Tíživá krása baletního triptychu Beyond Vibrations

Jsou dny, kdy se díváte do zrcadla a připadá vám, že vám to sluší. Máte make-up, jste dobře vyspaní, září vám oči. Řeknete si, fajn, vypadám dobře. Usmějete se na svět. A proč ne? Je skvělé zažívat takové okamžiky. Ale pak je taky důležité dokázat se do toho zrcadla podívat i ve chvíli, kdy je vám zle. Neodvracet se a nebát. Přistoupit k němu a přijmout sami sebe, i když jste přepadlí, bledí a oči máte zarudlé. Cítíte se pod psa a vypadáte hrozně. To je taky život. Pokud chceme realitu vnímat takovou, jaká je, musíme čelit i bolestným věcem.

Umění je taky takové zrcadlo. Když sledujete divadelní představení, můžete to vnímat tak, že se díváte do zrcadla. A pokud přijdete na choreografii Marca Goeckeho Fly Paper Bird, možná budete svědky něčeho, co se vám nebude líbit. Marco není líbivý. Třeba si pomyslíte, že je snazší vychutnávat si krásný klasický balet, výpravnou pohádku. Tu Marco Goecke nenabízí. On ukazuje život se vším, co do něho patří, tedy i s napětím a tíživými emocemi. Já si ho za to moc vážím

Zároveň se mi líbí, že jako tanečnice mám při přípravě takovéto současné choreografie určitou svobodu. Žádá se po mně, abych se ponořila do sebe, objevila své pocity a přinesla je na jeviště. Choreografie udává kroky, ale ne pocity, ty vycházejí z tanečníkova nitra. Nikdo vám neřekne, jaké emoce konkrétně projevit – vyjadřujete to, co v sobě v daném okamžiku nacházíte. Člověk se setkává sám se sebou a to je autentické. Oceňuju opravdovost, kterou v Marcově tvorbě vnímám a kterou musím probouzet i v sobě, když chci jeho dílo interpretovat.

Tanec na jevišti je ujištěním, že opravdu žijeme, ne jen přežíváme.

Marco Goecke

Foto: Serghei Gherciu