Smrt v Benátkách

O inscenaci

Tři osamělosti se potkávají na půdorysu jedné z nejznámějších novel 20. století. Čeká nás esej o stáří, kráse a také o ceně, kterou platí ten, kdo pozoruje, i ten, kdo je pozorován, esej, která zkoumá, co se stane, když se z člověka stane obraz – a když obraz začne žít vlastním životem. Krása jako mocenská pozice i jako bezmoc.

V roce 2025 umírá Björn Andrésen, nejkrásnější chlapec na světě, který v řadou cen ověnčeném snímku Luchina Viscontiho Smrt v Benátkách (1971) ztvárnil roli půvabného eféba Tadzia. Umírá jako neúspěšný herec, průměrný muzikant, vyhaslá dětská star. Navíc mu na rtech visí kletby na režiséra snímku, který jej celosvětově proslavil, ale který mu také dle vlastního soudu zničil život. V roce 1976 umírá Luchino Visconti, filmový opulentní mág se zálibou v dekadenci a pionýr queer poetiky ve filmu. Smrt v Benátkách je jeho mistrovským kusem. Umírá obklopen luxusem, barokními freskami zdobených interiérů a stovkami cigaretových nedopalků. Přestože jej drží za ruku jeho krásný přítel (herec Helmut Berger, kterého celosvětově proslavil), cítí se zcela sám a šeptá modlitby, aby neskončil v pekle. V roce 1911 umírá literární postava novely Thomase Manna Smrt v Benátkách, profesor Gustav von Aschenbach, který ze svého života vypudil jakoukoli lásku nebo touhu. Umírá s pohledem na krásného mladíka, kterého nikdy neoslovil, kterého se nikdy nedotkl, kterého přesto miloval. Jeho rty jen zasípou jméno nedostižného idolu.

Inscenace pracuje se slovem, filmovým obrazem a také s živým tělem jako s jediným propojeným nervovým systémem Laterny magiky.