Tanec nemluví, a přesto mu rozumíme

Teoretici tance tento fenomén popisují jako kinestetickou empatii. Divák při sledování pohybu reaguje tělesně – jeho svaly a smysl pro rovnováhu jako by sdílely pohyb, který vidí na jevišti. Prudký skok v nás vyvolá pocit vzletu, pomalý pád naopak tíhu. Tanec tak nepůsobí jen na naši představivost, ale přímo na naši tělesnou zkušenost. V klasickém baletu byl tento jazyk po dlouhou dobu poměrně přesně definovaný. Romantické balety devatenáctého století pracovaly s pantomimou – souborem gest, která měla jasně čitelný význam. Když Giselle přiloží ruku k srdci a ukáže na Alberta, znamená to „miluji tě“. Když Myrtha v druhém jednání rozkazuje vílám, její gesto má stejnou autoritu jako slovo. Pro tehdejší publikum byla tato gesta stejně srozumitelná jako dialog v činohře. Příběh se odvíjel prostřednictvím pohybů, které měly svůj ustálený kód.

Postupně se však začalo ukazovat, že tanec dokáže říct mnohem víc než jen převyprávět děj. Už choreografové počátku 20. století – například Michail Fokin – se snažili, aby význam vycházel spíše z kvality pohybu než z jednotlivých znaků. Pohyb mohl být křehký, prudký, rozechvělý nebo těžký, a právě v těchto proměnách se začaly rodit emoce postav.

Podobně Kenneth MacMillan v baletu L'Histoire de Manon pracuje s pohybem jako s nositelem psychologického napětí. Postavy se k sobě přibližují, vzdalují se od sebe, podpírají se nebo naopak nechávají partnera padnout. Význam vzniká v samotném fyzickém kontaktu těl.

Stejně silně pracuje s pohybovou psychologií i John Cranko ve svém Oněginovi. V jednom ze slavných duetů Taťána ve snu tančí s titulním hrdinou, takovým, jakého si vysnila. Její pohyb je zpočátku plný očekávání: tělo se natahuje vpřed, kroky jsou lehké a plynulé, jako by se nechala vést vlastním snem. Když však později skutečný Oněgin její cit odmítne, promění se i energie jejich pohybu. Kontakt mezi těly se rozpadá, gesta ztěžknou a vzdálenost mezi postavami náhle působí téměř hmatatelně.

Jedním z choreografů, kteří dovedli schopnost pohybu vyprávět až k mimořádné čistotě byl George Balanchine. Tvrdil, že tanec nemusí nutně vyprávět příběh – že může být především způsobem, jak „vidět hudbu“. Jeho slavná věta „See the music, hear the dance“ vystihuje podstatu jeho tvorby. Balanchinovy choreografie často opouštějí tradiční narativní strukturu baletu. Namísto dramatického děje se soustředí na vztah mezi hudbou a pohybem. Tělo tanečníka zde není ilustrací příběhu, ale nástrojem, který zviditelňuje hudební strukturu.

Stačí sledovat, jak se pohyb proměňuje podle hudební fráze. Zatímco rychlá série drobných kroků může odpovídat rytmu orchestru, dlouhá arabeska dokáže protáhnout tón smyčců. Tělo reaguje na hudbu s přesností, která někdy připomíná samotný hudební nástroj. Divák tak sleduje nejen tanec, ale i samotnou architekturu hudby – její rytmus, napětí a strukturu.

Současný tanec tuto vlastnost využívá naplno. Tvůrci jako Jiří Kylián nebo William Forsythe už často neusilují o lineární děj. Zajímají je spíše nálady, vztahy mezi těly v prostoru a energie pohybu. Kyliánovy choreografie například často využívají kontrast mezi lehkostí a tíhou. Tanečníci se pohybují v dlouhých, plynulých frázích, které náhle přeruší ostrý pád nebo nečekané zastavení. Změnu energie vnímáme téměř fyzicky – jako by se rytmus představení na okamžik zadrhl. U Forsytha je zase typické, že rozkládá klasickou baletní techniku do extrémních úhlů a nečekaných trajektorií. Tělo se zdánlivě vymyká rovnováze, ale vždy se znovu najde. Vzniká napětí mezi kontrolou a chaosem – dramatický princip, který nepotřebuje žádný příběh.

Význam se zde nerodí z pantomimy, ale z dynamiky: z toho, jak rychle se těla pohybují, jak se k sobě přibližují nebo naopak vzdalují. Divák tak není jen příjemcem hotového sdělení – stává se spolutvůrcem významu, protože si jednotlivé obrazy skládá dohromady podle vlastního vnímání.

Když tedy sedíme v hledišti a sledujeme baletní představení, nečteme jen choreografii. Čteme napětí svalů, energii pohybu, způsob, jakým se těla v prostoru přibližují a vzdalují. Tanec k nám nepromlouvá prostřednictvím slov, ale prostřednictvím naší vlastní fyzické zkušenosti. Možná právě v tom spočívá jeho jedinečnost. Slova nás oslovují prostřednictvím významu, pohyb nás oslovuje prostřednictvím těla. A tělo je jazyk, kterému rozumíme všichni.