Panenka

O inscenaci

Ten podvečer byl zdánlivě obyčejný, jako každý jiný. Na dětském hřišti si hrají děti. Tančí, skáčou, rozpočítávají se, hrají si, zkrátka jak to malé děti dělají. Je ale čas jít domů, k večeři a do hajánek. Také malá holčička, jejíž jméno neznáme, se těší na svojí maminku. Ta už na ni volá: „Hola, pojď domů…".

Jakmile to holčička zaslechne, vynoří se z chumlu ostatních dětí a s radostí běží za maminkou. Jenže ouha, na zemi zůstane malá panenka, holčičce je tuze podobná. Je sama, opuštěná.

„Ach jo, zase mě tu nechala. To se jí stává tak často. A já jsem potom vždycky smutná… To přece nejde, takhle na nás panenky zapomínat. Máme taky svoje radosti a sny… Nemůžeme pořád čekat, jestli si nás malé holčičky všimnou."

„Být sama? To je někdy vlastně príma! Těch snů, co se mi může splnit. Co kdybych se rozhodla víc cestovat? Teď, když mě nikdo nepotřebuje, to půjde vlastně skoro samo!"