se i práce na mém posledním divadelním projektu Vždycky budeš dítětem. Jde o autobiografický projekt, sérii monologů o různých aspektech života ženy, rozdělenou do šesti obrazů – souvisejících s různými ženskými identitami: manželka, matka, milenka, oběť, umělkyně, hysterka… Jedna ze scén je věnována tématu žen a holocaustu, jiná ženské solidaritě. Nyní mám v úmyslu zahrnout do textu i téma protestů žen v dnešním Bělorusku či ženskou solidaritu ve věznicích. Od loňského léta jsem však na hře nemohla pracovat. Kvůli tlaku a politické krizi bylo obtížné soustředit se a najít sílu pro tvorbu.“  

Autorka též Národnímu divadlu nabídla instalaci a prezentaci svého zvukového projektu Brest Stories Guide o zničení židovské komunity v Brestu v letech 1941–1942. 

Alena Ivaňušenka 

Narodila se roku 1991, vystudovala Fakultu žurnalistiky Běloruské státní univerzity a „Školu mladých spisovatelů“ při Svazu běloruských spisovatelů. Je dramatička, její hry se zabývají traumatizujícími zážitky, posttraumatickými zkušenostmi – právy a potřebami žen při porodu (hra Dejte nohy víc od sebe), násilím, sexuální výchovou, misogynií.  

Také ona napsala v odpovědi na výzvu velmi upřímný a osobní motivační dopis: 

„Psát hru – to je jako přijet do nové země. Na první pohled se zdá, že žijeme na stejné planetě. Musíme se však navzájem poznat, vyslechnout se, porozumět si. Když píšu nový text, píšu o tom, co se chci naučit a prozkoumat. Ráda bych se nechala překvapit. Mám zájem hledat nový jazyk a novou formu. Pro mě je velmi důležitý prostor, ve kterém bych mohla být čestná, upřímná a pravdivá. Ve svých textech jsem se dotkla témat, která jsou spojena s traumatizujícími zážitky. Poslední rok byl obzvláště obtížný – jak ve světě, tak v Bělorusku. Psychologové tvrdí, že posttraumatický syndrom zažíváme svým způsobem všichni. Ta fyzická zkušenost, kterou jsme minulý rok prodělali, je velmi důležitá. Chtěla bych najít způsob, jak ji vyjádřit slovy.“