Moc bezmocných

O inscenaci

Nemusí přijmout lež. Stačí, že přijal život s ní a v ní.
Už tím totiž stvrzuje systém, naplňuje ho, dělá ho, je jím.

Co dělat ve chvíli, kdy zdánlivě nemůžeme dělat nic? Otázku, zda je bezmoc stav, se kterým je možné se vyrovnat pouze smířením s vnějšími okolnostmi a následnou vnitřní rezignací, si v 70. letech minulého století položil Václav Havel, pevně svírán totalitními kleštěmi, v ikonické eseji Moc bezmocných.

V autorské inscenaci na motivy jeho textu se třináct příslušníků generace Z pouští v hracím prostoru Pražské křižovatky do obdobné úvahy v kontextu své doby. Jak na prahu dospělosti, bez faktické společenské moci a vlivu, naložit s nepřehledností a prekérnostmi dneška? Nalézt v něm své místo, začít kousek po kousku psát vlastní příběh a alespoň nepatrně proměnit svět k obrazu svému se mnohdy jeví téměř nemožné.

A mají „děti“ vůbec právo na důrazný veřejný výkřik, nebo by se měly vrátit do lavic a nechat dospělé, ať řídí svět?

Koprodukce Činohry ND, Činohry SND a ND Young

Projekt je spolufinancován z grantu Erasmus+ a podpořený grantem organizace ETC (European Theatre Convention) Performance & Collaboration.

Vladimir518 o vizuálu k inscenaci

„Celou novou výtvarnou kampaň pro tuto sezonu Činohry ND začínám něčím, co by za normálních podmínek bylo absolutně nemyslitelné. Velkoformátovou malbou provedenou přímo na dřevěné obložení baletního sálu Nové scény. Dvě velké hlavy obsahující v sobě další hlavy, které jako by vystupovaly z chaoticky naskládaného materiálu na podlaze. Ten vystřídal ještě nedávno zkoušející tanečnice a tanečníky a jejich nutnou touhu po dokonalosti. Hlas tedy dostávají odložené předměty, náhodně naskládané interiérové vybavení určené k likvidaci i donedávna naprosto nedotknutelná exkluzivita povrchu stěn. Pro mě osobně to vše dohromady vytváří speciální emoci, při které mohou znovu promlouvat nečekaní hrdinové, jako by bezmocní na chvíli získali znovu svou moc.“